Vteřina civění na horské dráze

Milan Ohnisko
Starej pop
Druhé město – Martin Reiner, Brno 2021. 92 stran.

Ve výloze hypotetického knihkupectví objevila se nová básnická kniha Milana Ohniska (*1965). Tohoto známého autora v recenzích nemusíme nijak šetřit, i když si nás v medailonu zkouší naklonit, mile vykukuje z dutiny prohnilého stromu. On nás také nešetří. Uchopit Ohniskovu knihu znamená stát se elektrickým vodičem. Z toho slovníku, z toho bujného básnického hýření kontrastujícími výrazy, z toho brnění v těle budeme koktat ještě za týden, tak jaképak ohledy!
            Už od pohledu je to riskantní. Nahé ženské nohy v černých lodičkách na přední straně obálky čtenáře ani v nejmenším nevarují. Na zadní straně obálky číhají nohy podstatně zlověstnější, démonické kostnaté hnáty bez bot, zato v rumělkových mrkváčích. V tiráži se dočteme, že tu jde o reprodukci obrazu Viktora Pivovarova „Cestovatelé“. Pivovarov měl prsty i v obálce minulé Ohniskovy knihy a tentokrát je jeho pitvorné vidění možná ještě víc na místě. Každý líc má i rub. Některý líc má i několik rubů. O cíli cesty více na konci, dojdeme-li. Vítejte ve Starým popu.
            Jaký je to milý název! Co je to vlastně pop? Něco populárního, něco, co se díky vlídnému nastavení vůči vnímateli příliš nenadře s obecným úspěchem. Pop je všude snadno dostupný a nikde nebudí nervózní reakce. V popu smíme kliďánko rýmovat svět-květ a nikdo se tomu nebude smát. Přiznat, že máme rádi pop, je proto v jistých kruzích nebezpečné: musí se to obvykle doplnit nějakým tím ale. V první básni „The greatest pleasure is talking to a mature woman“ (přeložili bychom patrně „Největší potěšení je mluvit s dospělou ženskou“) ukáže se rychle – na miniaturní ploše šesti veršů! – že půjde o „pop / ale starej“ (s. 11). Ach tak! Snadno přístupné bahnité brouzdaliště, které časem ošlapeme do lepšího tvaru. Přinejmenším si to aspoň tak rádi vykládáme, zatímco si do směsi přimícháváme neodolatelnou příchuť minulého času. Ó, ty hříšné znalectví starých spiklenců! Milan Ohnisko je tvým prorokem. „Již chví se světa základ vratký“ — to je prosím název básně na str. 78. Vůbec názvy jsou si tu občas celými vlastními básněmi, případně jsou  k porozumění celku nezbytné – rozhodně nejsou z nouze vystrčeným slovem či veršem zevnitř textu. Básně je potřebují, aby fungovaly – aby měly pointu nebo se smýkly k pointě jiné a vyvedly čtenáře posté z konceptu.
            Ohniskova nová kniha způsobuje zvláštní rozkoš: chvěje se přesně mezi tím, co na poezii vážně hledáme a co nám dokáže zákeřně způsobit, aniž jsme se prosili. A proto se připravme, že tady se budeme usmívat – buď vědoucně nebo nervózně nebo i přistiženě: básník si libuje v tom, že vyvrhuje na světlo různé vnitřnosti našichživotečků; dělal to vždycky a tentokrát je jen o něco rozmarnější. Pokud jste sem přišli přímo přes předchozí Ohniskovu sbírku Světlo v ráně (2016), bude ve vašich očích rozmarnější podstatně.
