Spisovatelka Sylva Fischerová v povídkovém souboru Tisíce plošin „hovoří o složitostech jadrně a o prostých věcech s výbavou zdatné filosofky“.
Ve svých textech sice zpracovává různé životní epizody, hlavní roli však hraje jazyk, který má mnoho poloh, ale leckdy se až příliš „zabydluje v neobvyklosti“.

Sylva Fischerová se v povídkových souborech Zázrak (2005) a Pasáž (2011) představila jako vynikající povídkářka s citem pro přirozený jazyk, hutný tvar a poetiku perliček všedního dne. Její další prozaické texty směřovaly k větší experimentálnosti a artistnosti. Podobný charakter vykazují i prózy sbírky Tisíce plošin. Ve čtrnácti textech autorka tematizuje řadu patrně autobiografických epizod: je zde reflexe z dětství, kdy pokácení oblíbeného stromu podmiňovalo relativní pokrok v podobě zavedení plynu do domu, výpověď o prázdninovém výletu do zbědovaného socialistického Rumunska (popis záchodové mísy v místním motorestu je nepřekonatelný), reminiscence na studia fyziky, poetická miniatura z lékařského kongresu, dialogy s přáteli a známými, surrealistické pokusy.

Nostalgie z nenaplněnosti

Hlavní roli přebírá řeč, která poskakuje mezi různými vrstvami jazyka, jichž se zmocňuje tak, jak subjektu přicházejí věci pod ruku či vlastně na jazyk. Autorka tak neustále narušuje a rozbíjí stereotypy, ale též hledá stanoviska a poněkud pochybné jistoty. Dominuje tu volná promluva, jež se z člověka řine spontánně, s neurovnanou dravostí, někdy až bezelstně, někdy však docela rafinovaně a takticky, s výlety do programově dadaistické a surreálné „ulítlosti“. Autorka se nechává vést nenasytnou zvídavostí, kam až ji svobodně plynoucí tok promluvy dovede – na konci se někdy může skrývat prozření, ale jindy jen zmatek, smutek nebo zvláštní nostalgie z prázdnoty a nenaplněnosti, omrzení životem a nudy, z oddělení od podstatného. Smutek ovšem možná přichází jen proto, aby se od jeho dna člověk mohl odrazit a byl schopen každý den začínat stále znovu od začátku s podivuhodně nezdůvodnitelnou nadějí či dokonce radostí.
Rozhovory svým slovotokem navozují až absurdní či paradoxní situace a nepřestávají podněcovat k otázkám – do jaké míry je proud vyprávění odrazem čehosi zásadního a vnitřního, a do jaké míry jde o pouhý odraz něčeho vnějšího, odvozeného a téměř bezvýznamného, co funguje na setrvačník. Vládneme my řeči, nebo řeč ovládá nás? A nejsou její adresáti jen náhodným pozadím, na němž se odehrávají naše tragikomické verbální exhibice? Ale lidé zjevně chtějí rozmlouvat, touží po sdílení. V pravém dialogu, jenž bývá vzácný, se vždy děje i něco fyzického, co zasahuje, ovlivňuje a proměňuje, pokud si lidé chtějí a mají co říct. Také platí, že kdo mluví, disponuje jistou mocí, kterou lze využít různě. Řeč povzbuzuje a oživuje, ale i ničí a umrtvuje. Jenže komunikace se přese všechno držíme jako lana nebo zábradlí.

Na hranice neskutečna

Autorka samozřejmě umí mluvit, ba co víc: umí vyprávět. Angažovaně, dychtivě, rozhorleně, fanfaronsky, s dětskou bezprostředností a lehce hranou naivností, korigovanou masou vlastního vědění. A zvládá hovořit i „emočně originálně“, jinak řečeno potrhle. Jinak by se ale nemohla dostat na hranice neskutečna, skutečnějšího než sama skutečnost, a objevovat tajemství ukrytá mezi banálními řádkami našich životů. Vedle ní stojí navíc ještě démon teorie, pokušení intelektualismu, hledajícího myšlení tak přesné jako aritmetické či geometrické zákony. Může být třeba umělecké dílo obdařeno nějakou subjektivitou? Autorka se k podstatě věci lísá jako kočka, pokukuje na ni jako potměšilý troll, občas se zasmuší nad hloubkou poznání („Tenhle svět jako takovej totiž vůbec není. Je úplně jinak – je skrytej za touhle drátovanou včelou – je uvnitř ní – je mimo“), ale pak jí rozjasní tvář nepřestajně pracující fantazie. Ta ji vytahuje z nejpropletenějších zádrhelů ideového metasvěta. Imaginace se nikdy nevzdává, bez ustání si vede svou, vymýšlí vtipy o nepochopitelné fyzice a jiných smrtelně vážných záležitostech a vidí proti sobě přicházet osobu, jež „místo očí má natvrdo uvařená vajíčka“.
Sylva Fischerová hovoří o složitostech jadrně a o prostých věcech s výbavou zdatné filosofy, dokáže si uvědomit svou nedozírnou důležitost v koloběhu bytí a vzápětí nad tím vyprsknout smíchy. Někdy se do svých vývodů a asociací poněkud zamotává a příliš se jí nechce škrtat. Zabydluje se v neobvyklosti a až zběsilém proudu představ a nápadů, v nichž už se čtenář trochu ztrácí. Do hmoty není vidět, konstatuje fyzik, a s lidským nitrem to nebude jinak. Ale možná tu jednoduše jde o (jak říká internetová reklama na technická zařízení) plošiny s velkým dosahem.