Hra doopravdy - recenze v Respektu
Autor / Petr A. Bílek Datum / 10.7.2014
Václav Kahuda vydal po třinácti letech další výtečný román
Hlavní proud současné české prózy lze bez velkých rozpaků přirovnat k europivům. Bez pohledu na značku (autorské jméno) jsou tato piva/díla takřka k nerozlišení. Europivo se vypít dá a nevyžaduje pražádnou péči; zážitek, slast či aspoň pocit jedinečné chuti ale neposkytne. Obdobně i současné romány jsou napsány, aby se dobře četly, snadno se adaptovaly do filmových příběhů a v ideálním případě také do překladových vydání. Se čtenářem však nezatřesou a po měsíci si pamatujeme jen to, že jsme knihu četli.
Román Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost je opakem těchto europroduktů. Zfilmovat nepůjde, protože je založený na aktu vypravování spíše než na vyprávěném příběhu. Přeložit by šel jedině do slovenštiny, protože odkazuje k enormnímu množství osob, událostí a děl, jež jsou součástí české kulturní a historické zkušenosti. Čte se špatně, protože je navenek neforemný. Stovky stránek jsou rozděleny jen do šesti kapitol a v nich se valí tekoucí proud roztěkaného textu. Je to román temný, divný, extremistický a zvláštně krásný.
V neuchopitelné síti
Václav Kahuda (48) se v devadesátých letech etabloval jako výrazný prozaik, umně přetavující svéráznou životní zkušenost do náruživě psané fikce. Rozsáhlým románem Houština (1999) dosáhl věhlasu v intelektuálních kruzích. Posledních třináct let nevydal novou knihu. Nyní se tedy vrací s románem, který je již na pohled opulentní, a tak lze čekat, že kritika povede spor, zda jde o román velký i ve smyslu hodnotícím, anebo je spíš dílem předimenzovaným.
Na počátku příběh vypadá jen jako další z variací na vzpomínání, které bude zaznamenávat jevový povrch vypravěčova života. Úvodní zápletka, kdy se vydává pátrat po příčině smrti dědečka, který v předvečer druhé světové války zkonstruoval plovoucí tank, ale poté spálil konstrukční plány a zdánlivě bez příčiny v jednačtyřiceti zemřel, totiž postupně ustoupí vypravěčovým vlastním vzpomínkám a švejkovskému toku historek o jiných osobách. Vypravěč napsal právě ty knihy, které nesou na obálce jméno Václav Kahuda, žil v Braníku, kamarádil se s autory, kteří jsou v literárních časopisech uváděni jako Kahudovi blíženci.
Sečtělý čtenář tedy navazuje důvěrný vztah a nastavuje si v hlavě autobiografické čtení. Vzhledem k autorově pověsti (dobrácký podivín) tuto vstřícnost vyztužuje i tam, kde by se jinak důvěra už bortila: vyprávění občas sklouzne do dikce románů pro ženy, nebo naopak otestuje čtenářovu vstřícnost detailním vylíčením sexu s dvanáctiletou dívkou. Ale v těchto pasážích už vystupují na povrch zvláštní pravidla hry, kterou tato kniha hraje.
Jedním z klíčových konstrukčních prvků románu se stává hra se jmény. Zatímco některé osoby, o nichž víme, že žily či žijí v našem aktuálním světě, jsou do románu vnášeny pod svými jmény, jiné jsou setrvale označovány přezdívkami. Opakovaně tak čteme reálná jména Gottwald, Dubček, Andropov, Reagan, Šimon Pánek či Gustav Janouch, zatímco trojice našich postkomunistických prezidentů tu defiluje pod označeními Pižďuch, Teplý Kocourek a Pytložvejk atd. V průběhu vyprávění ale vypravěč ztrácí nad jmény kontrolu, takže občas je místo Pižďucha zmíněn Havel či z Oskara Krejčího se stane Oscar Tailor.
Přezdívky to nejsou příliš vtipné, jsou však výrazně hanlivé či expresivní. A ještě hanlivější je role, která je přisouzena nositelům daných jmen. Takřka všichni protagonisté vypůjčení z našeho světa jsou součástí velké hry, kterou hrají světové mocnosti už od počátku minulého století. Archivní pátrání po osudech dědečka totiž vypravěče přivede k odhalení globální konspirace, v níž někdejší klíčoví Hitlerovi muži byli ve skutečnosti sovětskými agenty. Všichni, kdo se za války ušpinili morálně, byli po válce převerbováni na sovětskou či americkou stranu. Nic není, jak si myslíme. Každý vlivný člověk je úchyl, skrytý transsexuál či pederast. Sovětští agenti řídili Svobodnou Evropu, Chartu 77 vytvořilo naše ministerstvo vnitra. Rusové vnutili Západu iluzi “televizního vítězství“ ve studené válce, ale přitom aktivací tisíců připravených agentů celý Západ ekonomicky i politicky ovládli.
Kahudova kniha je symptomem našeho desetiletí.
