Byl jednou jeden hořící mozek

S Václavem Kahudou o novém románu, odmlce a Hrabalovi

Jeho jméno z české literatury nezmizelo, i když dlouhá léta nepublikoval. Především jeho objemný román Houština z roku 1999 totiž nadále zůstává v povědomí. Nyní Václav Kahuda vydává ještě rozsáhlejší prózu s názvem Vítr, tma, přítomnost.

Jak se cítíš po složení takového objemného nákladu, jakým je tvůj nový text Vítr, tma, přítomnost?

U Houštiny to před lety bylo, asi jako když praskne lusk a vyvalí se plod. V případě nové knihy šlo už spíš opravdu o porod, kdy ve mně něco rostlo, a teprve když jsem začal psát a formulovat, tak tomu organismu dorůstaly jednotlivé orgány. Nicméně díky tomu, že jsem mezitím začal psát něco dalšího, jsem teď procházel korektury už vlastně s odstupem, jen jako poučený čtenář. Nedávno jsem byl právě kvůli psaní nového textu taky nucen po patnácti letech nahlédnout do Houštiny a s překvapením jsem zjistil, že je to mně velmi blízký text už téměř cizího autora.

Což potvrzuje, že člověk se tím, že napíše takový osobní text, nutně změní, protože od něj vlastně něco výrazného odpadne.

Teď v souvislosti s Větrem, tmou, přítomností jsem dokonce došel až do stavu, že to, co jsem opravdu zažil, se mi promíchalo s tím, co jsem si načetl a vyfabuloval, takže já už na první dobrou nejsem ani schopen říct, co se stalo a co ne. Odehrálo se to v té knize, takže pro mě to je vlastně realita – takový paralelní pytel vzpomínek na věci, které se nikdy nestaly. Něco jako náhradní nádrž, záložní padák nebo slanina schovaná v komíně.

Vnímáš Vítr, tmu, přítomnost především jako obžalobu nedávné doby, nebo zkrátka jako román?

Na začátku tam ta emoce určité obžaloby byla, jako kdyby se stal nějaký zločin a já byl jeho vyšetřovatelem – sám jsem se do této funkce jakéhosi domácího prokurátora zvolil. A chtěl jsem dojít k určitému závěru, který by byl víc podložený skutečností, aby to nebyl jen pocit, který jsem měl. Ale pak jsem zjistil, že ta moje informační banka je už velice široká, a navíc že naše nedávná minulost je silně provázaná se staršími událostmi – třeba až do čtyřicátých let. A tak jsem potom pochopil, že to musím propojit s příběhem svého dědečka, což je vlastně nakonec samotný počátek toho textu, a že to bude něco na způsob románu. I když já tomu raději říkám pohádka, možná legenda, zkrátka něco širšího než román. Protože taky není úplně jasné, zda ten vypravěč je takzvaně spolehlivý, jestli si všechno vykládá správně, a navíc se tam hodně pracuje s tím, co kdo řekl – ale co by nikdo nikdy nenapsal. A stejně jako jsem zjistil, že musím jít do šířky ohledně času, tak mi následně došlo, že musím jít do šířky také ohledně prostoru – proto se ta moje pohádka nakonec roztáhla po celé Evropě. Ovšem velmi brzy jsem věděl, že to neskončí tím, že by vrahem byl zahradník, protože zahradníci jsme všichni… Nešlo mi tedy o „skutkovou podstatu“ zločinu, nýbrž o osudy jednotlivých lidí. Nejlepší detektivky jsou taky vlastně spíš románem o zločinu – a já mám v knihovně Chandlera hned vedle Joyce a Bunina.

A jak moc jsi při psaní bral v potaz, že mnoho lidí se tvým textem bude cítit potrefeno, případně že ho někteří čtenáři budou brát jako antologii zaručené šeptandy a drbů?

