Píše a žije jako Bohumil Hrabal
O slovo se hlásí obsáhlý román Václava Kahudy. Autor se živil jako noční
hlídač či hrobník, jeho díla obsáhnou války, totalitu i hospodská moudra.
Tvrdí, že ho vlastní psaní zachránilo před zešílením. A má za sebou
osud téměř hrabalovský: Václav Kahuda se vyučil štukatérem, dělal hrobníka,
nočního hlídače i obsluhu na čističce odpadních vod. Do literatury vstoupil
razantně v devadesátých letech, jeho román Houština z roku
1999 byl nadšeně přijat a rychle rozebrán, takže nakladatel musel záhy
dodat druhé vydání. V roce 2001 vyšel jeho román Proudy. A pak se
Kahuda odmlčel s tím, že už řekl vše, co bylo třeba říct. Teprve teď, po
třinácti letech, vychází jeho další dílo, sedmisetstránkový román Vítr, tma a
přítomnost. Vydává ho nakladatelství Druhé město.
Pod diktátem moci
Původně byl román ještě delší a měl vyjít už vloni. „Měl tisíc stran, takže
bylo jasné, že to budou redaktorské galeje. Proto se také vydání knihy
o půl roku posunulo,“ přiznává nakladatel Martin Reiner. Podle všeho půjde
o svébytnou detektivku, jenomže Kahuda se nečte pro holmesovskou dedukci,
ale proto, že dokáže tvarovat a vrstvit slova jako ten nejjemnější bublinář
i nejfortelnější kovář. Přitom je tu hutný obsah, filozofické tázání
i zoufalé vědomí vlastní malosti uprostřed světa a dějin. Ne nadarmo ho
kromě Hrabala přirovnávají i k německému nobelistovi Günteru Grassovi.
Román Vítr, tma a přítomnost je exkurzí po různých centrech moci. Hrdina
totiž pátrá po osudu svého děda: „Za protektorátu byl opakovaně vyslýchán
nějakou německou bezpečnostní složkou, snad gestapem. A jednoho dne roku
1939 se vrátil z týden trvajících výslechů – snad měl být
v Drážďanech, vrátil se v noci, ulehl a druhý den ráno vstal
z postele a zemřel,“ popisuje Kahuda. Začíná po pravdě o dědovi pátrat
v policejním archivu první republiky a protektorátu, najde výtahy
z bankovních registrů, hromádku osobních dopisů. „Postupem času se
hromadily informace, až to dostávalo obrysy úkladného činu, jedna z mnoha
nenápadných tragédií na hlubokém a temném pozadí války,“ dodává. Jenomže jako by
se zdálo, že i sedmdesát let od dědovy smrti někomu zatraceně vadí, že se
vnuk v tom případu šťourá.
Lidé jako mravenci
Ovšem Kahuda kutá pochopitelně hloub – nejde tu jen o jeden osud a o jednu válku. Jakoby mimochodem se skládá sociologický a dějinný obraz evropských událostí posledních století i krize poslední pětiletky, čtou se pozapomenutí autoři, odkazuje se na filmy, zcela autobiograficky se chodí po hospodách a besedách, vzpomíná se na rockfesty a za bolševika zakázané časopisy. To všechno výsostně literárně: „Systém se obrozoval jak fénix, chystal se shořet a vstát z popela – a na to je potřeba hodně lidského materiálu. Mravenců.“