Čtenář čtoucí doslovně by mohl nabýt dojmu, že celý román je velkým politickým pamfletem, odhalujícím nesmírnou konspiraci, v níž všechny prvky, od vraždy prezidenta Kennedyho po vraždu Olofa Palmeho, jsou jen součástí dokonalého plánu, který už si dnes generuje sám odlidštěný “systém“. Takové čtení nabídne ale jen variaci na Gibsonova Neuromancera, v níž Kahudův počítačový kovboj odhalí v matrixu skulinku vzniklou českým fušerstvím.
Číst román tímto způsobem přinese potěšení snad jen čtenářům Haló novin. Vypravěč, který se vyptáváním, googlováním a sezením v archivech k prozření ohledně světové konspirace dobírá, není totiž právě věrohodnou postavou. Pravda, jeho cesta dodržuje vzorec dobrodružství mytického hrdiny - začíná odjezdem, pokračuje přes fázi iniciace a končí návratem domů. Jenže tento postmoderní Odysseus si není schopen udržet ani zmíněný pořádek ve jménech. Neumí jazyky, takže k odhalování světového spiknutí používá překladač Google. Ale hlavně: poté co ve všem dění zděšeně odhalí ruské prsty, se bez zjevné příčiny zapojí do konspirační hry a spolupracuje s lidmi, kteří hovoří výhradně rusky. S pomocí šesti spojených elektronických cigaret si v závěru otevře brány “nadprostoru“ a napojí se na vesmír ve stylu Clarkova kosmonauta z 2001: Vesmírné odysey.Tibetská mystika, kterou se v závěru ukájí, zřetelně evokuje jinou literární paralelu: Fuksova Spalovače mrtvol. A snadno nás napadne i další, nejspíš klíčový předobraz: Gogolovy Bláznovy zápisky, tedy jeden z prvních příběhů schizofrenického rozpadu osobnosti vtažené do neuchopitelných sítí moderní společnosti.
Symptom dnešní doby
Proto lze soudit, že Kahudův román Vítr, tma, přítomnost není o světě, který je v něm vylíčen, ale je o tom, kdo vypráví. Je to příběh narůstající psychózy: vypravěčovo “já“ se rozpouští v “planetárního mnohočlověka“ a ztrácí se ve světě, jejž svým vyprávěním tvoří. Je to výtečná studie paranoidní reakce, vyprodukované naší mediální a internetovou dobou, jež nás zaplavila informacemi, ale zároveň nám sebrala čas tyto informace vstřebávat a interpretovat. Tak jako se ze zpětného odstupu jeví Sestra Jáchyma Topola být románem, který vyjádřil devadesátá léta, by se jednou mohl Kahudův román Vítr, tma, přítomnost stát symptomem našeho desetiletí.
Autor je literární vědec.
Hlavní proud současné české prózy lze bez velkých rozpaků přirovnat k europivům. Bez pohledu na značku (autorské jméno) jsou tato piva/díla takřka k nerozlišení. Europivo se vypít dá a nevyžaduje pražádnou péči; zážitek, slast či aspoň pocit jedinečné chuti ale neposkytne. Obdobně i současné romány jsou napsány, aby se dobře četly, snadno se adaptovaly do filmových příběhů a v ideálním případě také do překladových vydání. Se čtenářem však nezatřesou a po měsíci si pamatujeme jen to, že jsme knihu četli.
Román Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost je opakem těchto europroduktů. Zfilmovat nepůjde, protože je založený na aktu vypravování spíše než na vyprávěném příběhu. Přeložit by šel jedině do slovenštiny, protože odkazuje k enormnímu množství osob, událostí a děl, jež jsou součástí české kulturní a historické zkušenosti. Čte se špatně, protože je navenek neforemný. Stovky stránek jsou rozděleny jen do šesti kapitol a v nich se valí tekoucí proud roztěkaného textu. Je to román temný, divný, extremistický a zvláštně krásný.
V neuchopitelné síti
Václav Kahuda (48) se v devadesátých letech etabloval jako výrazný prozaik, umně přetavující svéráznou životní zkušenost do náruživě psané fikce. Rozsáhlým románem Houština (1999) dosáhl věhlasu v intelektuálních kruzích. Posledních třináct let nevydal novou knihu. Nyní se tedy vrací s románem, který je již na pohled opulentní, a tak lze čekat, že kritika povede spor, zda jde o román velký i ve smyslu hodnotícím, anebo je spíš dílem předimenzovaným.
Na počátku příběh vypadá jen jako další z variací na vzpomínání, které bude zaznamenávat jevový povrch vypravěčova života. Úvodní zápletka, kdy se vydává pátrat po příčině smrti dědečka, který v předvečer druhé světové války zkonstruoval plovoucí tank, ale poté spálil konstrukční plány a zdánlivě bez příčiny v jednačtyřiceti zemřel, totiž postupně ustoupí vypravěčovým vlastním vzpomínkám a švejkovskému toku historek o jiných osobách. Vypravěč napsal právě ty knihy, které nesou na obálce jméno Václav Kahuda, žil v Braníku, kamarádil se s autory, kteří jsou v literárních časopisech uváděni jako Kahudovi blíženci.