To je poměrně dobře možné, to připouštím, ale neřeším to, protože za vztahy někoho k něčemu já už ručit nemůžu. Nejedná se o literaturu faktu, ale pokud tak knihu někdo bude číst, tak s tím nic neudělám. To se ostatně dělo už u mých předchozích knih, kdy z těch textů někteří recenzenti vyvodili, že jsem patologický úchylkář, přitom kdo mě zná, ví, že takový vůbec nejsem. Jediné, co je skutečně reálné, je dědečkův příběh, včetně mého pátrání po jeho osudech a toho, že skončilo do ztracena. Protože jsem narazil na určité informační prahy, které není možné překročit, a protože už je to zkrátka dávno – to se týká jak svědectví konkrétních lidí, tak archivů.

Děravé tabu špinavého hadru Mluvili jsme o obžalobě. Ve Větru, tmě, přítomnosti je snaha o jakési nové nahlédnutí období sametové revoluce a dějů následných opravdu výrazná. Žijeme tedy už téměř pětadvacet let v dalším lživém mýtu?

Je pravda, že už od té doby uteklo tolik let – trvá to déle než celá první republika. A všichni, co z toho profitovali, mlčí. Další o tom neví, nebo je to ani nezajímá. A pak jsou tu ti, kteří se nazývají intelektuály a pořád omílají tu oficiální verzi. Takže je tady vlastně už takové směšné a nepříjemné děravé tabu špinavého hadru, na němž nic špinavého není, protože emoce lidí tehdy byly upřímné – já jsem to jako mladý člověk vnímal a ty změny jsem přivítal. Myslím, že to tenkrát proběhlo správně – situace došla do bodu, že se to prostě muselo stát. Nicméně si pamatuju, jak jsem na jaře roku 1990 otevřel Literární noviny a najednou na mě dýchla všechna ta zamřelost. Tehdy jsem si řekl: „Dívej se kolem sebe, co všichni ti lidi dělají, než ta náhle rozevřená průrva v systému zase zaroste.“ A dlouho to netrvalo. Lidé, kteří šli štěstíčku naproti a ještě v roce 1988 vstupovali do KSČ a byli v SSM a v různých funkcích ve státních podnicích, plynule přes sametovou revoluci přešli, akorát změnili politické barvy a ze státních podniků udělali buď podniky soukromé, nebo je aspoň vytunelovali. A někteří ani nemuseli změnit barvy a podnikatelský záměr se daří dál – z komunistů jsou dneska takoví pasáci gerontů.

Takže celý ten sametový mýtus čím dál víc zasmrádá?

Jistě, protože před mladšími generacemi už nikdo nemůže šermovat tím instantním pokrytectvím: „Za Husáka… nemohli jsme… trpěli jsme…“ Jejich zkušenost je jiná, jsou přirozeně naštvaní, trápí je třeba to, že po škole nemají práci, a když jdou na pohovor do personální agentury, tak tam sice už nesedí kádrovák, ale zato hned celá smečka jakýchsi šedivých robůtků. A já tady chodím po ulicích a je mi hanba za tu lež, v níž pořád žijeme. Proč by se to nemohlo nazvat pravým jménem? Vždyť to byl řízený převrat, který byl nutný, proběhl ve všech sovětských satelitech, takže měl určité evoluční, geopolitické opodstatnění. A jestli k tomu někdo potřeboval vyrobit nějakou provozní pohádku, tak na to odpovídám, že já jsem vymyslel pohádku jinou. A o pohádce mluvím hlavně proto, že jsem se pokusil o co největší pravdivost, jaké jsem schopen – takže je to pořád velmi subjektivní.

Zatímco se tady někdo ještě pořád ohání normalizací, tou žvanivou lživostí to tedy podle tebe normalizaci opět připomíná?

Celou normalizaci se žvanilo o osmašedesátém, přitom všichni věděli, co to bylo a jak to bylo. A teď se zas pořád žvaní o sametové revoluci, potažmo o hrozbě návratu komunismu – stejně prázdně, papalášsky. A někdy to jsou dokonce ještě titíž lidé – ano, jistě, můžeme říci, že jde o vývoj názorů, o takzvané prohlédnutí. Ale vždycky – to je taková zvláštní náhoda – to dotyčnému hraje do karet, nikdy nejde proti hlavnímu proudu. Pokud má člověk všech pět pohromadě, tak by přece ve své firmě třeba bývalému českému premiérovi a jeho hamižné milce nesvěřil ani sklad holínek. Jak psal Beckett, když se blbec a darebák spikne sám proti sobě, tak to je kombinace, na kterou nikdo nemá. Je to všechno neskutečně bizarní, ale zároveň je to naše skutečnost. Myslím, že jsem ovšem právě skrze psaní Větru, tmy, přítomnosti bolestně došel k poznání, že nejde o žádné všeobecné spiknutí, vše se děje jaksi nevyhnutelně a je reakcí na podmínky konkrétní doby a situace. V určitém období mě nicméně kvůli tomuto poznání přešel smích, teď už je to lepší.

