Ukázky z posledního rukopisu

Své Voliéry odevzdala Zuzana Brabcová do nakladatelství Druhé město v květnu 2015, tedy jen několik týdnů před svou smrtí (20. srpna 2015). Próza není nijak rozsáhlá — má osmdesát stran.
Podstatné však je, že ji autorka stihla nejen dokončit, ale i vycizelovat ve vrcholné literární kondici. V próze jde formálně o záznamy v zápisníku s názvem Synapse, přičemž časový rámec se počíná prosincem 2011 a posledním datem je únor 2015.
Již po několika stránkách je však patrné, že jde o kvazideníkové zápisy, v nichž přítomný čas hraje roli málo podstatnou, ba dokonce vyvěrá jen občas a pak nadlouho mizí — podobně jako říčka Punkva.
Namísto toho se text plní návraty do vzpomínek, sny, obrazy či motivickými refrény. Totéž se děje i s postavami: přítomné se proplétají s minulými, skutečné s fantaskními. Fabulované reálie a bohatá, místy až magická obraznost běží čím dál častěji v osvobozeném čase, takže ony výchozí deníkové skici povstávají k téměř románovým scenériím.

20. 12. 2011

Přichází kolem čtvrté páté odpoledne, rozsedí se kolem sedmé a v noci pak panuje. Je tomu tak po léta, nepamatuji se, že by to bylo někdy jinak. Den zasvěcený nevycházení je notový zápis melodie, kterou nikdy nikdo nezahrál. A je-li nutné přece vyjít, pak na lidech, které míjím, tkví pel, skleněná námraza, která znejišťuje jejich obrysy; mohu si představovat, že nejsou, a proto je milovat. Vše existující: jen ruší, kazí, jako kdyby někdo posprejoval Noční hlídku.

21. 12. 2011

Předevčírem zemřel Václav Havel. Ve spánku, v dopoledních hodinách. Nepanuji tedy jen v noci.
„Pani, já to vobrečela! Měla sem ho moc ráda!“ řekla žena, od níž jsem si na Andělu kupovala Nový prostor.
Bylo na nule, neměla rukavice. Celý den bylo na nule, celý den neměla rukavice, celý den se šourala po zastávce sem a tam.
„Proč nemáte rukavice?“ „Sou drahý,“ odpověděla.
Chyběly jí taky zuby, nahoře i dole.
Jsou ještě dražší.
Šla jsem za roh na vánoční trh a koupila jí rukavice. Rozzářila se kulatou prázdnotou v tváři, zatímco mě zkroutil odpor k vlastním gestům, a sevřela jimi lačně krk Vánoc.

22. 12. 2011

Nejenom na lidech, i na věcech, ten pel, a mezi mnou a jimi strmí zrcadlová hradba, vetknutá pravoúhle v rám. Krám cinká, voní františkem.
Stála bych za záclonou a hodiny a hodiny pozorovala, jak Míra s Bobšem driblují balonem, statický obraz v pohybu, ale nemám záclonu.
Utřu prach a podívám se do slovníku: „Mikroskopické částečky hmoty minerálního nebo organického původu vznikající odrolováním a usazující se jako nečistota.“
Něco se děje. Něco se chystá. Něco není v pořádku.

