Není dnes u nás mnoho básníků či básnířek, kteří by vytrvale, poctivě a přitom přirozeně a nenásilně pracovali na svém básnickém výrazu, s nímž do literatury vstoupili a vešli v obecnou čtenářskou známost. Milan Ohnisko je však jedním z nich. Otevřeme-li si jeho některou z jeho prvních sbírek – které, mohu-li si dovolit malou osobní vsuvku, mě ve své době velmi zasáhly a ovlivnily –, najdeme tu řadu groteskních říkanek rozkročených mezi dvěma póly dávivé deprese a extatické exaltace. Vezměme si třeba báseň „Noc“ z Ohniskova debutu Obejmi démona!: „Když se pije / tak sépie // tak zraci v noci černých tůní / a slyši v skrýši slaných lůn // A korýši a diviši / a jirousi a hovno um // A hmati a kati / a otec s máti // Kdo ví? / Nikdo nic // Tak dobrou… // Tak dobrou: / tak odjistit a // pic!“.
Tato binárnost byla pro Ohniska po dlouhé roky typická, stala se jeho poznávacím znamením. Vždy však byl implicitně přítomný jakýsi další rozměr, který v Ohniskově tvorbě začal přinejmenším od sbírky Nechráněný styk pozvolna nabývat vrchu. Podstatou této dynamiky je sbližování zmíněných pólů, které se navenek projevuje jakousi prozaizací, zklidněním verše. Nová básnická sbírka Milana Ohniska Světlo v ráně, kterou zde dnes křtíme, je dosavadním vrcholem této tendence a troufnu si říci, že i celé autorovy tvorby. Není náhoda, že se tu dokonce vyskytuje několik básní v próze. Nejedná se však o žádné nucené vystupování z komfortní zóny, ke kterému nás někdy společnost nutí v domnění, že takto dosáhneme náhlého osvícení či zásadní životní proměny, avšak ve skutečnosti jde jen o povrchní překonávání vnitřních bariér, jejichž existence má svůj hluboký smysl a význam. Nikoli: u Ohniska jsme svědky pozvolného, plynulého přechodu k nebinárnímu básnickému výrazu, který ze všeho nejvíc připomíná škálu, na níž se tato či ona báseň pohybuje na tom či onom místě, které má vždy svůj hluboký smysl a důvod. Tato tendence je tak očividná, že si stačí srovnat názvy jednotlivých řadových sbírek, jak šly chronologicky za sebou: Obejmi démona!, Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové, Milancolia, Love!, Azurové inferno, Nechráněný styk, Mé erbovní zvíře je strom a nyní tedy čerstvé Světlo v ráně. To už je název téměř zenový, kontemplativní.
Dalším průvodním jevem tohoto procesu je jakési „zmálomluvnění“. Tam, kde se dříve vršily kaskády slovních hříček, novotvarů a absurdních rýmů, dnes nalézáme uvolněnou, rytmizovanou řeč, která se nesnaží prázdně filozofovat a vypuzovat kvádry z mramorových hoven, ale reflektuje podstatné i na první pohled nepodstatné prožitky médiem básnického jazyka natolik svébytného a sebe-vědomého, že jsme nuceni se k jednotlivým textům znovu a znovu vracet – ne však proto, že by byly natolik zašifrované, že jsou bez interpretační legendy nečitelné, ale proto, že každý takový návrat je další malou meditací, která nám neodkrývá ani tak něco o autorovi jako o nás samých, lépe řečeno o zkušenostech, jejichž sdílení četbou Ohniskových básní intenzivně zakoušíme.
Mohu-li si celé dosavadní povídání dovolit i přes jistou generační propast drze shrnout dvěma slovy: Ohnisko dospěl. Ne snad jako člověk, to je ostatně v poezii zcela irelevantní, ale jako básník. Už jsem to říkal a řeknu to znovu jinými slovy: jsem skálopevně přesvědčen o tom, že Světlo v ráně je dosud nejlepší Ohniskovou sbírkou, jednou z nejpodstatnějších básnických knih tohoto roku a možná i několika let minulých. Přeji jí proto do dnešních i budoucích dnů mnoho skutečných čtenářů a čtenářek.