Všechny cesty vedou do Užhorodu Zato v tvých literárních začátcích, které jsou spojené s Braníkem a hospodou Na Staré kovárně, jste se bavili dobře, řekl bych. Respektive že texty tvé i Oscara Ryby a Skiola Podragy vznikaly především proto, aby se vysmály pitomé šedivosti osmdesátých let a zároveň pobavily kamarády.

Ten režim nám nepřipadal už ani legrační, ani blbý. My jsme se spíš smáli – decentně a vlastně s úctou – starým máničkám, tihle o deset let starší chlapi pořád hudrovali na komunisty. Ovšem nakonec třeba kluci ze Tří sester museli kooperovat, když chtěli hrát – spojit se s nějakým tím střediskem, pod kterým by mohli vystupovat. To neříkám jako obžalobu, nýbrž jen jako fakt. Na Starou kovárnu ostatně většinou chodili potomci dobře postavených úředníků a ředitelů – a byli to inteligentní kluci, kteří studovali vysoké školy, takže na to měli, nebyli to žádní paraziti. Totéž platilo o Sklepácích, kteří tam taky vysedávali. Jedině já a Sahula jsme nic nevystudovali.

Jak potom vznikly Branické almanachy?

Mě s Oscarem Rybou a Skiolem Podragou spojilo to, že jsme měli literární ambice. Četli jsme Spolčení hlupců, Snídani šampionů, Pěnu dní, Beckettova Murphyho, takže jsme dostali nejlepší školu nadhledu a ironického odstupu – nikoli toho laciného, nýbrž toho z bezmoci nad lidskou blbostí. A zároveň nám došlo, že to za nás nikdo neudělá. Proto jsme začali vydávat Branické almanachy – nikoli z nějakého vzdoru proti režimu, byli jsme zkrátka inspirováni různými almanachy z počátku dvacátého století. A v samotných textech bylo samozřejmě plno jinotajů, které byly srozumitelné jen těm, kteří se pohybovali v našem okruhu – ostatně nikdo jiný to většinou ani nečetl. Vytvořili jsme koncept Užhorodu jako intelektuální megapole Východu – že mezi Albánií, Rumunskem, Bukovinou a Podkarpatskou Rusí to prostě žije, že tam se odehrávají ty nejdůležitější věci na světě. A takovouto cimrmanovskou metodou jsme se s tím vším kolem nás vypořádávali. Zkrátka jsem v Braníku – kam jsem přišel díky Fanánkovi, s kterým jsme chodili na základku – našel lidi, kteří se smáli stejným věcem jako já, takže jsem byl šťastný.

Po listopadu 1989 se ale situace změnila a přišla možnost normálně publikovat.

Pro mě se situace změnila už dřív, protože jsem začal dělat nočního hlídače a tam jsem se seznámil s lidmi, kteří mě posunuli do literárního světa. Nejdřív to byl Lubomír K. Weiss a pak Michal Wernisch – ten mě přivedl do Iniciál i do literárního sdružení Moderní analfabet. S Rybou a Podragou jsme se ale vídali dál, nicméně ten kovárenský okruh šel už za svými kariérami a do světa profesionální muziky.

V roce 1992 ti vyšel Příběh o baziliškovi a v devadesátých letech jsi taky napsal Veselou bídu. Myslíš, že se ta možnost publikovat, a tedy mít víc čtenářů, nějak v tvém psaní přece jen odrazila?