Někdy

„Dejte mi cigáro, pani!“
Někdy strach, abych v druhých nezmizela jako hrst sněhu. Dám té staré cikánce cigáro.
„Dejte mi peníze, aspoň drobný, že sou ty Vánoce!“ Dám jí padesátikorunu.
„A vrásky, dejte mi vrásky!“ Vyjmu je jednu po druhé, vrásky z tváře, snop použitých párátek. Vhodí si je do obrovské kapsy a na poslední chvíli vyskočí z tramvaje.
V obličeji mi nezůstane dočista nic — je jako rozválené těsto, přiložit formičku, zarýt a vykrojit hvězdu.
Vejdu do restaurace, poprvé sama, jmenuje se Hlubina. Jakýsi opilec si ke mně přisedne a jeho oči mi vplují do mozku jako do krvavé kádě plné kaprů.
„Bojíte se stáří?“ zeptá se.
Neobyčejně rychle a věcně se spolu opijeme a on pak před hospodou močí na pneumatiku landroveru, jenž zalehl celou ulici jako obří náhrobek.
Je vyhlášen třídenní státní smutek. V noci, v hranicích jejího panství, zapnu počítač a čtu, co je napsáno v bublině v pravém dolním rohu: Váš systém může být ohrožen. Rázem zaslechnu vprostřed hlavy věty, nepatří mi a netuším, kde se vzaly: „Chtěl bych najít základní etické pojmy, pod jejichž úhlem bych měřil svůj život, jsem však fascinován temnou linií myšlenek a citů. Přečnívám svou vlastní soustavu neznámým směrem.“

Den státního smutku

Vracím se domů, chodbou kolem sklepů, bydlím v suterénu. Nade mnou se automaticky, jedna po druhé, rozsvěcejí žárovky. Vtom spatřím, jak se směrem ke mně sune po betonu had. Strne. Strnu. Vztyčí hlavu, plochou a skvrnitou. Ostražitě se pozorujeme, žárovky sotva slyšitelně syčí. Najednou sykot rozpoltí kvil polední sirény a město znehybní v minutě ticha za zemřelého. Tiché kroky se blíží chodbou. Muž střelhbitě přitiskne vidlicí hadovu hlavu k betonu a pak ho vynese do výše.
„Promiňte, moc se omlouvám… asi vás vyděsil… utekl mi z terária… dveře na chodbu byly otevřený…“
Už chápu, co znamenají ty divné rány, které se čas od času ozývají seshora. To soused zabíjí pro hada laboratorní myši úderem o stůl.

Někdy

se úzkost podobá jeskyni, v níž průvodce monotónním hlasem popisuje vznik stalagmitů a stalaktitů,

jindy

je těsná a přiléhající jako kůže.

A v tyto dny

přijela Alice. V tváři měla docela jiné věci, než když před půlrokem odjížděla, ty věci byly zarážejícím způsobem oblé, bez hran. Představila jsem si, jak běží se svými psy po pobřeží, kde se blízká i vzdálená stavení podobají vejcím. Sedla si do proutěného křesla, začla si balit cigaretu, ale hned zase vyskočila a běhala po pokoji a roztančila se a gestikulovala, zase si sedla. Její tělo, náhle tak konkrétní a zřetelné, bylo neustále v pohybu, ve víru, v kroužení kolem té abstraktní sochy, v niž se za těch pár měsíců proměnila její matka.
„Každý ráno musíme dva kilometry pro vodu a zase zpátky a na záchod chodíme do lesa, vyhrabeme díru a zas ji zahrabeme…“
Smála se! Šťastně se usmívala nad uloupeným cárem ráje, nad tou iluzí, kde z hvězd nevisela splachovadla a záře monitorů rozšlápla pata temnoty.
Slyším hlas, hlas Alice se ke mně blíží po laně jako provazochodec: „Devadesát procent bohatství téhle planety vlastní jedno procento jejích obyvatel.“
Po podlaze tam a sem, rozvířený její chůzí, běhal chuchvalec prachu a nabaloval na sebe další a další vrstvy času.
(…]