            Jaká je to kniha, říci je nemožno, leda bychom se rozjařili a pronesli, že je mnohotvárná a všebarevná jako vyzvracené žužu. To už jsme ale nakaženi básníkovým pohledem, pravděpodobně i jeho slovníkem, a snažíme se mu kulhavě vyrovnat – je to ovšem on, kdo tu virtuózně míchá vysoké a nízké: ostatně, co je vůbec co? „Asi je, co píšu, pro tebe poněkud matoucí / ale věz, že pro mne neméně,“ svěří se na straně 42 imaginární autor imaginárnímu čtenáři imaginárním upřímným dopisem. Všechno, co jste kdy chtěli vědět o povaze básnické práce a autorských záměrech básníků, ale oni se vám to neodvažovali říct, aby neztrapnili sebe nebo vás. „Napiš mi básničku / slyší ji vzdychat“ (s. 60) – pozor na takovou básničku; jsou zkrátka věci, které si příště už dvakrát rozmyslíte. Ohniskův básnický svět je čistý jako špiritus a šílený jako lunapark. Hovoří plynule jazykem poezie, jazykem lokálního tisku, jazykem světové reklamy i krvácí jazykem uříznutým za hanebné lži. Vypravte se dovnitř, pokud chcete civět. V lunaparku se přece civět smí: je to tam na to přímo zařízené. Tu zámek hrůzy (viz např. báseň „V ruině za nádražím“ na str.  48), tam opravdová čarodějnice nabíjí naivním bloudům zohýbané vzduchovky ve střelnici: „Básně se vyrábějí z masa a vajec, řekla paní učitelka / Její slova zněla jako požár // Doma se svlékla donaha a stoupla si před zrcadlo“  (s. 38) Jak to právě v této básni dopadne, to vám nehodlám vyzradit, musíte si to sehnat, jsou to ještě tři verše a buďte si jisti, že další děj neuhodnete. Ohniskova pointa se uhodnout nedá.
            Totiž: největší frajeři dopřávají si takové znalecké civění na horské dráze: je ho k mání přesně vteřina, než vozíček škubne a sesype je drsně ke straně, aby okamžik slastného strnutí smazal jekotem zběsilého sjezdu. Tímto způsobem konstruuje báseň Milan Ohnisko. Na konci verše se nadechnete – a následuje sešup, smyk nebo (výjimečně!) potěšení blažené beztíže. Tento poetický modus operandi se tu vskutku špatně cituje, od toho opravdu potřebujeme krátké řádky a sypání slov po stránkách básnických sbírek. Nicméně, abyste si také trochu přišli na své: „Bílá, růžová a hovnová / jsou barvy večerní cukrárny // v níž se pohupují dámy / v jaguářích kožešinách // neboť je zavěšena / na ocelových lanech // mezi dvěma spirálovými galaxiemi / a nepřetržitě sledována // sedmiprstými bytostmi / nevelkého vzrůstu // leč srdce smělého“ (báseň „Večerní cukrárna“, s. 40). Kupujte vstupenky, obsazujte si prázdné sedačky!
            Z některých básní mohli bychom snadno podezírat Jaroslavu Oválskou, se kterou má autor těsný vztah. Ostatně redakce Starýho popu se ujala Olga Stehlíková – ejhle, rodina se sešla u svátečního stolu. Celá kniha je pak věnována Jiřímu Dynkovi (zdalipak se z toho již oklepal?) a jednotlivé básně mají také často věnování, patrně básníkovým přátelům nebo důvěrníkům. Jistě budou rádi: tolik slov plných rázného odéru smetiště těsně vedle elegantního nářadí určeného k vystavování na zdech našich nedělně uklizených domovů, to se hned tak nevidí. Ohniskovo poťouchlé slovní sběratelství je jednou z jeho nejmilejších autorských vlastností.
            Dočetli jsme, jsme pobaveni, okouzleni, znechuceni a točí se nám hlava. Odcházíme s nejasným pocitem, že jsme byli autorovi za vola a že je to nicméně fuk, protože tenhle biják stál za to. A dál? Už v básni „Vzpomínka“ na str. 27 se laskavý čtenář dozví, co ho čeká. „Vím, že teď už tu budu muset žít až do smrti.“ Je to ale ještě horší. Starej pop je autorův kotníček obnažený navždy!