Sečtělý čtenář tedy navazuje důvěrný vztah a nastavuje si v hlavě autobiografické čtení. Vzhledem k autorově pověsti (dobrácký podivín) tuto vstřícnost vyztužuje i tam, kde by se jinak důvěra už bortila: vyprávění občas sklouzne do dikce románů pro ženy, nebo naopak otestuje čtenářovu vstřícnost detailním vylíčením sexu s dvanáctiletou dívkou. Ale v těchto pasážích už vystupují na povrch zvláštní pravidla hry, kterou tato kniha hraje.
Jedním z klíčových konstrukčních prvků románu se stává hra se jmény. Zatímco některé osoby, o nichž víme, že žily či žijí v našem aktuálním světě, jsou do románu vnášeny pod svými jmény, jiné jsou setrvale označovány přezdívkami. Opakovaně tak čteme reálná jména Gottwald, Dubček, Andropov, Reagan, Šimon Pánek či Gustav Janouch, zatímco trojice našich postkomunistických prezidentů tu defiluje pod označeními Pižďuch, Teplý Kocourek a Pytložvejk atd. V průběhu vyprávění ale vypravěč ztrácí nad jmény kontrolu, takže občas je místo Pižďucha zmíněn Havel či z Oskara Krejčího se stane Oscar Tailor.
Přezdívky to nejsou příliš vtipné, jsou však výrazně hanlivé či expresivní. A ještě hanlivější je role, která je přisouzena nositelům daných jmen. Takřka všichni protagonisté vypůjčení z našeho světa jsou součástí velké hry, kterou hrají světové mocnosti už od počátku minulého století. Archivní pátrání po osudech dědečka totiž vypravěče přivede k odhalení globální konspirace, v níž někdejší klíčoví Hitlerovi muži byli ve skutečnosti sovětskými agenty. Všichni, kdo se za války ušpinili morálně, byli po válce převerbováni na sovětskou či americkou stranu. Nic není, jak si myslíme. Každý vlivný člověk je úchyl, skrytý transsexuál či pederast. Sovětští agenti řídili Svobodnou Evropu, Chartu 77 vytvořilo naše ministerstvo vnitra. Rusové vnutili Západu iluzi “televizního vítězství“ ve studené válce, ale přitom aktivací tisíců připravených agentů celý Západ ekonomicky i politicky ovládli.
Kahudova kniha je symptomem našeho desetiletí.
Čtenář čtoucí doslovně by mohl nabýt dojmu, že celý román je velkým politickým pamfletem, odhalujícím nesmírnou konspiraci, v níž všechny prvky, od vraždy prezidenta Kennedyho po vraždu Olofa Palmeho, jsou jen součástí dokonalého plánu, který už si dnes generuje sám odlidštěný “systém“. Takové čtení nabídne ale jen variaci na Gibsonova Neuromancera, v níž Kahudův počítačový kovboj odhalí v matrixu skulinku vzniklou českým fušerstvím.
Číst román tímto způsobem přinese potěšení snad jen čtenářům Haló novin. Vypravěč, který se vyptáváním, googlováním a sezením v archivech k prozření ohledně světové konspirace dobírá, není totiž právě věrohodnou postavou. Pravda, jeho cesta dodržuje vzorec dobrodružství mytického hrdiny - začíná odjezdem, pokračuje přes fázi iniciace a končí návratem domů. Jenže tento postmoderní Odysseus si není schopen udržet ani zmíněný pořádek ve jménech. Neumí jazyky, takže k odhalování světového spiknutí používá překladač Google. Ale hlavně: poté co ve všem dění zděšeně odhalí ruské prsty, se bez zjevné příčiny zapojí do konspirační hry a spolupracuje s lidmi, kteří hovoří výhradně rusky. S pomocí šesti spojených elektronických cigaret si v závěru otevře brány “nadprostoru“ a napojí se na vesmír ve stylu Clarkova kosmonauta z 2001: Vesmírné odysey.Tibetská mystika, kterou se v závěru ukájí, zřetelně evokuje jinou literární paralelu: Fuksova Spalovače mrtvol. A snadno nás napadne i další, nejspíš klíčový předobraz: Gogolovy Bláznovy zápisky, tedy jeden z prvních příběhů schizofrenického rozpadu osobnosti vtažené do neuchopitelných sítí moderní společnosti.
Symptom dnešní doby
Proto lze soudit, že Kahudův román Vítr, tma, přítomnost není o světě, který je v něm vylíčen, ale je o tom, kdo vypráví. Je to příběh narůstající psychózy: vypravěčovo “já“ se rozpouští v “planetárního mnohočlověka“ a ztrácí se ve světě, jejž svým vyprávěním tvoří. Je to výtečná studie paranoidní reakce, vyprodukované naší mediální a internetovou dobou, jež nás zaplavila informacemi, ale zároveň nám sebrala čas tyto informace vstřebávat a interpretovat. Tak jako se ze zpětného odstupu jeví Sestra Jáchyma Topola být románem, který vyjádřil devadesátá léta, by se jednou mohl Kahudův román Vítr, tma, přítomnost stát symptomem našeho desetiletí.
Autor je literární vědec.