Potápěči

S jistým zadostiučiněným úžasem, nebo spíš užaslým zadostiučiněním pozoruji v tyto dny a týdny, jak se svět proměnil v obří interiér rozřezaný pravými úhly, ano, v bludiště, labyrint, spleť pravoúhlých chodeb, kde je na všech dveřích cedule s nápisem: Nevstupujte bez vyzvání. Ode dne, kdy Alice odjela a vrátila se ke svým kontejnerům nacpaným k prasknutí přebytky zanikající civilizace, trávím většinu času v čekárnách úřadů a ordinací, poslušná příkazů neklepu na dveře a trpělivě listuji tiskem. V čekárně psychiatra Radana Gnuje, v níž je vše, židle, koberec i stěny, sladěno do hnědorůžové prenatální barvy, jsem narazila na následující slova: Šílenství konzumu nutí lidi kupovat si stále nové a nové věci a těch starých se zbavovat. Tyto vyhozené věci vybírají z kontejnerů tzv. dumpsteři a poukazují tím na nelogický nadbytek kapitalistické společnosti. Součástí tohoto fenoménu je i recyklace potravin, jichž se těsně před expirací zbavují všechny obchodní řetězce. Někteří obchodníci je polévají chemikáliemi, aby byly nepoživatelné, s jinými (Billa, Albert) je možná domluva. A pak už se dumpster zanoří (tzv. diving) do hlubin kontejneru.
Většinou ale slepě zírám do stránky, kde si celebrity poměřují žlábek mezi ňadry, a všímám si tak svých rukou: třesou se a je mezi nimi vzdálenost jako mezi dvěma hvězdami. V záchvatu paniky přitisknu dlaně k sobě, jako kdybych se chtěla modlit, a někdy až k bolesti pevně propletu prsty, abych rozdrtila ten mezihvězdný prostor mezi nimi. „Diving“ se u nás rozmohl převážně mezi důchodci. Je to pár dní, co vláda oznámila svůj záměr zmrazit penze na tři roky.
„Další!“ Leknu se a srostlé prsty se od sebe odervou, až mi na dlaních vyrazí stigmata.
To už ale nesedím v psychiatrickém lůně doktora Gnuje, nýbrž v čekárně magnetické rezonance; zatímco sázím na obří tabuli, která je tu pro ukrácení dlouhé chvíle, jednu šibenici za druhou, prostě proto, že nic jiného kreslit neumím, pozoruje mě stařec se zafačovaným krkem a rukama v sádře, kterého zřízenec přivezl na pojízdném lůžku.
„Sou prázdný,“ zaskřehotá.
„Prosím?“ „Musíte přece přikreslit oběšence.“ „Oběšence neumim.“ „Já ano… ale…“ výmluvně se zašklebí a prudce zvedne paže v sádře, až zřízenec leknutím uskočí.
Nemáme mít řetízky a náušnice, kardiostimulátory a zubní protézy. Vzpomenu si na tablety, které jsem měla koupit mámě.
Za několik minut zajíždím do tunelu.
„Kdyby něco, zmáčkněte balonek.“ Dva centimetry nad sebou mám masu hmoty, ocelový plát, kvádr žuly, třetihorní balvan, slitinu úzkosti a chechtotu, co já vím. Na uších sluchátka, duním a rachotím, jako by se se mnou ten tunel dal do pohybu a řítil se tunelem ještě větším, jsem v nekonečné soustavě tunelů, zasunutých do sebe jako tubusy dalekohledu, v soustavě prudce padající dolů rychlostí neutrin, až tam, kde je na samém dně jakási nepěkná hnědá hrouda, moje minulost podobná kobylinci. Nedaří se mi nahmatat balonek. Nikdy se mi to nepodaří, i kdyby se celý svět smrštil v jeden jediný tunel.
(…]

