recenze v časopise TVAR
Začněme metakriticky, neboť dosavadní recenzní ohlasy, jejich částečná mimoběžnost i vzájemná protikladnost, k tomu doslova vybízejí. Byly formulovány dílčí charakteristiky, občas velmi výstižné; byly vyzdviženy určující motivy a některé formální aspekty, ale to hlavní jako by stále unikalo a zůstávalo nevyřčeno, zasunuto. Kupříkladu Jan Bělíček („Vnitřnosti sametové revoluce“, A2 č. 16/2014, s. 3) soudí, že si autor „snaží získat odstup od sebe, své generace i současnosti“. Recenzent hledá v Kahudově mohutném opusu kritickou reflexi dneška, jejímž předpokladem je právě autorská distance. Pro Bělíčka je román silný tam, kde odhaluje nechutné útroby porevoluční doby, zatímco Kahudův místy barokizující styl prý „románu příliš nepomáhá“. Není divu, ornament bývá námětovému čtení spíše překážkou. Naproti tomu Vojtěch Varyš („Kahuda je zpět. A je to síla“, Týden č. 22/2014, s. 69) píše, že právě styl je v literatuře tím hlavním, a tato jeho poznámka - i se zcela případným odkazem na Ferdinanda Célina -se zdá být zachycení formální organizace textu mnohem blíž než sociologizující prizma Bělíčkovo.
Pomineme-li trapné mistrování Pavla Mandyse (Hospodářské noviny, 28. 8. 2014) - jemuž se nelíbí délka knihy (zvolený rozsah prý nemá „žádné ospravedlnění“, až se prvoplánově vnucuje otázka, čím že Tolstoj ospravedlnil délku Vojny a míru?), nezamlouvá se mu ani psychologický profil vypravěče a ze šesti obsáhlých kapitol by raději uštrikoval epičtější povídky -, za zmínku stojí ještě recenze Petra A. Bílka („Hra doopravdy“, Respekt č. 29, s. 58). Bílek čte Kahudovu prózu jako příznak doby, jako „příběh narůstající psychózy“. Zdá se, že Bílkova slova o rozpouštění vypravěčova „já“ směřují ke kořeni věci, postihují základní pohyb, jímž je vyprávění neseno. Ale neříkají nic o tom, v čem konkrétně je Kahudova próza symptomem naší přítomnosti, našeho desetiletí. Rovněž pokusy o kontextualizaci Kahudova díla zůstávají, s výjimkou citovaného Varyše, až nápadně stereotypní: jmenováni jsou prakticky jen Bohumil Hrabal a Jáchym Topol (ten zvláště coby autor Sestry).
Bělíčkova slova o autorském odstupu se ocitají v pozoruhodném napětí s jednáním Kahudova vypravěče, který naopak odstup ztrácí (skutečně se „rozpouští“). Je pohlcován spletí podnětů, rakovinným bujením neroztříděných informací, lačně se žene za třpytkami mnohonásobně zprostředkovaných odkazů vedoucích kamsi do tmy… Široké, zdánlivě bezbřehé vyprávění nepohrdne sebemenším detailem, sebemenší příležitostí k tomu, aby svůj proud ještě rozšířilo (podobně si počínal Jaromír John v zapomenutém už velkorománu Pampovánek). Narace se rozestupuje do dvou linií, avšak ty se zase spojují a složitě nebo takřka nahodile proplétají. Jednu linii tvoří vypravěčovo pátrání po dědečkovi. Osud talentovaného technika byl mimo jiné spojen s inženýrem Karlem Formisem (1894-1935), stuttgartským rodákem, radiotechnikem a spolu se zakladatelem Otto Strasserem (1897-1974), členem Černé fronty (Schwarze Front), nacistického hnutí, které se odklonilo od Hitlera. Vypravěč hledá v archivních dokumentech i internetových vyhledávačích údaje, které by na podivuhodné okolnosti dědova života a jeho odborného působení vrhly světlo. V této linii se autorská imaginace váže s historicky ověřitelnými fakty, tu více, onde méně přesnými (na s. 66 se autorovi