Něčeho takového se dopustil literární výtržník Václav Kahuda v románu Vítr, tma, přítomnost. Nejen že si do svého vlastního textu zalezl co vypravěč a hlavní postava, ale vtáhl s sebou dovnitř celou řadu lidí, kteří by přeci jen raději zůstali venku. Je takovéto mystérium vůbec možné? 
Někteří čtenáři o tomto nepochybují, ač připouštějí, že se autor za jakousi poloprůhlednou postavou mazaně skrývá. Tak míní i kritik Jan Rejžek, který se do diskuse nakonec nezapojil s odkazem na svou úvodní kritiku. 

Všichni, kdo dnes diskutujeme, jsme o Kahudově románu také psali. Proto je předem zřejmé, že s Janem Rejžkem budeme v — uvidíme jak moc příkrém — rozporu. Nuže? 

JB: Nechci hned na začátku jitřit vášně, ale pan Rejžek udělal v podstatě totéž, co Kahuda ve svém románu. To, co pojme román, ale rozhodně nepojme literární kritika. Žádné podněty k novému čtení knihy Vítr, tma, přítomnost mi neposkytla, což by kritika dle mého měla. V podstatě tak text uvízl na ne příliš zajímavé mělčině osobní roviny. Rejžek ztotožňuje Kahudu jako psychofyzickou bytost s vypravěčem knihy a vyvozuje z této totožnosti morální hodnocení Kahudovy osobnosti. Myslím, že kniha předkládá mnohem zajímavější otázky než právě tuto. Ostatně i já považuji některé výroky vypravěče za nepřijatelné, paranoidní a nepodložené. Faktem ovšem zůstává, že tímto způsobem současnost reflektuje velká část české veřejnosti a v tomto ohledu kniha o naší společnosti mnohé vypovídá. 
PAB: Každá zajímavá knížka klade čtenáři otázku ohledně způsobu čtení. A Kahudův román je v tomto ohledu velmi „slizký“. Jan Rejžek zvolil čtení značně doslovné a autobiografické: ten román čte a vykládá jako Kahudovo „vyznání“ — vypravěč je pro něj Kahudou (tedy vlastním jménem — Petrem Kratochvílem). Je to myslím čtení, které Kahudovi udělá radost v rámci té „ďábelské“ hry, kterou tím, myslím, rozehrál. Je to čtení vyhrocené a nepřehlédnutelné, ale zároveň čtení, které pořád autorovi (tedy Kahudovi) nechává prostor, aby stál v úkrytu a usmíval se, řka: „Vždyť to nejsem já, to, co se tam říká, říká vypravěč. Vždyť Rejžek bojuje s větrnými mlýny.“ Ano, Jan Rejžek přečetl text jako řekněme čtenář, který si neproblematizuje vztah vypravěče, hlavní postavy a autora textu — nicméně se ve své recenzi dotýká dalších charakteristik Kahudova opusu: čecháčkovství, amorálnosti, zmiňuje faktografické omyly, a přejdeme-li do sféry „čistě“ literární, tak se vysmívá Kahudovu stylu, hrabalovskému modu „ožraleckých žvástů“. 

Je pro vás něco z toho na místě? 

JB: Spíše než o Hrabalovi je asi potřeba mluvit o Célinovi a třeba takovém Zapomenutém světle Jakuba Demla. To jsou také texty, u nichž se většina čtenářů nemůže oprostit od jednoduchého čtení, které ztotožňuje autora s vypravěčem. Domnívám se ovšem, že u těchto dvou autorů je podobné čtení mnohem oprávněnější než u Kahudy. Célinova tvorba i Demlovo Zapomenuté světlo jsou hnány dopředu snahou vyslovit názory, které jsou většinovou společností potlačovány. Stejně tak i Kahuda vyslovuje často nepřijatelné hypotézy, nekorektní odsudky homosexuálů a velmi subjektivně interpretuje dění posledních zhruba třiceti let. Ovšem na rozdíl od zmíněných autorů čtu v Kahudově knize snahu o ironický odstup. Proto mě čtení jeho románu svádí k domněnce, že se pokouší ve svém vypravěči typizovat tu část své generace, která se nyní považuje za „poražené sametové revoluce“. Právě u nich se často s podobným čtením reality můžeme setkat. Ostatně, i kdyby si Kahuda vše skutečně myslel, na mém čtení jeho románu by se nic nezměnilo. 

