Jedenáct nových, často aktuálních příběhů plus dva staré zařadil Jiří Kratochvil do své nejnovější povídkové knihy Škrtiči bohyně Kálí. Autor, který za normalizace nesměl publikovat, od roku 1990 drží celkem pravidelné tempo – alespoň jedna próza ročně.


Byť stylově zůstává dvaaosmdesátiletý Kratochvil stále týž a myšlenkami se většinou příliš nevzdaluje od Brna, novinka neztrácí překvapivou modernost ani ve srovnání s jeho nejznámějšími opusy Medvědí román, Avion či Herec.
Snad kvůli vysokému věku spisovatel vnímá Škrtiče bohyně Kálí jako "rozloučení s příběhy". Mistr povídek o nich mluví jako o své poslední knize tohoto typu, a vezměme jed, že si na rozdíl od mnohých neplete slova "poslední" a "nejnovější".

Nu což, autor oznamuje svůj konec, zapomněl se ale optat někoho stejně mocného. Ne čtenáře, byť jich má spoustu, ale postav. Ty v Kratochvilových příbězích nejednou vezmou osud do vlastních rukou, vymknou se laskavé kontrole tvůrce a žijí svým životem.
Dialog stvořitele s postavou patří ke Kratochvilově tradičnímu portfoliu. A také protagonisté jeho nejnovějších textů projevují nebývalou vitalitu, cit pro paradox či nakažlivou chuť k životu. Byť spisovatel vyhlašuje defenzivní literární úmysly, na definitivní konec fenoménu Jiří Kratochvil lze vsadit až tehdy, až ho ohlásí také jeho papíroví hrdinové - ideálně v nějaké další knize.
Jiřího Kratochvila člověk pozná podle jedné dvou vět. Nezaměnitelný rukopis, změna chronologie či ohniska, odkud vypráví, je u Škrtičů bohyně Kálí obohacen o častou dekonstrukci příběhů. "Život má, jak víme, jenom jeden jediný konec, ale povídky jsou na tom mnohem lépe: mohou mít třeba i konce dva," píše Kratochvil a hned to uskuteční.
V jiné povídce zastoupí postavu, která se za jakousi výjimečnou odměnu neodhodlá vzdát části vlastní identity. "Dovolte, abych se představil, jsem spisovatel," vstupuje Kratochvil do svého příběhu s ochotou vzdát se třísečky vlastní identity - jenže další postava ho odmítne: "My o vás nemáme zájem."

Tematizuje boje o Brno v roce 1945, vrací se do normalizačního bezčasí, zaznamenává odlesky devadesátek, ale vždy s jasným apelem k současnosti. Pokud snad někdo mohl mít dojem, že ruských tajných služeb a bojechtivých maršálů je v Kratochvilových řádcích až moc, po únorovém vpádu ruských vojsk na Ukrajinu pochopil, že to byl hlas volající na poušti.
Literát přitom s nebývalou chutí popírá často vyslovovanou poučku, že beletrie potřebuje odstup, aby mohla náležitě reflektovat dějiny. Náruživě píše o věcech nejsoučasnějších, například o pandemii. Kratochvil jiný než aktuální být neumí.

To vše mu snad brání, aby následoval neblahého osudu mnoha jiných - i mnohem mladších - psavců, kteří světu přestávají rozumět, podléhají spikleneckým chimérám, nebo vzpomínají na nikdy neexistující "staré dobré časy". Výsledkem bývá psaní zlostné či bolestínské.
Kratochvil sám sebe upekl z jiného těsta: je stručný, ironický, sází na paradox a ví, že situaci lépe porozumí nikoliv na základě analýzy, ale dekonstrukce. Dobu, povahy a příběhy rozkládá na prvočinitele, aby mohl najít jejich ne vždy přímo smysl, ale jistě hlas.
Lahůdkou, jimiž Škrtiči bohyně Kálí gradují, jsou dvě dvojpovídky, jakýsi dialog sám se sebou po letech. Autor do výběru zařadil i dvě své starší povídky Flétna a Já lošaď, neboť jsou podle něj "tím nejlepším, nejcennější, ale i nejdůležitějším ze všeho, co jsem kdy dokázal napsat".
Aktuální protějšky, které k nim nyní přiřazuje, to znamená texty Strach nad městem a Jdou, jdou maršálové, maršálové ovšem za svými vzory v ničem nezaostávají. Postavy v nich zrozené to jistě vědí a svého demiurga nenechají literárně zahálet ani v budoucnu.