Není příliš básníků, kteří by svůj debut vydali po padesátce. Není ani tolik autorů, jejichž básnická prvotina by se rozrostla do tak obrovského časového rozptylu. Básník Roman Krištof (1965) kupodivu splňuje obě uvedená kritéria. Své verše započal psát nejprve jako mladíček v osmdesátých letech minulého století v Brně a posléze v emigraci v USA a k jejich tvorbě se znovu navrátil až v roce 2013. Tehdy začal vznikat (primárně facebookový) konvolut básní nazvaný deník psaný skrz roky, autorem charakterizovaný jako „pokoušení dostat se zpátky do cyklického času.“ A právě tyto zápisky se v letošním roce podařilo přetavit (v notně zkrácené podobě - původní fascikl čítal na tisíc básní) do pozdního debutu s názvem Střelné básně. Jeden z hlavních elementů sbírky spočívá v hladké prostupnosti sakrálních a banálních motivů, které autor ironizuje, zesměšňuje či se proti nim vzpurně bouří. Tato poezie není a ani nechce být exkluzivní. Veršová schémata se v ní nepřesně trhají a lyrický subjekt se zde vyžívá ve verbálních parodiích, kterým není nic svaté. I samotný koncept sbírky úmyslně zabředává do jakési undergroundové „antipoezie“, skrze níž se básník pokouší prožívat radostnou spiritualitu. I proto se ve sbírce „láska tělesná s láskou k bohu, svolně páří po nocích.“ Básně jsou to jistě svěží, v nichž se emoce mládí podařilo zdařile zachovat a leckdy možná i s odstupem času rozvinout. Někdy se ale zdá, že Krištof píše příliš básní jen sám pro sebe a čtenář tak může pouze tápavě sledovat energičnost veršů. Veršům by proto prospěl občasný záblesk odosobnění. Možná by se pak nestřílely tak od boku.