PAB: Já bych asi ještě vyhroceněji formuloval totéž, co Jan Bělíček: Kahuda vytvořil, „napsal“ postavu-vypravěče, který se v průběhu vyprávění propadne víc a víc do pasti pocitu celosvětové konspirace, o které si myslí, že ji svým googlováním odhalil. Tak jako jiný propadne alkoholu, tady se propadne návykovému bludu; u toho vypravěče je to ale okatě vyhrocené, takřka paranoidní. Proto mi přijde zbytečné vytýkat mu faktografické omyly. Vždyť je to psychotik, blázen. Vypravěči Gogolových Bláznových zápisků taky nevytýkáme, že si časem začne myslet, že je králem Španělska. Zajímavé je, nakolik taková paranoidní — a dosti blbá, nehezká — teorie všeobecného spiknutí může rezonovat, nakolik by se v ní skutečně někdo našel. Za vděk by tou teorií jistě vzali čtenáři Haló novin, ale ti budou Kahudu číst stěží. Ten generační pocit „poražených od sametu“ tady určitě existuje, ale myslím, že Kahuda jej — třeba i na rozdíl od Haklovy Skutečné události — ani moc nevyjádřil. Pro mne je ten román důkladnou studií paranoie a u toho bych si chtěl i zůstat. 
A ta úvaha, že by se nic nezměnilo, kdyby si to Kahuda fakt myslel, je pěkná, ale zase: Může si člověk (nikoli postava v románu) něco fakt myslet — tak vůbec, „an sich“? Možná si Kahuda něco z toho myslel jeden den, pár hodin… a za chvilku si myslel něco jiného. Člověk mimo románový svět bude stěží koncipovat takto rozsáhlé teorie a věřit jim stále víc a víc. To jde jen v románu. 

JB: Chápu, kam tím míříte, a vlastně souhlasím. Moje poznámka spíš souvisela se čtením knihy, které předkládá recenze pana Rejžka. Ten proces propadání se do víru paranoidní interpretace skutečnosti je na knize fascinující, ale zároveň vzbuzuje odpor. Trochu kopíruje můj zážitek z četby, kdy jsem prvních dvě stě až dvě stě padesát stran nadšeně zhltnul, ale pak už ve mně začalo cosi hlodat a opustil jsem čtení Větru, tmy, přítomnosti jako románu, který má zprostředkovávat něco z „ducha doby“, a začal o textu uvažovat úplně jiným způsobem. Označit to za studii paranoidního myšlení je myslím docela trefné. 
Na druhou stranu, a nejde jen o čtenáře Haló novin, román přece jen rozhlodává nejen disidentský mýtus (který navíc ti normalizační komunisté nikdy nepěstovali), ale rozvibrovává — ať třeba skrze paranoidní postavu — hluboké zklamání z toho, že vše ovládají tajné nomenklatury předchozího režimu. A to asi není něco, co by nutně konstituovalo diagnózu postavy (potažmo čtenáře). Kahuda do groteskní podoby (třeba ty bezvýsledné a složitě organizované konspirační schůzky) převádí všemožné úzkosti dnešní společnosti. Přesto je šifruje stylem, který není příliš stravitelný pro konzumního či rekreačního čtenáře. Honza Bělíček to ve své kritice v A2 označil jako styl devadesátých let. Ten ovšem paradoxně většinou reprezentují autoři spojení s předlistopadovou opozicí. 

PAB: No a o to myslím přesně jde: Kahuda vyrábí ve velkém groteskno, konkrétně i politické groteskno. A ono má značně groteskní efekt, když nám vypravěč nabídne představu, že všichni ti velcí, dnes už i školou kanonizovaní disidenti jsou jen loutkami v rukou Moskvy, že jsou součástí ďábelského plánu osnovaného už od čtyřicátých let. Já myslím, že v tom, co ten román říká, není ani trochu analýzy — ten román fakt není žurnalistikou ani vzpomínkami. Ta analytická rovina začíná právě až tím — jak je možné, že vůbec někdo dnes může dojít k takovýmto závěrům. Cesta Kahudova vypravěče je groteskní úplně stejně jako putování Švejka do Budějovic přes Putim. 

