Další poezie, která má co dělat nejen se sociálním cítěním, ale i sítěmi. Vládní úředník zaměřený na romskou menšinu původně umísťoval své básně na Facebook. Na tomto otci všemohoucím sociálních sítí má sdělení opravdu razanci střely, metafora v názvu je ale mnohem nosnější. Bez zajímavosti není ani to, že název obsahuje přímo slovo básně, podobně jako se film Olma Omerzu jmenuje Rodinný film. A stejně jako tento film vůbec nejsou špatné. Z textů je znát, že autor následuje svou představu o poezii a tvůrčím způsobem s ní pracuje. To zní jako samozřejmost, a ano, tyhle básně opravdu jsou samozřejmé. Jako kovbojův výraz, když si v lokále objednává whisky a jen periferním pohledem kontroluje osazenstvo baru – básnickou obec.
Krištof touto sbírkou v necelé polovině šesté dekády svého života debutuje. I v literárních periodikách vydával jen sporadicky – na serverech Nedělní chvilka poezie, Ravt a papírově ve Tvaru. I to až po roce 2013, kdy začal tvořit cyklus „deník psaný skrz roky“. Čerpal v něm ze svých zážitků od poloviny osmdesátých let, kdy začal psát na základě silné zkušenosti emigrace. Výhodou samoobslužných kanálů na sociální síti a blogů je, že se tam při svobodné publikaci mohou nerušeně rodit originální diskursy. Mohou se obcházet oficiózní kritéria, básník se nemusí podbízet, s texty si může vyhrát a počkat, až dospějí k takové dokonalosti, že je někdo vydá. Stačí dopřát si trochu času, třeba čtyřicet let. I přes tuto solitérnost, protože sociální sítě jsou spíše sítěmi samoty, nám při četbě Střelných básní vyskakují konotace hned na několik bardů současné české poezie. (Solitérnost nerovná se izolace.) Svou první sbírkou si Krištof neprodleně říká o zařazení do jejího kontextu.
Jeho lyrickým subjektem je poezie sama. Jde o hru se slovy, významy a souvislostmi. Střílí je jakoby od boku, jako kovboj, který při přestřelce smí tasit až v okamžiku střelby amíří pak nazdařbůh, což ale neznamená, že se nemůže trefit. To, že básně vycházely na Facebooku, neznamená, že jde o statusy. Něco z impulzivity tohoto žánru, který definuje otázka „co vám běží hlavou?“, v sobě však nesou: na odiv stavěnou automatičnost, okázalou imaginativnost nezatíženou sebou samou – jakousi spontaneitu, jejíž nejvyšší metou na papíře může být elegance. Slovní spojení na sebe nenavazují v racionální linii, přesto se završují v distingovaném tvaru. Drží pohromadě.
Debutant tedy ano, greenhorn ne. Tím byl Krištof v roce 1985, když odmítl zůstat vězněm komunistického režimu a emigroval do USA. V roce 2019 odmítá být vězněm internetu a vydává Střelné básně, a to v nakladatelství Martina Reinera, který už v roce 2017 přinesl čtenářům básně jiného emigrantského ducha – Ivana Blatného v publikaci Jde pražské dítě domů z bia… Za tento počin byl oceněn Magnesií Literou. Měl tehdy co do činění s velkou spoustou textů a musel hodně vybírat. I něco přes osmdesát střelných básní pochází z původně tisícového objemu. Emigrace může být i vyhnanstvím a diskurs vzniklý v kontextu cizího jazyka může působit vykořeněně, někdy až mimo. Zároveň ho ale prosycuje impozantní svoboda vystoupení z komfortní zóny. Obálku zdobí znepokojivá ilustrace Marie Butuly Ciché. Představuje schematické černé postavy nahánějící barevně opentlenými pomlázkami blonďatou dívku, která se oblečená jen v kalhotkách schovává za zdí. Básně jsou na každé straně zarovnané ke spodnímu okraji, minimálně její horní polovina zůstává prázdná. Čtenář se těší ze svěžího pocitu volného prostoru, jako by na každé straně začínal znova v tichu – text se rozezní až posléze. Příjemný je i odstín stran dožluta. Básně nejsou zatížené názvy, místo tří teček je uvozují tři náboje. Celý text je prost velkých písmen.
Krištof svou poezii bere vážně. Používá v ní humor, ale neparoduje ji jako Karel Škrabal, neexhibuje pod tlakem z vyšších míst. I on je kromě vládního úředníka ještě novinářem a místy u něj shledáváme podobnou angažovanost. „(Z]a včerejšího úplňku s měsícem obrovským / nejobrovitějším za dvacet let / začalo letectvo abendlandu trefovat se v libyi / (…] a večer není nic smutnějšího / než nedělní pražské ulice / prázdné jak touha po touze / jen tu a tam / veselé psí hovno / pestří svět“ (s. 63).
