Bývalý divadelní režisér, autor přibližně sto třiceti inscenací různé kvality – tak se charakterizuje na záložce své druhé sbírky básní Jan Antonín Pitínský. Knížku vydalo jako svou dvoustou publikaci brněnské Druhé město. Takže divadlo, kde Pitínský exceloval a sbíral ceny jako režisér od osmdesátých let, je minulost – a literatura přítomnost?

Pitínský, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, právě pětašedesátiletý, si ale s literaturou tykal odjakživa. V tisícistránkovém svazku Všecko napsané, vydaném právě před deseti lety, sice dominují divadelní hry, jako legendární Matka nebo Pokojíček, ale svůj part tu hrají taky prózy z první půle devadesátých let: Praha a Wolker & Bezruč. Ostatně jisté wolkrovsko-bezručovské ohlasy procházejí i Pitínského debutem ve verších: jsou tu k mání prostota i tragičnost, magie obyčejného, kterou občas zdrtí prudce dopadající osud.

Sbírka Lulku tatíčkovi (2002) je zřejmou probírkou za minulé roky, možná rovnou dekády. Všecko je tu různě, zábavně, hravě. Střídají se formy, důležitá je komika, ať situační, nebo jazyková, celek pak jede na spodní vlně přirozené, dětsky spontánní a čisté, naivně stylizované hravosti. Tematizovány jsou všednosti z básníkova života, včetně těch vztahových: k sobě, k druhým. Vládne tu ale venkoncem řeč, jako by se básníkova myšlenka rodila po vzoru dadaisty Tzary rovnou v ústech. V právě vydané druhotině pojmenované T.MA je to trochu jinak.

Už ten název: Proč tolik černoty, stínu? A co ta tečka mezi literami? Přetržená řeč, důraz na meziprostor, pobídka ke škobrtnutí? Funguje to ale dobře jako pars pro toto. Pitínský ve své básnické novince ubral na všech frontách, zkomornil se, zkoncentroval. Minimum formálních výbojů, komika sotva na půl plynu, hravosti poskrovnu. Ty texty jsou někde na pomezí deníkového zápisu a nesmělé vztahové etudy. Lehounce tu rezonují legendární Kunderovy Monology, probírka variantními napnelismy mezi mužem a ženou. S jedním zásadním rozdílem: Kundera favorizuje muže, Pitínský ženu. Jak lyričností, měkkostí své řeči, tak v motivech vzývání, stýskání, pokorného pozorování.

„Na měsíci / je kapka mé krve“, „mikrofilm / jejího hlasu“, „úplná a dokonalá žena“. Z těch veršů se vynořuje tělo, v celku i po jednotlivých částech a orgánech. Jednou se to tělo vzpíná k nesamozřejmému bohu, jindy bere v potaz „kypící těsto smrti“. Přibylo úzkosti, víc věcí v těch básnických slovech odchází, než přichází. Jako by se zkrátil čas, zúžil prostor. Básnický subjekt jako vadnoucí květina? Než zajdu docela, vydat to nejlepší?

J. A. Pitínský je silný ne v tématech, která volí a motivicky šperkuje, ta jsou vlastně neměnná, věčná, ale v tom, jak je vidí, jak s nimi výrazově nakládá. Tak to měl vždycky. Viděl prostě jinak, po svém. Lehce uhozeně, lehce surreálně. Podobně v básnické druhotině. I když to tělo, které se v novince hlásí tak často o slovo, stahuje čtenářovu pozornost k myšlence, k tomu, co se v básni říká. Když to osekáme na dřeň: „celý den myslím / jenom na tebe.“ Co tedy nakonec najde čtenář v Pitínského T.MĚ? Přerod maximalisty v minimalistu? Rozevlátého bohéma v pokorného vzývače těch „nejmenších na celém světě“? Každopádně zneklidnění, znejistění a otázku. Vlastně to nejdůležitější.