JB: Ze své recenze jsem nakonec vypustil myšlenku, jestli i ten devadesátkový styl není vlastně součástí Kahudovy sebeironizační hry. Když to spojím s tím, co řekl Petr A. Bílek, může se pak předkládání plebejské interpretace reality takto vysoce estetizovaným a dnes už v podstatě „klasickým“ stylem jevit jako groteskní posvěcování podobného myšlení. Ke čtenářům Haló novin tyto názory nemá smysl dostávat, oni je znají a žijí jimi, Kahuda je možná chtěl dostat k takzvaným vybraným čtenářům a asi se mu to i povedlo, protože se o nich právě teď bavíme. 

PAB: Když už jsme narazili na styl, já bych to dokonce posunul až do osmdesátých let. Kahudovo psaní, to je něco jako nová vlna v hudbě. Tvrzení, která jsou způsobem podání hned ironizována, říkají se, ale zároveň jsou „dekonstruována“. „Mámo, neper“, „Pražákům, těm je tu hej“, takové to groteskně karnevalové předvádění se, pitvoření, ale zároveň i ta snaha narvat tam provokativní postoj a vidět, co to udělá. 
A ono to něco udělalo. Stylisticky je ale Kahuda konzistentní: vzpomeňme na Příběh baziliška — tam jsou všemožné perverze diagnostikovány estébákům a nechybí ani ta zvířecí kosmomystika. Kahuda ten princip „jen“ rozvinul na celou společenskou strukturu, nemyslím, že chce psát jinak. Přes své stylové retro je kniha jednou z nejzajímavějších i nejdiskutovanějších za poslední léta, čímž sytí touhu části kritiků po „velkém románu“. 

Je to podle vás vzácný výskyt společensky provokativní prózy, nebo výsměch „starého baziliška“ Kahudy přáním kritiků? 

PAB: Pro mne spíš to druhé. Ten román podle mne fakt není velkou „diagnózou doby“, nebo jen v tom, že říká, že i takovíto ulítlí jedinci dnes najdou prostor a dostanou slovo. Výjimečnost té knihy vidím právě v tom groteskním 
gestu. Česká literatura je taková úhledná, ochotná řešit a sloužit. Proto u nás tak rezonuje ten šarlatán Paulo Coelho, protože i on do toho nastavení pěkně zapadá: soustřeďte se, meditujte, nalezněte dobré „já“ a bude dobře. Kahuda tady „nablil“ text, který je extravagantní — i tím zbytečným rozsahem. Totéž by asi uměl napsat na dvě stě padesáti stránkách, ale tady je ta excesivnost předváděná a čtenář se tlačí do úzkých — jako by se autor ptal: „Fakt to dočteš?“ I já už jsem občas měl chuť přeskočit do rychločtení, ale zároveň ta brilantnost je v tom, že se člověk zas začte. Já si na té knize cením to, že je navenek tak hnusná, smradlavá, a tudíž si už předem neříká o státní, Seifertovy, minerální či jiné ceny. A překvapilo by mne, kdyby je dostala. Bylo by to totéž, jako když přebírá oficiální cenu na komerčním „úhledném“ festivalu pravověrný surrealista. 

JB: Kahuda je stylově konzistentní, což však může také znamenat, že jinak psát neumí. Právě v tom spatřuju hlavní protiargument v chápání, že Kahuda se nějak dotýká „ducha doby“. Sice svůj román zabydluje atributy dneška a technologie v něm hrají podstatnou roli, ale samotný styl se současnosti nepřibližuje, proto ji ani nemůže adekvátně ztvárňovat na formální úrovni. 
Asi je jedno, zda něco nevábného o současnosti řekne nějaký mladý autor stylem sms nebo chatu naočkovaným do literatury, anebo autor o generaci starší. Pro mě je to zajímavý výstup z privátna, které česká literatura prostředkuje především. Styl a uzávorkování celého výkladu do mysli vyšinutce to možná relativizuje, ale ta kniha si o výklad říká, právě i svým negativismem, svou „nenávistí“, jak píše Jan Rejžek. 

