Mladší nevlastní sestra oceňované básnířky Violy Fischerové publikovala první povídky až po čtyřicítce, kdy již na své akademické i literární dráze urazila notný kus cesty. Impulzem k napsání prvního prozaického textu se pro ni stala žádost o příspěvek do sborníku věnovaného jejímu otci, významnému českému filozofovi a sociologovi Josefu Ludvíku Fischerovi. Když poté vyšla její povídková kniha Zázrak (Torst 2005), dočkala se nadmíru kladného přijetí – kritika oceňovala autorčinu otevřenost (její náměty se nezřídka opíraly o osobní a často bolestné zkušenosti), jazykovou úspornost i schopnost obdařit všední motivy kýženým přesahem a ve svém vyprávění osobitým způsobem promíchat nízké s vysokým.
Docentka přednášející na Karlově univerzitě starou řeckou literaturu, náboženství a filozofii některé povídky z nové knihy publikovala již dříve časopisecky (zejména v Hostu) a pár z nich zpracoval také Český rozhlas. Více než polovina textů je však v přítomné knize uveřejněna poprvé. A proč výsledný soubor (i jednu z povídek) pojmenovala Sylva Fischerová právě Tisíce plošin? Název odkazuje ke známému titulu Tisíc plošin (Mille Plateaux), který dvojice francouzských myslitelů Gilles Deleuze
a Pierre Félix Guattari napsala v roce 1980 a s nímž tyto povídky spojuje kromě autorčiny filozofické průpravy i tematická a žánrová pestrost. Četba obou knih je zkrátka neustálým překvapením.
Rozmanitost je přitom atributem nejen knihy Tisíce plošin jako celku, ale i jednotlivých povídek, z nichž velká část sestává z několika textových fragmentů, volněji či úžeji propojených „obrazů“. Odráží se rovněž v rovině motivické a jazykové – pro obě je příznačné mísení každodenního s nevšedním, plebejskosti s učeností, skutečnosti (někdy autobiografického rázu) s fikcí. Dalším stěžejním rysem, který spojuje většinu přítomných próz, je dialogičnost v širokém smyslu slova – postavy, ba dokonce i předměty zde totiž spolu neustále komunikují, a to mnohdy nejen ve dvojicích, ale i ve větším počtu.
Skutečné obsahy a významy přitom čtenář obvykle musí hledat jinde než v jejich replikách, ty zde naopak často hrají roli rušivé kulisy, nebo přímo masky, za níž se skrývá to podstatné.
Úvodní dvě povídky jsou ovšem trochu jiného rázu, na své si tu přijde i čtenář literárnímu experimentování příliš neholdující – oplývají souvislým dějem, který je zasazen do minulosti (konec 60. let, normalizace), barvitým popisem prostředí, citovým zabarvením a osobním laděním. Dětská protagonistka povídky Moruše líčí každodenní život uvnitř bloku prvorepublikových činžáků, který představuje „do sebe uzavřený obraz světa“ a jehož idyličnost – umocněnou privilegovaným postavením dívčiny rodiny s jejími tituly, knihami a služkou – naruší příjezd ruských okupantů. Hrdinkami povídky Komunistický rohlíky jsou dvě české vysokoškolačky stopující v Rumunsku a docházející ve svých úvahách o komunistickém režimu v Československu k neradostnému závěru, že v jeho područí nelze stát úplně stranou, vždyť „i Havel žere komunistický rohlíky“.
Počínaje třetí povídkou nabývají prózy Sylvy Fischerové na statičnosti a zmíněné dialogičnosti. Jejich hrdinové diskutují kolem hospodského stolu, uprostřed krakovského hradu Wawel, při hanáckých dožínkách, na setkání včelařů, před stanem na břehu Berounky, během snídaně v hotelové jídelně nebo třeba před teráriem s axolotlem v botanické zahradě. A i když mají tyto debaty z pohledu zápletky spíše funkci důmyslného zastíracího manévru, nelze jim upřít živost ani barvitost.
To se týká i samotných postav, v jejichž výběru se nejednou zrcadlí autorčiny vlastní bohaté životní i profesní zkušenosti. Několik povídek si ovšem vystačí i bez lidských hrdinů, popřípadě jen s lehce načrtnutými figurami. V těchto textech, vyznačujících se hravou, až nonsensovou formou, se ke slovu ve větší míře dostávají filozofie, umění nebo sny.
Povídky Sylvy Fischerové bezpochyby osloví spíše čtenáře uvyklé náročnější próze, kteří dokážou ocenit autorčinu bytostnou hravost, prostupující často všemi rovinami textu – od jeho kompozice přes způsob vyprávění až po vlastní obsah. Intelektuální náročnost se tu přitom nevylučuje s humorem, i když ten pro svou specifičnost nemusí konvenovat každému. A tak je tomu vlastně s celou knihou – Tisíce plošin na sobě mají při vší své tematické i formální rozmanitosti vyražený punc vysoké literatury, která sice neovládne žebříčky prodejnosti, ovšem v případě většiny literárních kritiků cílí přímo na komoru. Šance na další nominaci v prozaické kategorii soutěže Magnesia Litera v tomto případě hraničí téměř s jistotou.