VŽDYŤ BYS TO LETADLO, WALTE W., VYHODIL DO POVĚTŘÍ… (Praha, 17. ledna)

„Kdyby mi tehdy někdo řekl, / že za čtvrt století / poletím z letiště Václava Havla / do hlavního města / sjednocené Evropy, / poslala bych ho do Bohnic.“ Tyto verše z básně „Světový orloj je zadřený: Brusel“, kterou jsme před časem otiskli ve Tvaru (1/2017, str. 8), zazněly během křtu nové sbírky Sylvy Fischerové v Literární kavárně Řetězová v podání samotné autorky. Zmíněnou báseň lze považovat za stěžejní, neboť podle ní dostala název Světový orloj celá sbírka, kterou vydalo nakladatelství Druhé město. Pro Fischerovou, jak sama říká, je však ústřední básní skladba o čtyřech částech „Americký kvartet“, díky němuž drží celá sbírka pohromadě. Kdo knihu četl, jistě dá autorce za pravdu… Ale pojďme na začátek, do doby, kdy básně vznikaly, co jejich napsání podnítilo a jak působí; o tom hovořili v úvodu večera vydavatel, básník a prozaik Martin Reiner a nakladatelský redaktor Jan Šulc. Ten první zdůraznil jinakost psaní Fischerové, jejíž poetika se s tou jeho nemůže nikdy potkat, ale přesto je jí fascinován, protože podobného narativního proudu v poezii sám není schopen. Ten druhý charakterizoval sbírku jako velmi vyzrálou – takovou, k níž se musela básnířka prožít a kterou by před deseti či patnácti lety ještě napsat nedokázala; zá- roveň ale upozornil potenciální čtenáře, aby nepodlehli vábení vnímat ji jen jako jakési postřehy či záznamy z cest nebo jako autorčin vlastní životopis, potažmo životopis její rodiny (přítomnost otce a sestry Violy v ně- kterých básních), a četli pozorněji. Klíčem ke Světovému orloji je podle Šulcových slov především to, co čtenář prožívá nad jednotlivými básněmi. (Mohu potvrdit – a platí to i při opakované četbě, kdy se čtenářský prožitek rozvíjí o další a další dimenze.) Sylva Fischerová s potutelným úsměvem prozradila, že většinu textů si musela tvrdě odpracovat. Neměla tím však na mysli samotný proces psaní, ale okolnosti, které mu předcházely. Vzhledem k svému zaměstnání na Filozofické fakultě UK, kde působí jako klasická filoložka, je povinna účastnit se různých zahraničních konferencí. Tak třeba na konferenci v Barceloně měla přednášku na téma „O řečové pravdě u Homéra“, což byl docela oříšek, jak přiznala, ale všechen ten zápřah pak dokázala zúročit v básni „Čepička z Katalánska“. Naproti tomu její účast na letní škole v řeckých Delfách, což byla podle ní oproti Barceloně „úplná brnkačka“, se stala před-obrazem básně „Slepé kotě v Delfách“. Nejvíc se ovšem „nadřela na Bruselu“, kam byla vyslána na letní frankofonní univerzitu s lékařskou tématikou, takže musela nejen oprášit francouzštinu, ale ještě se nějak potkat s tématem. „Tenhle svět visí / hlavou dolů, / je překrvenej a dostane / trombózu. / Již brzy: coming soon. / A bientôt. / Vlá- mové s Valony / se taky nebaví.“ Také již zmíněný „Americký kvartet“ se rodil v potu a krvi, ač to na něm není vůbec znát. Naopak – jako by jen volně plynul, jak se autorka těkavě pohybuje z místa na místo a zaznamenává, co vidí. Ale kdepak! Všechno se odehrává kdesi vzadu, za verši. „Můj další transatlantický let. / Posledně jsem si myslela, že jedu / do svobodné země, / teď vím, že jedu do / kind of a police state. […] ‚Já, Manhattan, sám o sobě kosmos –‘ / vždyť bys to letadlo, / Walte W., / vyhodil do povětří / už jen svou přítomností.“ Tento kvartet v podstatě vznikl z jakéhosi vzdoru. Do USA totiž Fischerová odcestovala v roce 2014 v souvislosti s americkým vydáním výboru svých básní a součástí jejího pobytu byly i návštěvy několika univerzit v různých městech. Příliš pozdě zjistila, že v zafinancování celé cesty zeje povážlivá díra v podobě opomenuté částky na přesuny mezi městy a přelety z východního pobřeží USA na západní. Zkusila tedy získat dodatečné stipendium na tzv. mobilitu umělců, a když přišlo vyrozumění, uviděla u svého jména úhlednou nulu. Rozhodla se však nenechat se tím rozhodit a nějak si nakonec poradila. A snad právě z tohoto „zahnání do kouta“, kterému se nepoddala, se text zrodil. „Pak přijedeš do San Diega / a dovezou tě do hotelu u pláže, / kde je Oktober Fest: / Jägermeister Bratwurst Pretzels / a holky v dirndlu a v kroji, / meine Damen und Herren, / ani dunící Pacifik / nepřehluší tenhle šraml.“ Ale není to jen Amerika a její bizarnosti, které Fischerová potkává, ale také její nesporné krásy: „Z prudkého světla se palmy / naráz propadnou do tmy, / čerň jim prorýsuje / napřed listy, pak / kmen, až / je obalí celá…“ A někde za tím vším jako by neustále trčelo naše „řepácké a řiťolezecké češství“, vlamovalo se jí do veršů a ostřilo jejich hrany. „Je to český obličej – / ne ten těstovitý, rozkejdlý, / bramborový (Vysočina, Pohorská Ves, pivo, / játra v bramboráku, rakovina / tlustého střeva, / poser se z toho, vole), / ale ten druhý. Ti druzí / co utečou, opustí / českou kotlinu / moravské úvaly / nebo se zabijou. / Anebo obojí, / Pavle Bukso / v Basileji, těsně před začátkem / prázdnin.“ Inu, některé věci nelze napsat jako mladý, jak připomenul Jan Šulc slova Bohumila Hrabala, ale až mnohem, mnohem později… A stejně jako do „Amerického kvartetu“ prosakuje celý svět, tak prosakuje i do dalších částí sbírky, aniž by autorka vedle „zadřeného a vydřeného Bruselu“ zapomněla na milovanou Olomouc. Co závě- rem vytknout? Snad jen to, že křest postrádal nějakou přidanou hodnotu – např. hudbu, promyšleně zvoleného hosta, improvizovaný výstup apod. Ta sbírka by si to rozhodně zasloužila.