Nestydí se za pozemské, obhajuje je, aniž by obhajoval sám sebe. „(Ch]vění vnitřku podobné napětí / před rvačkou. roste horkost / někdo jiný ve mně udává rytmus / někdo jiný ve mně dýchá / zatínají se svaly na břiše a v stehnech / jinak panuje nehybnost / až po výtok semene“ (s. 50). Obnaženost věcí intimních je anonymní počítačové hře jménem internet vlastní, na papíře pak zapůsobí o to ostřeji. Krištof často nastoluje posvátno, ale víc než v Boha věří svým pocitům, minimálně mezi nimi nedělá rozdíl. „(T]oužím po tvém zadku / jak nárazník po bouračce / bo na obrázcích z pouti / vyjímal by se sladce / mezi josefem a marií / na oslátku“ (s. 79).
Objevují se texty jasnozřivě sebeovládající, připomínající Petra Hrušku. „(S]kleněné lahve plné mléka přetéká tma / je noc a suchá žízeň / větve zkřehlé mrazem se lámou při doteku / a zachvění už tuší zmiji / z pouhého zavinutí slepýše“ (s. 54). Přírodní motivy pak připomenou poslední sbírku Petra Borkovce: „(Z]laté hřívy bříz / hladí nebe / a pod ním nic / co klesá nízko / na bílý kmen / a rusou hlavu“ (s. 13). Společným jmenovatelem básní je surreálné, archetypální ladění, přítomnost univerzálních symbolů boha, smrti, lásky nebo historie. „(S]volně se páří po nocích / láska tělesná s láskou k bohu / promítám na strop obraz z prada / svatému bernardovi tam kojící madona / do úst odstříkává. lehám si na záda / co pro ně udělat víc mohu“ (s. 46).
Jiné básně příjemně uzemňují, některé i formou – v jednolitých blocích beze strof. Jejich atributem je nenucenost a mimochodnost, stylizace do přirozena vlastní beatnikům. Tu autor možná čerpá ze své americké anabáze – stejně jako invenční, emigrantskou práci s jazykem. Chybně se jevící, ale vnitřně logické formulace a procítěné novotvary se mísí s termíny archaickými. „(C]opak jsme neuzřeli celý svůj život už ve svém dětství? copak jsme necítili být se dítětem všeho?“Možná i původní umístění básní na sociální síti působí určitou strnulost jazyka. Ta je ale i průvodním jevem nezáměrnosti-spontaneity, vytváří pro ni pole. Nejživěji zapůsobí situace, která se sama na sociální síti stala, uvařená z lokálních surovin: „(P]oslala mi erotickou fotku / s rukama nahoře nad / horou špinavého nádobí / úplně sem se nad tím udělal / napsala, že ona taky“ (s. 80).
Autor je do sebe zahleděný, což je u básníka nezbytné. (Myslím, že to je kámen úrazu požadavků na jeho angažovanost, domnívám se totiž, že jeho pozornost může být jen nahodilá.) Předává spíš latentní než konkrétní, pohybuje se v archetypech. Zprostředkovává radost z tvorby. Šokující obscenitu spojuje s půvabnou, majestátní přírodou. Dovede zvláštně umístit slovo, nečekaně posunout význam. Jeho styl spojuje školáckost a zkušenost. I to je směs, kterou básně mít mají. Těžko hledat něco ošklivějšího než profesionálního básníka. V pointě vážné, nostalgické básně, ve které Krištof vůbec nerýmoval, si trochu nuceně, ale s jímavou drzostí vypomůže rýmem: „hložkův krok sun krok čela rosil / ještě tehdy nebyly kroksy / jinak by je každý nosil“ (s. 35). Drzý je i v přizpůsobování slov své svérázné literární estetice – „srce“, „kerý“, „děctví“. Nejde tak daleko jako surrealista František Dryje, když listy nazývá listeny, ale zmate spojením „k útěku do zaslíbení zemních“ (s. 10).
Básník je uvědomělým dítětem, které své vědomí dovede pojmenovat, ale nikdy se z osidel slov nevyprostí tak, aby získal ztracenou spontaneitu dětství. Stejně jako emigrant v nové zemi nenajde stejnou svobodu, kterou míval jako domorodec. Tu novou teprve tvoří. Je na něm, aby šel vpřed, a ne zpět. To je i úděl spisovatele, když objevuje nový žánr. Nebo když se v něm objevuje.