Kolem nové povídkové knížky literární matadorky formátu Sylvy Fischerové jsem obcházel jako starý kocour okolo krajáče smetany; bude to formální experiment k neučtení, neofeministické stádo lidožravých ústřic, nebo snad hořkosladké vzdychání po dětství kolen rozbitých a moruší přezrálých? Bude to k pošmáknutí, nebo k nakrknutí?
Listoval jsem potištěnými stránkami a tu a tam mlsný kocouří fous do toho smočil a hlavou při tom zálibně kroutil: „rudý jak trenky… ty seš dnes příjemná jak brouci ve dřevě… parno leželo na hanácké rovině jako kravěnec… krasavice s výstřihem jak do maštale…“ No budiž, říkal jsem si, ale hlavně aby to nebyly nějaké uťuťmané poetické reflexe na drobné epické podněty. Ovšem třeba hned v „Podmračeném dnu lázeňského hosta“ verše jak výstřely z plynové pistole: „Tykadla smyslů jsou omatlaná / lepivými myšlenkami…“(chápete, že nemohu pokračovat). A tak jsem na to šel obmyslně od lesa a od výborné obálky Barbory Klimszové k úvodní povídce s názvem „Moruše“. Hned v prvním odstavci mě potěšil uzavřený prostor dětského světa se stromem, jaký znám z jedné povídky Zdeňka Rotrekla. Dám krk na to, že popsaný strom Fischerové byl kdysi skutečný, stejně jako strom Rotreklův, ten za jeho vybombardovaným domem na Obilňáku. Na konci zmíněné úvodní povídky pak brutální prolomení prostoru dětství umocněné zlomyslnými posměšky zlých dětí. To klišé rozehrané v české próze šedesátých let minulého století: „– Maminko!“ Takže Sylva Fischerová nám předčasně literárně zešedivěla, pokyvoval jsem vlastními šedinami, a vyprázdněnou formu naplnila sentimentem. Vypravěčka povídky se dojímá sama nad sebou, a ještě štěstí, že při tom aspoň není vtipná, mudroval jsem si. Ale i tak by se to dalo pro lid obecný zdramatizovat, případně zfilmovat a možná i zbaletit.
Jenže prdlačky! Každá následující povídka byla po všech stránkách jiná! „Komunistický rohlíky“ sice nic moc, zato „Tečka nad I“ vysloveně roztomilá. (Vzpomínám si, jak jsem sám kdysi jako student bohemista bojoval s výtvarníky proti tečce nad velkým písmenem I a oni mě posílali do řiti s tím, že je to výrazný a hezký.) V téhle povídce o tečce na velkým I mě pobavily stupidní matematické fórky studentů; ona totiž spisovatelka studovala rovněž fyziku. A tyhle bižuterní fórkové korále si mozky postižené matematickým virem předávají z generace na generaci. Spisovatelka ať mi promine, ona jich zde užila funkčně a parodicky. Ale někde mi u její matematiky taky sladce zatrnulo: „Jel jsem taxíkem číslo 1729 a poznamenal jsem, že to číslo mi připadá poměrně nudné a že doufám, že to není špatné znamení. Ne, odpověděl, je to velmi zajímavé číslo. Je to nejmenší číslo vyjádřitelné jako součet dvou třetích mocnin dvěma různými způsoby.“
Osvěživě na čtenáře jistě dýchnou povídky s hanáckým koloritem. Třeba „Antonínskou pouť“ jako kdyby vystřihnul Hrabal v sukních, například postava fackované Karličky, které její šamstr láme žebra o značku kruhového objezdu – ta postava je krásná a Sylvě Fischerové za ni děkuji. Hanáci jsou zde i se svým legendárním obrem Drásalem a jejich transparent „Me sme me!“ by mohla jako volební slogan zfleku převzít Trikolóra s jejím Naše děti jsou naše! Naše země je naše!
Společný jmenovatel bychom u povídek recenzované knihy hledali těžko, aspoň já jej nenašel. Třeba oživená mozaika té s názvem „Ravenna e piccolina“ má až horečně máchovskou imaginaci, zatímco Hippokratem uvedené povídce „A duše spravuje svůj domov“ vévodí kurzívou vysazená židovská anekdota, jež by mohla stejně úspěšně vévodit i v rozhlasových vzpomínkách zesnulého Karla Gotta. Sylva Fischerová má však na rozdíl od řečeného pěvce specifický neprvoplánový smysl pro humor a dokáže být jedovatá jako kobra. Třeba v povídce „Žrádlo, vole“ si až zhovadile vychutnala fór s pokakanou želvičkou paní Hany Benešové. Ale ten fór tam samozřejmě není samoúčelný, kontrastně dokresluje bystročické zelí a literárně provokuje.
Nějak mi nedocvakla povídka „Já, teorie aneb Kristus na Olympu“, verše zde přítomné Obrovské fajfky by brilantně analyzovala kolegyně recenzentka Fucimanová, já na ně ani na špičkách jaksi nedosáhl. Zato v povídce „Andrej Vejda, zlatý ráfek“ jsem si blahem pochrochtal u adolescentních dialogů vystřižených jak z partesu a objektivně a odborně (jsem členem OSA) porovnal objevné texty skupiny Smrtonosná kremrole s profláknutým Krůtou: „ Říkal si Hurikán, kluk jako ty, / motorka vzlétla s ním, když dostal smyk.“ Pro jistotu uvádím, že Smrtonosná kremrole u mě zvítězila nad Hurikánem K. O.: „Kdo půjde vynýst odpadky z dýmky míru? / Kdo jiný než komolý kužel…“
Kontrapunktem k povídce úvodní je předposlední, titulní text „Tisíce plošin“. Nebudu prozrazovat, jaké že jsou to vlastně plošiny, ale prolínají vším: „…takový šedý, táhnou se pod sebou a za sebou, nemají žádný hranice, a tak se šinou, takovým zvláštním pohybem, skoro jako nějaký zvíře“. Jsou to plošiny, jak nám je na obálku knížky nafotila již zmíněná Klimsz. Ale upozorňuji, že plošiny plně nepochopíte, jestli se nedokážete vcítit do sexuálního života axolotla. Já to dokázal. Závěrečné číslo s názvem „Lázeňský host“ je podle mě už pouze jakýmsi bonusem a mohlo být raději zařazeno někam před povídku titulní, pakliže zařazeno vůbec být mělo, neboť jeho varné konvice na pokojích lázeňských hostů jsou jako etuda české trapnosti snad až pod únosnou míru autorky formátu Fischerové. A jestliže prozaička v úvodním odstavci publikace pracovala s prostorem, v odstavci na samém konci knihy je to zase čas: „ – natahovaný a porcovaný – se náhle smršťuje v jediný bod…“
Knížka je to kvalitní a čtivá, odpovědný redaktor Miloš Voráč odvedl profesionální práci, neboť jsem v textu neklopýtl o žádné pochybení stylistické či pravopisné. Jako typografickou zvláštnost si vymysleli zarovnat pouze levou stranu stránky, zatímco strana pravá zůstává mile poskákaná, což se dobře čte. Tematická a formální nesourodost jednotlivých povídek čtenářsky neuspává, naopak provokuje. Má to atmosféru, výborné dialogy, a když si to přečteme, tak pochopíme, že „Hanáci bele a bodó, Hanáci Hanó orat nepřestanó“. Ale mám-li být poctivý, dvě nejexperimentálnější povídky sbírky jsem nepochopil, neboť jsem již starý a blbý, jak říkají moje vnoučata, a trapně školometsky bazíruji na správných přechodnících. Tak schválně, pochopíte ty povídky vy?