La nausée

Stojím v Tescu před regálem s mléčnými výrobky a zkoumám s brýlemi na čtení složení jogurtu Bio Olma: je vyroben podle nejpřísnějších pravidel a zásad (ano, skutečně, podle pravidel a zásad!) pro biopotraviny z mléka od certifikovaných biofarem: mléko, sušené mléko, mléčná bílkovina, průměrné výživové hodnoty na 100 gramů…
Vtom mě obtočí pevné chapadlo a za mnou se ozve hromový hlas: „Běda! Běda!“
Otočím se. To je přece… Melda! Usmívá se jako hliněný Buddha, právě podle toho úsměvu ho poznávám, jako děcko, jemuž darovali štěně, září jako průzračně čirý idiot a mně dojde, že nehalasil „běda“, nýbrž „Běta“, moje jméno. Vždycky si trochu šlapal na jazyk.
Seznámili jsme se před pěti lety na neurologickém oddělení Thomayerovy nemocnice. Zatímco jemu odoperovali nádor veliký jako citron, jenž mu vypučel v mozku, mně nebylo nic — mně nebylo nikdy nic, jen banální nevolnost, jen nausea k smíchu, naufragium, což znamená ztroskotání lodi, jen běžně se vyskytující hnus, pouze jsem propadla jako mnozí závislosti na bílých pláštích, a dokonce jsem se bez vlastního přičinění octla v nadstandardním pokoji s ledničkou, sprchou a televizí.
Jako jediní dva kuřáci jsme se spřátelili na terase s výhledem do korun stromů, za nimiž bylo lze zahlédnout jiné spřátelené kuřáky na jiných terasách jiných oddělení, rovněž s výhledem do zahrady, v níž krotce korzovala jakási těžko pochopitelná zvířata, kozorožci, zdegenerovaní sobi, snad kamzíci či mufloni nebo prostě sudokopytníci z čeledi turovitých, živící se krvavým nemocničním odpadem a našimi vajgly.
Jednou se na terase zjevil mohutný stařec v županu na paty, posetém červenými javorovými listy, ano, opravdu měl na sobě kanadskou vlajku a pravil s úžasem: „V Kanadě se přemnožili, odstřel povolen, ale že i tady, v Praze…“ A pak vytáhl z veliké kapsy toho županu triédr a zamířil uchvácen na ta olysalá zvířata, jejichž jméno nám nadále zůstalo utajeno.
To už jsme ale s Meldou spěchali do mého nadstandardního pokoje, neboť právě začínal čtyři sta sedmdesátý pátý díl seriálu Kritika dialektického rozumu.
„Bědo, době není nic svadý,“ řekl, když jsem se smála na nevhodných místech, a nevhodná byla všechna, a okamžitě usnul.
„Kup mi prosim dě jogurd, damden. A dodle mi daky kup.“
Dávala jsem do vozíku, na co ukázal, byla jsem šťastná, že ho zas vidím po té dlouhé době. „Nemam práci, ukradli mi doklady, přespávám u sklepů v jednom paneláku, v noze a v pádeři mam šrouby a cidron zas rosde.“
Strašně páchnul. Jeli jsme pomalu podél regálů, kde stálo osmdesát devět různých mléčných výrobků, až jsme po pěti kilometrech konečně dorazili k pokladnám. Měla jsem v kapse dvě kovové padesátikoruny a Melda vylovil z hloubi starých kalhot, které pamatovaly jeho první tramp před dvaatřiceti lety, vyžebranou dvacku. Ale Harpyje za kasami, napůl ženy a napůl ptáci, ony bohyně prudkého větru, nás nechaly lhostejně projet, jako kdyby je právě míjela dvě průhledná muší křídla, křupavé krovky nicoty.
„Přespíš u mě. Vysprchuješ se. A spát s tebou nebudu.“ Melda poslušně přikývl. Vyšli jsme ze supermarketu a strnuli jsme: místo parkoviště vedla z obchodu stromová alej, klikatící se do nedohledna. Nalevo i napravo se od nás odvracely neduživé vrby se spletenými copy, takže se podobaly figurínám z národopisného muzea. Zahleděla-li jsem se však pozorněji — Melda měl jiné starosti, vlekl nákup a šrouby v těle ho bolely —, zjistila jsem, že to vůkol nejsou žádné stromy, ale košťata vražená do země násadami, smetáky a mopy; jako kostlivci, smrťáci a mordy nám lemovaly cestu a my zvedali vysoko, převysoko kolena jako plameňáci, abychom překročili tu a tam kořen vzedmutý k nebi.
„Dej to sem,“ vzala jsem Meldovi krosnu s proviantem. „Potřeboval bys hůl, berli nebo aspoň deštník. Jsi mrzák, Meldo.“ „Jsme mrzáci,“ přitakal.
Sedli jsme si na pařez a zahleděli se na jeden z těch hadovitých kořenů. Nořil se do země právě pod našima nohama. Už jsme si neuvědomovali, že je to kořen: slova zmizela, ta správně vyslovovaná i ta pokroucená jako ten kořen, a s nimi i význam věcí, způsob jejich užívání, slabé znaky, které lidé načrtli na jejich povrchu.
Had nebo dráp nebo kořen nebo spár dravce, na tom nesejde. Melda se náhle předklonil a vyzvracel na něj několik nestravitelných kusů času.
(…]