Já jsem nikdy nevnímal „literaturu“, vždycky pouze knihy, které pro mě byly totéž jako planety pro kosmonauta – taky jsem po nich putoval a často jsem žil spíš v nich než tady. Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč. Byli jako obrovský ledovec, jehož většina je pod hladinou, ale občas ztratí rovnováhu, celý se překotí a všechno náhle odkryje. A co se týče Veselé bídy, tak to je lyrická část – asi třetina – původního textu, který byl takovou velkou lamentací. Odráželo se v něm tehdy to ohromné zklamání ze začátku devadesátých let. Teď když se o tom bavíme, si uvědomuju, že jsem se vlastně ve Větru, tmě, přítomnosti vrátil k něčemu, co už jsem se pokoušel napsat před dvaceti lety. A dobře, že jsem to tehdy zničil, protože to bylo čistě paranoidní, nenávistné a bez jakéhokoli faktického podloží.

Život jako těsné triko nebo mokrý svetr Mluvili jsme o tvých literárních přátelích z Braníku. Teď už je ale dlouhá léta tvým nejbližším kumpánem Emil Hakl, že?

Oscar Ryba už bohužel nežije, Skiol Podraga dal přednost občanskému jménu a kariéře nadnárodního poradce, a tak je teď Emil Hakl vlastně můj nejstarší souputník, znám ho asi od roku 1990. A bylo to obdobné jako s kluky v Braníku, opět jsem zkrátka potkal člověka, který se směje stejným věcem – s tím rozdílem, že už jsme oba byli vyprofilovaní, on už měl za sebou nějaký životní příběh a psal básně. Potom jsme dokonce dělali spolu ve vodárně. Nejsme sice vůbec stejní, ale jednoduše se domluvíme a to je přínosné. A když už nás na sobě navzájem něco štve, tak si to promíjíme, protože jsme prostě staří kamarádi. Myslím, že je za tím vším vlastně přesnost. Třeba o díle Franze Kafky či Bruna Schulze se říkává, že je krásné. Ale co krásné? Hlavně byli tihle autoři přesní! A v tomhle si vyhovujeme i my dva – plno věcí se nemusí říkat, plno jiných stačí naznačit.

Po třinácti letech vydáváš knihu, za tu dobu se v českém literárním provozu leccos událo, přibyla řada mladších autorů. Máš dojem, že je ta změna atmosféry výrazná?

Ale co já s tím? Vždycky to tak bylo, za komunistů byli slavomamní snaživci, co podléhali autocenzuře, teď se zas soustruhují euroromány. Ať každý dělá, co umí, ale mě to nezajímá, to je úplně jinde než já – neříkám níž nebo výš, prostě jinde. Já jsem Vítr, tmu, přítomnost musel napsat a budu samozřejmě rád, když pak o té knížce někdo napíše něco zajímavého. Stejně to bylo, když vyšla Houština, ovšem žádná nebesa se neotevřela, pár vlídných recenzí a pak ticho. Po půlroce se udělalo druhé vydání a následně se začali ozývat samotní čtenáři – přetrvává to v menší míře až do dneška, což je milé, protože člověk vidí, že to nebyl úplný výstřel do prázdna. Mě nezajímá žádná strategie, jak psát a propagovat úspěšný titul. Ambice jsou strašná věc, i když pochopitelně lidská. Ale pro mě je třeba úžasným dílem Kniha neklidu Fernanda Pessoy, což je soubor textů složený z hromady rukopisů, které autor nikdy za života nevydal. Po celém světě to určití lidé čtou a znají, aniž by kdy Fernando Pessoa přijel na besedy, autogramiády nebo byl v televizi. Moje knížka se taky může líbit asi jen lidem, jako jsem já, tedy těm, pro které je život jako těsné triko nebo mokrý svetr a hoří jim mozek, jak jsou předávkovaní realitou.

Dnes vůbec všechno velmi promýšlíme, až toho hodně promáchneme nebo přemyslíme, zatímco ty vždycky dáš výrazně na instinkt.

