Klec nám spadla
Zuzana Brabcová románem zachytila životní pád
ONDŘEJ HORÁK
Někdy je všeho tak málo, že toho má člověk už dost. Je zkrátka tak plný prázdna, že ho ze sebe musí dostat. A tak začne sestavovat zprávu o svém rozpadání. Právě takovou zprávou o člověku bezmocně se svíjejícím na podlaze je nový román Zuzany Brabcové (1959) s názvem Stropy.
Jde o román, v němž se něco říká, protože se to říci musí. Je to popis jednoho zápasu. Nechybí mu ale ani určitá hravost. Rozhodně tedy nejde o pouhou literátskou hru, míněnou smrtelně vážně. Zde se opravdu mluví proto, aby se něco dostalo ven, aby se organismus zbavil zanesené infekce.
Nechodí na psychogymnastiku
Stropy se objevily dvanáct let poté, co Zuzana Brabcová vydala svůj třetí román Rok perel. „Teprve tady a teď přišla jsem doopravdy o panenství,“ říká jeho hlavní hrdinka, jež zažívá lesbické probuzení. „No to si počtem, až pani redaktorka jednou napíše paměti. Celá první část by mohla bejt o tom, jak si v pubertě honila píču ponorkou,“ předjímá poměrně přesně její mladá milenka. Román totiž díky tématu přilákal nadprůměrný čtenářský zájem.
Na druhou stranu se už tematicky v mnohém prolíná s nyní vydanými Stropy. Již v Roku perel totiž doktorky v léčebně prskají do obličeje hlavní hrdinky komicky znějící věty: „Doneslo se mi, že odmítáte chodit na psychogymnastiku. Proč?“ I proto je dobře, že v knihkupectvích nesehnatelný Rok perel nyní vyšel znovu téměř zároveň se Stropy. Tento z hlediska českého literárního prostředí netradičně prozřetelný krok učinilo brněnské nakladatelství Druhé město.
O výjimečnosti Roku perel svědčí to, že i po dvanácti letech – tehdy ještě ani nebyla Magnesia Litera, dokáže si to dnes někdo představit? – zůstává v povědomí. A o výjimečnosti Zuzany Brabcové pak to, že vypouští do oběhu knihy s takovými dlouhými prodlevami. V roce 1984 vyšla v exilovém nakladatelství její prvotina Daleko od stromu a díky ní se autorka taky stala první laureátkou Ceny Jiřího Ortena. Nejkratší pauza tedy byla mezi druhým románem Zlodějina (1995) a právě Rokem perel.
Výtah sjíždí do dětství
Zuzana Brabcová se tak nyní vrací jakoby do jiné české literatury – kde většina prozaiků se činí jako obří krtek, aby se zas do roka prohrabali k dalšímu opusu, jímž by pak mohl uvést nějaký ten knižní čtvrtek... Zatímco autorka Stropů se tedy ve svých knihách svléká, a to nikoliv kvůli efektní nahotě, literární nádeníci na sebe každou sezónu narychlo navléknou úplně jiný převlek, který jim tak úplně nepadne. Jistě, Zuzana Brabcová s vnímáním psaní až jako krajní možnosti není jediná – příští rok se kupříkladu můžeme těšit na návrat dalšího více než desetiletí mlčícího prozaika, Václava Kahudy.
Stropy jsou příběhem o ženě, která už není holka jako lusk, ale daleko spíš jen ten zkroucený lusk. Po všem a všech v ní totiž zůstala spousta spálených míst. Nemá už snad ani žádné sny – v obou významech, neboť trpí nespavostí. Leží v bohnické léčebně a její myšlenkový výtah co chvíli sjíždí do sklepa dětství či do suterénu mladších let.
Přitom je nucena pozorovat vlastně děsivé panoptikum – ženy, které stejně jako ona nabyly rolí pacientek. Nazírány jsou ale vlídným pohledem slušně vychované holky. A tak jde o obrazy sice ostré, avšak v divokosti se takovým povídkám Václava Ryčla z knihy Pavilon číslo 13 vyrovnat nemohou. Zuzaně Brabcové je totiž vlastní nejen vlídný náhled, ale také věří na porozumění a přátelství, proto se její hrdinka silně upíná k blízkým tam venku.
Na cedníku paměti
Popisované prostředí zjemňuje nejen chápavé, tolerantní nazírání, ale také to, co je Zuzaně Brabcové vlastní jako umělkyni. Vedle ostrého zaznamenávaní veškeré té žité reality, která uvízla na cedníku paměti, je pro ni literatura totiž prostorem, kde se něco dělá se slovy a jejich významy – a samotný text pak prostředkem, jímž se komunikuje i s jinými literárními díly.
Hned v úvodu románu hlavní hrdinka, vezená v sanitce, přemítá: „... v duchu si je stále opakovala, aby jim přišla na kloub, ,ústa v ní'... snad zlomek verše nějaké milostné básně nebo... ,ústa v ní', ,ústa v ní', ,ústa-v-ní' – konečně jí to došlo: tohle nebyla ani náhodou báseň, nýbrž název ulice: ,ÚSTAVNÍ.'“
„Návrat“ Zuzany Brabcové předcházel u zasvěcených velká očekávání. A Stropy jsou opět románem, který se jen tak z hlavy nevykouří – a i tím nejlepším z dosavadní české sezóny. Protože jsou osamělým špacírem stinným údolím, nikoliv společenskou konverzací na prosluněném palouku.