Patra

Od té doby, co začali stavět lešení kolem té záhadné ruiny, Melda zorganičtěl. Stával nehybně před oknem, zaposlouchával se do zvonění trubek soustředěně, jako kdyby to byla Měsíční sonáta, a nespustil oči z rukou dělníků ani na okamžik. Přestal prostě mrkat a stával se tak rybou, platýsem, chobotnicí a jeseterem. Jeseteři nemají víčka a neměl je ani on, neboť jeho oči se podobaly jámám po koňských kopytech, důlkům zaplněným vodou; sledoval strnule, jak přibývají patra lešení, jedno patro za druhým. A když vyrostlo páté, řekl: „Parda.“ „Patra,“ opravila jsem ho.
„Dohle byla moje práce. Byl jsem lešenář. A jednou… V pádém padře… viděl jsem oknem bez záclon do jednoho obýváku. Nějaká parda si tam užívala, rozumíš, všichni byli nahý, těla propletená, nikdy jsem nic takovýho neviděl, jenom v porno filmu, přilepil jsem tvář na sklo a nedokázal se nedívat, bylo to… bylo to zvláštní, ani trochu vzrušující, ty krkolomně poskládaný těla, jako ňáký záběry z vyhlazovacího tábora, jako kdyby byli už všichni dávno mrtví, přestože se pohybovali, přiráželi, křičeli, roztahovali nohy a nastavovali holý zadky, a jak jsem pak od toho okna v hrůze poodstoupil, spadl jsem z toho lešení po zádech dolů. Půl roku jsem pak ležel v nemocnici, tady v Motole, kde mi vyndali všechny kosdi a nahradili je šroubama.“
„Ano, já vím. Už nejsi člověk, Meldo, jsi takové… jak to říct… mechanické stvoření…“ Uměla jsem zpaměti stovky básní, nedalo se s tím nic dělat, muselo to tak být, bylo to něco jako ty Meldovy šrouby, kdyby mi je někdo vyjmul z těla, zabil by mě, „,…ó tělo, krásný hybostroji, jenž oživuješ prostoru…‘, jsi prostě něco jako mixér, autíčko na dálkové ovládání, kávovar nebo vysavač.“
A někdy jeseter, to je pravda, ale to už jsem nevyslovila, stroj by zpychl.
Když dělníci dostavěli lešení, odešli a ruina zase osiřela. Ale vysavač si našel novou zábavu — z prázdných krabic od vín začal slepovat stolky a sedátka, dokonce vyrobil skříň se zásuvkami na prádlo a nakonec polepil kartónem i podlahu, vypadala teď, jako by byla pokrytá veselými parketami, a oblepil i zdi a strop a nakonec vyrobil přenádherné vkusné lustry na holé žárovky.
Od té doby jsme žili uvnitř krabice od vína, v dočista vypitém, matoucím a tvrdě tuhém prostoru.
A jednou, jednou náhle skleničky ve vitríně té kartónové skříně jako by zvadly a s třeskem pukly a cizí hlas pravil: „Teď jste na řadě vy. Větrně a křehce zprůsvitněte a dokažte, aby se z vás mohli napít ti druzí.“
Dnes jsem odpověděla na dalších dvacet pět nabídek práce, a když jsem se chystala odpovědět na šestadvacátou, monitor zhasl a já jsem spatřila odraz své tváře, stejně jako ten Meldův výtvor dočista vypité, matoucí, hranaté a zcela nezaměstnatelné. Už nezbývá nic jiného, než to v té nekonečné válce skvrn, v té k smrti nudné hře s deseti kartami popsat docela jinými slovy, než jsou ve mně, slovy křehkými, větrnými a průsvitnými, jak si přál ten cizí hlas. 20. března 2012