Dám, protože v mém životě byly situace, kdy jsem se nemohl držet ničeho jiného. Neměl jsem zkušenost, nebyl jsem vzdělaný a byly momenty, kdy jsem se zkrátka musel sám rozhodovat, a kdykoli jsem nedal na prosté „líbí-nelíbí“, tak jsem špatně dopadl. Ono se to těžko formuluje, ale vždycky to člověku jasně napoví, když dokáže naslouchat. Pravěké instinkty v nás pořád jsou, ovšem je otázka, jak to jde dohromady s vesmírnými raketami, atomovými elektrárnami či chytrými telefony. Když dneska na ulici narazím na hulákající fotbalové fanoušky, tak je to už vlastně trochu dojemné, takový odcházející svět, protože jinak mají všichni sluchátka a něco listují v telefonku. Smráká se i nad televizí. Když občas zahlédnu tamní zpravodajství, tak vlastně vidím totéž, co kdysi v Dikobrazu – postavičky od Bapeho nebo Ceplechy.

Nejde jen o instinkt, ale taky o svobodné rozhodování. Tvůj pohled je naprosto nezávislý díky tomu, že vlastně stojíš mimo systém, že nepotřebuješ chodit každý den někam žádat o práci.

Za to jsem samozřejmě vděčný, ale nutno říci, že jsem si tenhle osud nevybral. Myslím to, že když mi bylo deset let, tak se něco stalo mé matce a mně a od té doby mám určitou zdravotní dokumentaci. Zažil jsem okamžiky a situace, které bych rozhodně nikomu nepřál. Ale do svých třiceti jsem taky pracoval, i když jsem si vždycky vybíral zaměstnání tak, abych tam mohl psát – to, že bych si jinde vydělal víc, mi bylo jedno. A kdybych zase musel, tak bych zkrátka dělat šel. Ale nedokážu psát a zároveň chodit do práce, protože psaní, to je pro mě manželka, dítě, tchyně, skákající pračka a omezený šéf v jednom. Svůj osud jsem si opravdu nevybral, žádný návod na něj v té krabici nebyl a tlačítko „Standby“ jsem taky dosud neobjevil, tak dělám, co můžu, s tím materiálem, který jsem dostal.

Co se dělá, když se nepíše Mluvili jsme o instinktu, na druhou stranu ve Větru, tmě, přítomnosti jsi asi taky fabuloval v takové míře jako ještě nikdy ne, nebo se pletu?

Je pravda, že jsem fabuloval i na úrovni postav – některé jsem si úplně vymyslel. A na tak velké ploše jsem to skutečně taky ještě nikdy nedělal – zatím jen v Příběhu o baziliškovi a potom v pohádkách z Exhumace. Vida, zase mi dochází, jak se to cyklí. Nejenže má nová kniha vazbu na Příběh o baziliškovi a Veselou bídu, ale vlastně i na pohádky z Exhumace – protože v pohádkách je zkrátka taková psychická esence lidstva. My máme Karla Hynka Máchu, národní obrození, Haškova Švejka nebo film Ucho a nekonečnou řadu dalších, ale některé africké kmeny ještě dnes mají pořád jen ty pohádky, kde je všechno tohle, řečeno dnešním jazykem, zazipované. A když se sejdou, tak to rozbalí a vstoupí do jakéhosi 3D – ne-li víc – prostoru a společně ten příběh vlastně zpívají, tančí a vyprávějí. Je to zkrátka všechno pokaždé znovu vyprávěné, zatímco když se něco takového zapíše, tak to vlastně znehybní.

Ve Tvaru teď vychází na pokračování tvůj Pracovní zápisník. To jsou kusy, které odpadly z původní verze Větru, tmy, přítomnosti?

Ne, to vůbec ne – to, co zbylo, je v krabici od bot. Z těchto zbytků i z Pracovního zápisníku bych pak chtěl sestavit knížečku popisů lidí, zážitků a situací. A ještě se tam za tím rodí něco dalšího – buď to s tím půjde spojit, nebo to pak vznikne zvlášť. Byl jsem Tvarem osloven ohledně pravidelné rubriky, což mě potěšilo, protože letos v zimě mi nebylo nejlíp, šlapal jsem trochu vodu, a takhle jsem aspoň získal něco, co jsem mohl pravidelně dělat. Mám pocit, že kniha Vítr, tma, přítomnost způsobila, že odteď už budu psát až do smrti. Trochu se toho bojím, ale já vlastně nevím, co se dělá, když se nepíše. Ptal se Ondřej Horák.