přihodilo, že si bratry Strasserovy pravděpodobně - věta není zcela jasná - popletl). Usilovné, paranoidně vystupňované pátrání po souvislostech nakonec vypravěče vede k tomu, že objevuje množství neuvěřitelných spojnic a personálně provázaných motivací sevřených v jediném, vše prorůstajícím mocenském systému. Ten ztělesňuje skutečnou podstatu (substanci), rozléhající se pod popelavou pletí každodennosti: „Zůstávám v úžasu nad tím podivuhodně komplexním světem… Jednotlivé detaily ukazují - takřka genetickou, biologickou logiku růstu mocenských struktur. Větvení nových generací a odumírání starých, nefunkčních pokolení… Tlení v zapařeném blahodárném humusu, divoká síla, která trhá asfalt a zvedá betonové desky…“ (s. 419)
Druhá linie je spojena s vypravěčem, s jeho přítomností, která se prolamuje řadou asociativně se vynořujících retrospektiv. Právě v této linii vystupuje do popředí bohatě lyrizovaný jazyk (s motivy větru a tmy), vyznačující se neobvyklými, často bizarními metaforami i šťavnatými vulgarismy. Jsou to zejména fascinující popisy Prahy: „Je noc hluboká jak miska na tuš nějakého čínského malíře. Lesklá sametová čerň vlhkostí dýchajících ulic. Vzdálené modré jiskry hasičských vozů, které ujíždějí někam za řekou…“ (s. 422) Ovšem patří sem také celá řada eroticky vypjatých, až pornografických popisů a scén, známých už z Kahudovy dialogicky vystavěné prózy Technologie dubnového večera (Host 2000; společně s novelou Příběh o baziliškovi).
Kahudovo vyprávění nelze převést na společného jmenovatele syžetu; nelze je zredukovat parafrází dějové zápletky navzdory tomu, že jsou zde rozehrávány epicky velmi lákavé motivy. Vyprávění jako by v jednom kuse už už nabíralo na sytou epiku, ale pak vždy vyklouzne o patro výš, do lyrizovaného pásma, ke gejzírům metafor, vzpomínek, k asociacím. Jako společného jmenovatele nemůžeme určit ani postavu vypravěče. Kahudovo vyprávění totiž představuje odvážný útok na - jak sám vypravěč říká - romantickou iluzi, jíž je představa člověka „jako celistvé bytosti s pevnou osobnostní strukturou“ (s. 644). Nic takového jako integrita osobnosti neexistuje, je jen rozplývavost, zdánlivý chaos. Autor pronikl za hranice příběhu, který už neposkytuje záruku, že svět kolem nás má smysl. A pokud tento smysl má, není jím nic, co by se dalo uchopit - ať hmotným nástrojem nebo pojmy, jednotným obrazem. Je to jen přeludný, stále unikající vítr (tma a přítomnost). Noční let sovy. V tom snad můžeme spatřovat symptomatičnost textu o době, jež nedostatek smyslu nahrazuje jeho simulací, důmyslnými mechanismy reprezentací a odkladů. Avšak závěr knihy hovoří až nečekaně explicitně a optimisticky. Přivádí nás do světa svérázného, distanci překonávajícího panteismu. Věčně unikající vítr smyslu dlí i v tom nejtmavším záhybu přítomného: „Bůh »Vítr, Tma, Přítomnost« je všude, kdykoli na něho vzpomeneš… V Mariánském příkopu, v roklinách plných bahna a tmy. V drtivém tlaku kilometrů vod.“ (s. 714)
Jsme ve vesmíru. Jsme sami tímto vesmírem. Jedním z mnoha vesmírů. Tady se Kahudovo vyprávění dotýká samé substance, toho, „co je samo v sobě a co je chápáno ze sebe sama“ - což už není citát z Kahudy, ale ze Spinozovy Etiky (přel. Karel Hubka, dybbuk 2001, s. 9). Ovšem spíše než světlo filosofie zůstává tomuto velkému románu vlastní hrůza, bizarnost a vášeň. Takže, čepice hezky nízko!