JB: Váže se k tomu vlastně i docela vtipná historka. Známý mi vykládal, že v postavě Bédi rozpoznal svého kamaráda a ten prý zvažuje podniknout právní kroky proti autorovi. Docela mě to pobavilo a říkal jsem mu, aby onen Béďa nakonec neskončil za mřížemi, protože se v knize píše, že někoho zavraždil v Indonésii. Chápu, že se to může někoho osobně dotýkat a má s tím problém, ale já tu knihu takto interpretovat odmítám. 
Ano, ty přenosy do reality mohu potvrdit — i mně po vystoupení v pořadu U zavěšené knihy, kde jsem román chválila, přišlo několik obsáhlých mailů, které lehce výhružně zmiňovaly „právní rámec“ nebo mi naznačovaly, že „dobře vím, o co jde“ a podobné věci. Vtažením postav, které zesměšňují někoho skutečného, často i mediálně známého, jistě Kahuda aktualizuje svou prózu směrem k dnešním dnům. Všichni se pak tak trochu stáváme postavami Kahudova příběhu. Je to efektní trik, který ale za sto let už moc fungovat nebude. 

 Je v tom textu něco, co přežije všechny dotčené? Přesahuje ta kniha současnou prózu? A čím? 

PAB: Já bych zopakoval tu tezi o její pozoruhodné ošklivosti. Ale jestli přesahuje, tak spíš prostorově než časově: je to kniha časová, a nechce ani myslím být nadčasová. Za dvacet let se bude číst jako panoptikum jmen a narážek; my se dnes bavíme tím, že většinu těch věcí „rozšifrujeme“, narážky a přesmyčky jmen rozpoznáme (a vidíme, jak jsou špatně udělané, jak je ten vypravěč opravdu nýmand; to už po letech taky vidět nebude). Po dvaceti letech by tu knihu mohl někdo vydat s tisíci poznámkami pod čarou, které budou vysvětlovat, kdo byl kdo. Jenže to je právě to nesmyslné čtení, to je stejné, jako když se do Haškovy věty „Tak nám zabili Ferdinanda“ hned vloží vysvětlivka, že jde o Františka Ferdinanda, následníka trůnu. 

JB: Myslím, že tvoje otázka dost odkazuje na autorskou manýru „psaní pro věčnost“, kterou já nechápu. Na Kahudově románu si cením především toho, že se alespoň o současnosti snaží hovořit. Chápu literaturu a umění obecně jako způsob, jímž je možné poskytnout společnosti nějakou zpětnou vazbu — může odrážet společenské jevy ve fikčním zrcadle. Může to dělat mnoha způsoby a navíc automaticky neznamená, že když pouze umístí děj do současnosti, tak nabízí čtenáři cosi ke společenské reflexi. Kahuda k ní ovšem vybízí. Jestli to obstojí za sto let, si říct netroufám a vlastně mě to ani nezajímá. Myslím, že Petr A. Bílek ve své recenzi v Respektu ovšem jistou odpověď naznačil, když mluvil o tom, že Vítr, tma, přítomnost je kniha, která se nejspíš nedá přeložit, protože by ji zahraniční čtenář nemohl pochopit. Stejně tak nejspíš ani lidé budoucnosti nebudou tento román schopni číst, pokud se obšírně neseznámí s dějinami posledních dvou desetiletí dvacátého století. 
Budoucí čtenáře bych nepodceňovala. Haška čteme také dodnes a každý mu rozumí trochu jinak, ale to je literární zákon. Kahuda mi v něčem připadá hodně středoevropský, ten sociální mikrosvět, groteska, typické „smíšené pocity“ a tak dále, to je myslím přenositelné. 



Faktem ovšem zůstává, že tímto způsobem současnost reflektuje velká část české veřejnosti a v tomto ohledu kniha o naší společnosti mnohé vypovídá. ‘ Jan Bělíček ’ Já si na té knize cením to, že je navenek tak hnusná, smradlavá, a tudíž si už předem neříká o státní, Seifertovy, minerální či jiné ceny. ‘ Petr A. Bílek