Milan Ohnisko ve své nové sbírce Starej pop ohledává meze výpovědi, narušuje čtenářská očekávání a přitom si pomáhá podvratným humorem: „Ohnisko dělá, co by měl dělat každý básník: vyvzdorovává si na jazyce svoji vlastní řeč.“

Nad  novými  básněmi  Milana  Ohniska  nejprve  s  provinilou  úlevou  odložíš  všecka  ta  měřidla  hloubky  výpovědi  a  založíš  si  ruce  v bok, aby ses tolik nelámal, až se budeš dobře bavit. Košile v šatníku začala plavat a stará  srna  je  tu  hlasitě  v  podprsence.  Hergot!  
Ale  po  patnácti  stranách  lehkonohého  tance  si  naučeným  pohybem  podepřeš  bradu.  Začínáš chápat. „A přitom už za malou chvíli/ uteče krajina za obzor/ a za ní sníh/ a za sněhem  okno/  a  za  oknem  ty.“  Cítíš  zřetelně  ten  paradox,  který  živí  Ohniskovu  poezii. Verše Starýho popu diktovala netrpělivost melancholika,  který  se  rmoutí,  protože  mu svět nemůže dát víc (možností, nikoli materiálu) a protože mu nezbývá než rozumět světu absurditou. Zásadní podprahovou otázku „Proč pořád všichni něco chtějí?“ nechává básník prozřetelně bez odpovědi, předpokládá ji jako hnací sílu veškerého dění, které hltavě, ber kde ber vstřebává.
Mezi groteskou a elegií Svět, který básněmi Starýho popu nastává, je přišitý  na  rub  našemu  světu  jen  potud,  aby  mohl básník nekonečně balancovat mezi rozpíjením jeho obrysů a novým ostřením, mezi groteskou  a  elegií,  mezi  vyšinováním  dennodenní  praxe  vyhodnocování  smyslových  dat a skladbou nové a morální morálky, která nám to  poví  lépe.  Ohnisko  dělá,  co  by  měl  dělat  každý básník: vyvzdorovává si na jazyce svoji vlastní řeč. Z dovolených i dovolovaných možností českého slovníku staví výpověď, jejíž propoziční  a  syntaktická  pravidla  napíná  až  po jejich mez, vždy podle jedinečného klíče, který mu není normou, ale eventualitou, opouštěnou ihned, jakmile se podaří. Neustále tak narušuje  kurs  očekávání.  Ruší  klid  jedněch, působí  radost  druhým.  Kdykoli  se  báseň  přiblíží smyslu, který se nabízel proto, že už tady nesčetněkrát byl, vzdálí se od něj natolik, aby jej skoro ztratila z dohledu. To skoro je důležité: představuje poslední záblesk starého smyslu, z něhož se rodí smysl nový.
Rozumíme  dobře  Ohniskově  nedůvěře v  ohmataná  slova  a  vydlážděné  cesty  představ.  Chápeme  podivnou  pravdivost  ztracené korespondence slov a dějů. Nakonec, je to sebeobranný  reflex.  Copak  může  cokoli  tvrdit  básník,  o  jehož  dobrou  mysl  usilují  drúzy mučivých indukcí vzešlých z nahromaděného pozorování a jehož duch se díkybohu tuží  podvratným  živlem  humoru,  nadlehčujícím poklop trudomyslnosti?

Antiiluzivní spády

Základní stavební jednotkou Ohniskovy poezie je situace. Situací může být dialog, respektive (závěrečná) výměna několika replik produkující  jakés  takés  zakončení  s  obrysy pointy,  kterou  báseň  obvykle  pouze  mimuje. Viz báseň Řekl jí: „Řekl jí, píčo/ řekla mu, čuráku/ takhle se básně nepíšou, řekl jí/ ale píšou, řekla mu“. Takových otevřených úsudků  o  životě  nese  sbírka  mnoho  a  vždycky  vycházejí  z  konkrétní,  jakkoli  fragmentární situace. Mimochodem, pro obraz básníka, který  tu  za  verši  touží  víc,  než  by  chtěl  připustit, není bez významu, že (nejen) v citované  básni,  jak  doufám  cítíme  všichni,  má navrch žena.
Co dále odhaluje báseň Řekl jí, jsou Ohniskovy antiiluzivní spády. Nejednou ve sbírce slyšíme hlas básníka, který nezastírá, ale přiznává, že čteme báseň, „předstírá“, že tu báseň píše právě teď nebo jinak pokouší vůli naší naivity. Třebaže  takové  básně  mohou  působit  parodicky, doporučuji chápat je jako další z projevů  básníkovy  zastřené  touhy  ospravedlňující  veškerou  legraci.  Ostatně,  všechno  je to řečeno v básni Dopis: „Můj vzácný čtenáři (a  zajisté  i  čtenářko)/  pokud  někde  jsi,  pak  věz/ že já jsem někde také/ a pokud tě snad v  této  věci  dosud  trápily  pochyby/  budiž  ti ujištěním  ne  snad  tato  báseň/  ta  může  být šalebná,  zvlášť  v  dnešní  době/  ale  to,  že  ji právě čteš/ Asi je, co píšu, pro tebe poněkud matoucí/ ale věz, že pro mne neméně/ Zkusme si navzájem víc věřit“.
Není li situací dialog, je jí konfrontace nesourodých, neslučitelných jevů, obrazů, postojů, světů nebo koneckonců jen slov, těch současných a těch dávných, archaických. Myslím, že Ohniskovi  přišlo  vhod,  že  titulní  slovo pop má vedle dvou obvyklých významů v češtině i význam třetí („obuvnické lepidlo“). Básníkův kradmý smích nad skutečností není výsměšný, je to smích, při plném vědomí všech zrůdností, cudný. Asi jako krátká báseň Den, kdy svítilo slunce: „Celý život tě hledám,/ zajíknul se// Hlupáčku, řekla“.
Chcete -li od poezie víc než třaskavý moment obraznosti  a  myšlenky,  který  se  vám  vlídně rozplývá před očima, čtěte Starej pop znova
a zase.

A pro jistotu ještě jednou. Pročtete se do spodního světa.