Autor / Roman Kanda Datum / 11.9.2014
PANTEISTICKÝ KOSMOS VYPRÁVĚNÍ
Začněme metakriticky, neboť dosavadní recenzní ohlasy, jejich částečná mimoběžnost i vzájemná protikladnost, k tomu doslova vybízejí. Byly formulovány dílčí charakteristiky, občas velmi výstižné; byly vyzdviženy určující motivy a některé formální aspekty, ale to hlavní jako by stále unikalo a zůstávalo nevyřčeno, zasunuto. Kupříkladu Jan Bělíček („Vnitřnosti sametové revoluce“, A2 č. 16/2014, s. 3) soudí, že si autor „snaží získat odstup od sebe, své generace i současnosti“. Recenzent hledá v Kahudově mohutném opusu kritickou reflexi dneška, jejímž předpokladem je právě autorská distance. Pro Bělíčka je román silný tam, kde odhaluje nechutné útroby porevoluční doby, zatímco Kahudův místy barokizující styl prý „románu příliš nepomáhá“. Není divu, ornament bývá námětovému čtení spíše překážkou. Naproti tomu Vojtěch Varyš („Kahuda je zpět. A je to síla“, Týden č. 22/2014, s. 69) píše, že právě styl je v literatuře tím hlavním, a tato jeho poznámka - i se zcela případným odkazem na Ferdinanda Célina -se zdá být zachycení formální organizace textu mnohem blíž než sociologizující prizma Bělíčkovo.
Pomineme-li trapné mistrování Pavla Mandyse (Hospodářské noviny, 28. 8. 2014) - jemuž se nelíbí délka knihy (zvolený rozsah prý nemá „žádné ospravedlnění“, až se prvoplánově vnucuje otázka, čím že Tolstoj ospravedlnil délku Vojny a míru?), nezamlouvá se mu ani psychologický profil vypravěče a ze šesti obsáhlých kapitol by raději uštrikoval epičtější povídky -, za zmínku stojí ještě recenze Petra A. Bílka („Hra doopravdy“, Respekt č. 29, s. 58). Bílek čte Kahudovu prózu jako příznak doby, jako „příběh narůstající psychózy“. Zdá se, že Bílkova slova o rozpouštění vypravěčova „já“ směřují ke kořeni věci, postihují základní pohyb, jímž je vyprávění neseno. Ale neříkají nic o tom, v čem konkrétně je Kahudova próza symptomem naší přítomnosti, našeho desetiletí. Rovněž pokusy o kontextualizaci Kahudova díla zůstávají, s výjimkou citovaného Varyše, až nápadně stereotypní: jmenováni jsou prakticky jen Bohumil Hrabal a Jáchym Topol (ten zvláště coby autor Sestry).
Bělíčkova slova o autorském odstupu se ocitají v pozoruhodném napětí s jednáním Kahudova vypravěče, který naopak odstup ztrácí (skutečně se „rozpouští“). Je pohlcován spletí podnětů, rakovinným bujením neroztříděných informací, lačně se žene za třpytkami mnohonásobně zprostředkovaných odkazů vedoucích kamsi do tmy… Široké, zdánlivě bezbřehé vyprávění nepohrdne sebemenším detailem, sebemenší příležitostí k tomu, aby svůj proud ještě rozšířilo (podobně si počínal Jaromír John v zapomenutém už velkorománu Pampovánek). Narace se rozestupuje do dvou linií, avšak ty se zase spojují a složitě nebo takřka nahodile proplétají. Jednu linii tvoří vypravěčovo pátrání po dědečkovi. Osud talentovaného technika byl mimo jiné spojen s inženýrem Karlem Formisem (1894-1935), stuttgartským rodákem, radiotechnikem a spolu se zakladatelem Otto Strasserem (1897-1974), členem Černé fronty (Schwarze Front), nacistického hnutí, které se odklonilo od Hitlera. Vypravěč hledá v archivních dokumentech i internetových vyhledávačích údaje, které by na podivuhodné okolnosti dědova života a jeho odborného působení vrhly světlo. V této linii se autorská imaginace váže s historicky ověřitelnými fakty, tu více, onde méně přesnými (na s. 66 se autorovi přihodilo, že si bratry Strasserovy pravděpodobně - věta není zcela jasná - popletl). Usilovné, paranoidně vystupňované pátrání po souvislostech nakonec vypravěče vede k tomu, že objevuje množství neuvěřitelných spojnic a personálně provázaných motivací sevřených v jediném, vše prorůstajícím mocenském systému. Ten ztělesňuje skutečnou podstatu (substanci), rozléhající se pod popelavou pletí každodennosti: „Zůstávám v úžasu nad tím podivuhodně komplexním světem… Jednotlivé detaily ukazují - takřka genetickou, biologickou logiku růstu mocenských struktur. Větvení nových generací a odumírání starých, nefunkčních pokolení… Tlení v zapařeném blahodárném humusu, divoká síla, která trhá asfalt a zvedá betonové desky…“ (s. 419)
Druhá linie je spojena s vypravěčem, s jeho přítomností, která se prolamuje řadou asociativně se vynořujících retrospektiv. Právě v této linii vystupuje do popředí bohatě lyrizovaný jazyk (s motivy větru a tmy), vyznačující se neobvyklými, často bizarními metaforami i šťavnatými vulgarismy. Jsou to zejména fascinující popisy Prahy: „Je noc hluboká jak miska na tuš nějakého čínského malíře. Lesklá sametová čerň vlhkostí dýchajících ulic. Vzdálené modré jiskry hasičských vozů, které ujíždějí někam za řekou…“ (s. 422) Ovšem patří sem také celá řada eroticky vypjatých, až pornografických popisů a scén, známých už z Kahudovy dialogicky vystavěné prózy Technologie dubnového večera (Host 2000; společně s novelou Příběh o baziliškovi).
Kahudovo vyprávění nelze převést na společného jmenovatele syžetu; nelze je zredukovat parafrází dějové zápletky navzdory tomu, že jsou zde rozehrávány epicky velmi lákavé motivy. Vyprávění jako by v jednom kuse už už nabíralo na sytou epiku, ale pak vždy vyklouzne o patro výš, do lyrizovaného pásma, ke gejzírům metafor, vzpomínek, k asociacím. Jako společného jmenovatele nemůžeme určit ani postavu vypravěče. Kahudovo vyprávění totiž představuje odvážný útok na - jak sám vypravěč říká - romantickou iluzi, jíž je představa člověka „jako celistvé bytosti s pevnou osobnostní strukturou“ (s. 644). Nic takového jako integrita osobnosti neexistuje, je jen rozplývavost, zdánlivý chaos. Autor pronikl za hranice příběhu, který už neposkytuje záruku, že svět kolem nás má smysl. A pokud tento smysl má, není jím nic, co by se dalo uchopit - ať hmotným nástrojem nebo pojmy, jednotným obrazem. Je to jen přeludný, stále unikající vítr (tma a přítomnost). Noční let sovy. V tom snad můžeme spatřovat symptomatičnost textu o době, jež nedostatek smyslu nahrazuje jeho simulací, důmyslnými mechanismy reprezentací a odkladů. Avšak závěr knihy hovoří až nečekaně explicitně a optimisticky. Přivádí nás do světa svérázného, distanci překonávajícího panteismu. Věčně unikající vítr smyslu dlí i v tom nejtmavším záhybu přítomného: „Bůh »Vítr, Tma, Přítomnost« je všude, kdykoli na něho vzpomeneš… V Mariánském příkopu, v roklinách plných bahna a tmy. V drtivém tlaku kilometrů vod.“ (s. 714)
Jsme ve vesmíru. Jsme sami tímto vesmírem. Jedním z mnoha vesmírů. Tady se Kahudovo vyprávění dotýká samé substance, toho, „co je samo v sobě a co je chápáno ze sebe sama“ - což už není citát z Kahudy, ale ze Spinozovy Etiky (přel. Karel Hubka, dybbuk 2001, s. 9). Ovšem spíše než světlo filosofie zůstává tomuto velkému románu vlastní hrůza, bizarnost a vášeň. Takže, čepice hezky nízko!
