Kahuda je zpět. A je to síla

Prozaik Václav Kahuda, legenda české undergroundové literatury, se prosadil romány Houština a Proudy. Po letech mlčení se vrátil nyní s prózou Vítr, tma a přítomnost, která nenechává nikoho na pochybách, že čekání se vyplatilo.

Kahudovy prózy jsou neuspořádaným čtením plným vulgarismů, bočních asociací, historek, odboček, spodních myšlenkových proudů. Je to jako nebezpečný dravý potok, jenž může čtenáře, který si nedává pozor, snadno strhnout. Na druhé straně je na Kahudově psaní něco magicky přitažlivého.
Má energii jako málokdo v současné české literatuře, odhaluje temné stránky lidské duše a především tělesnosti.
Vítr, tma a přítomnost je pořádný špalek: má přes 700 stran. Hlavní hrdina, vypravěč ne nepodobný autorovi, pátrá v obtížně přístupných českých a německých archivech po zvláštních okolnostech smrti svého děda, který záhadně zemřel za války poté, co se odmítl stát spolupracovníkem německé tajné služby.
Tento dějový rámec, v němž Kahuda uvažuje nad stále palčivým tématem naší nedávné minulosti, mu slouží pro silný obraz člověka hledajícího vlastní rodinné kořeny. Pátrání po jedné zasuté rodinné historce se tak stává intelektuálním dobrodružstvím, putováním po metodách, jakými z hlediska přítomnosti zacházíme se svou vlastní minulostí, zvlášť když z ní známe jenom střípky. To už není soukromé, ale celonárodní téma.
To je však pořád jen slupka; Kahuda nepíše historické romány a neodhaluje tajemství ve čtenářsky atraktivním hávu: spíše se stále hlouběji noří do obsesivního pozorování lidského druhu. V otevřené a cynické výpovědi nemá s nikým slitování: sám se sebou, s odkvetlými ženami, se stárnoucími hysterkami, se sebelítostivými homosexuály, s mladými ambiciózními slečnami… Všude odhaluje především pudy a chtíč. Tělesnost vždycky nasvítí v celé ošklivosti. Mladé Kahuda pokládá za postižené „slepým sobeckým snažením“, staré za „ksichty zruinované bezmocnou žádostivostí“.
Jemnější čtenáře může Kahuda odradit nadměrným užíváním vulgarismů, na něž narazíme doslova v každé větě. Není to samoúčelné, jeho upřímnému chrlení ostrých kritických poznámek a jeho vyprávění rozkošnických i ulepených historek by za použití striktně slušných slov něco zásadního chybělo. Zároveň platí, že autor není primitiv. Byť samouk, v literatuře je mimořádně vzdělán, rád odkazuje na různé, i zapomenuté talenty české a světové literatury, a jakkoli by se to na první pohled mohlo zdát jenom jako takové bezuzdné chrlení, málokdo se dnes zaobírá stylem psaní s takovou jemností a rozmyslem jako právě Kahuda. Naplňuje tím slova Louise-Ferdinanda Célina, že to hlavní v literatuře je styl, a proto se dnes píší především zbytečné romány, protože se stylem je moc práce a nikdo se mu nechce věnovat. Ostatně na Célina navazuje Kahuda i v mnohém dalším: i on je kritický až nenávistný, i on hojně používá trojtečky, odbočky a nedokončené odstavce, i on zůstává ve své nekorektnosti a razantních soudech o lidské rase mnohdy nepochopen.
Kahuda, který příští rok oslaví padesátku, vzešel z undergroundových kruhů, přispíval mimo jiné do Vokna, podílel se na vydávání Branických almanachů. Vystřídal řadu zaměstnání, jež můžeme v jisté literární licenci pokládat za klasicky spisovatelská – byl hrobníkem, strojníkem, nočním hlídačem či štukatérem. Literárně debutoval Příběhem o baziliškovi (1992), za klíčové můžeme pokládat dva jeho romány Houština (1999) a Proudy (2001). Ty i svými názvy pěkně shrnují, o co v Kahudově díle jde. Na ně stylově i myšlenkově navazuje právě Větrem, tmou a přítomností.
Sám tvrdí, že se po dvanáctileté pauze vrátil k psaní, aby se nezalkl nenávistí ke všemu kolem sebe. Udělal dobře; on se nezalkne, alespoň zatím, a čtenáři na tom vydělají: konečně se zase v české literatuře stala skutečná událost.