A co jsi dělal během všech těch let, než jsi Vítr, tmu, přítomnost začal psát?

Žil jsem všechny ty vztahy a tak dále, ale to už je za mnou. Zjistil jsem, že jsem nejšťastnější, když vidím, co ta moje ruka napsala a kam ten příběh, o jehož vývoji jsem měl jen mlhavé ponětí, zas posunula. A mezitím čtu, já hrozně moc čtu, a taky na internetu hledám informace, které chci získat. Takže jsem se vrátil tam, kde jsem začínal: čtu a píšu. Nedá se říci, že by mě život přímo bavil, jsou chvíle, kdy se opravdu nebojím smrti, ale rozhodně mě baví život zkoumat. Zkrátka výzkumný úkol: život.

Nebojí se ničeho, bojí se všeho Hlavní letošní událostí české literatury je sté výročí narození Bohumila Hrabala. Předpokládám, že to je autor tobě velmi blízký.

Byl a je pro mě autorem iniciačním. Hrabal, to jsou pro mě především texty. Osobně jsem ho viděl jednou, jako devítiletý, když jsem byl s otcem na obědě v plzeňské restauraci na Letné a táta mi říkal, že tam sedí slavný spisovatel. Později, jako mladík, jsem mu poslal rukopisnou sbírku básní na adresu, která se objevila v Haňťa Pressu, protože tam Václav Kadlec přetiskl nějakou Hrabalovu složenku. To mladí lidé tak dělají, že posílají básně těm, k nimž vzhlíží. Dnes vím, že to Hrabal házel do velké krabice a vůbec to neotvíral, protože jedna paní od nás z domu mu v posledních letech, kdy už byl sám, chodila prát a uklízet.

A k jeho knihám ses dostal taky díky otci?

Ano, on má rád všechny ty lidské autory – Haška, Hrabala, Otu Pavla, Šukšina… Jako kluk jsem četl Foglara a pak jsem se najednou dostal ve čtrnácti ke Krasosmutnění – a to byl svět, který jsem znal, a ten text jsem četl se zatajeným dechem. Protože tam Hrabal třeba píše, že přišel do třídy, ještě byla tma, a na ty lampy venku padal déšť. Kdyby napsal jenom to, že pršelo, tak nenapsal nic, ale takhle je člověk najednou tam, je to film. Ptal jsem se táty, kdo to je, ten Hrabal, a on mi řekl, že to je náš nejlepší spisovatel. Potom jsem se podíval na jeho fotku – vypadal trošku jako smrťáček, navíc měl ty kocouří oči, citlivé a zároveň cynické, jako že se nebojí ničeho a zároveň se bojí všeho. Instinktivně jsem cítil, že to je člověk, který mě zajímá. Po Haškovi je to jistě největší český autor, to je taková linie, která je mi blízká, a tak to zůstane navždycky. Hrabal není spojený zdaleka jen se svou dobou – naopak, patří k těm, které si každá nová generace nějak znovu objeví. A stejně tak to je v menším u mě samotného – každým dalším čtením, jak se zvyšuje moje zkušenost, dorůstám Haškovy a Hrabalovy texty a vnímám je čím dál intenzivněji. Málokdo totiž dokáže z historické etapy, v níž žije, vytvořit takové dílo, které přinese něco nového, autonomního, co pak funguje i bez toho dobového pozadí – a těmhle dvěma se to podařilo.

A když se třeba v recenzích na tvé knihy objeví Hrabalovo jméno v souvislosti s literárním vlivem, tak ti to vadí, nebo tě to naopak potěší?

Nevadí mi to, tahle linie je mi opravdu blízká. Když jsem zamlada přecházel od poezie k próze, tak jsem Hrabala hodně imitoval – pouze ten zvuk slov, protože jeho zkušenost jsem jednoduše neměl. Ale myslím, že napsáním Příběhu o baziliškovi jsem tuhle pupeční šňůru vedoucí k Hrabalově planetě odstřihl.