Celosvětovým bestsellerem se stala kniha australské ošetřovatelky těžce nemocných Bronnie Wareové Pět nejčastějších věcí, kterých lidé litují před smrtí.
S týdenním předstihem přiletěli první čápi.
Z puklého vejce se vyřinula Vltava.

Popeleční středa, v pátek jednoho březnového dne

Mami, dnes sen. O tobě. Tvé nohy byly dva kmeny stromů, vrostlas jimi do země ve Stromovce. Krčila ses mezi jilmem a vrbou, vím, že to byl jilm, i když vůbec netuším, jak ten strom vypadá. Míjeli tě lidi se psy, lidi na kolečkových bruslích a lidi na kolech a lidi o berlích, míjeli tě a nikdo z nich si nevšiml, že nejsi strom, mysleli si prostě, že jsi jen další strom mezi stromy, a já to musela udělat, když jsem tě chtěla vysvobodit, musela jsem vzít sekeru a useknout, utnout ti obě nohy těsně nad zemí, až zbyly jen dva krvavé pařezy. Ale těch let! Těch zakrvácených letokruhů v nich! A vteřin bezpočet.
Proud vytrysklé rudé mízy tebou smýkl k dětem, které tu právě procházely se dvěma učitelkami, školka na procházce, mířily k prolejzačkám a tvoje belhající se torzo se k nim přidalo, děti se rozvřeštěly hrůzou, když tě spatřily, a tys je jedno po druhém začala bít, mlátilas je větvemi hlava nehlava a pak se náhle celá Stromovka se vším, co v ní bylo, svinula v hada, v obrovitou kobru, která vztyčila hlavu podobající se teleskopu, a vzepjala se celá převysoko, tak vysoko, až ta její hlava utvořila živou, chvějící se střechu nad Petřínskou rozhlednou, nad celým městem —“
Monitor zhasl. A v té náhlé nečekané tmě se torzo snu a pahýly skutečnosti, ti věční sourozenci, zápasící se sebou, nečekaně objali.
Vyrazila jsem do noci: a vtom malé světýlko v dáli, stále se přibližující a zvětšující, doprovázené šumem větru a moře, ano, vskutku mořem Alice, tady na sídlišti Na Homolce hned za hřbitovem, šumělo hebce, kudy jsem šla, a najednou bylo v tom kulatém světle vše, co kdy bylo: slova a dni, ruka v sádře a blízké tváře, všechny ty toužebné pohledy ubožácké larvy vzhůru, co nejvýš mohla vyvrátit svou larví hlavu, až k chrličům svatovítské katedrály, až k chrličům na Notre Dame, které jsem kdysi obdivovala, zrůdám o tolik vznešenějším.
Ó marný rozum, snažící se v skrytě, abychom porozuměli proudu, jenž nás žene, a hnali do věží, jak roztoužený dóm, my, červi hlíny.
Světlo se přehnalo a zmizelo — minul mě noční cyklista s čelovkou.
A doma zas ten hlas, přeskakující tu ve fistuli, tu zas v bas, měnící se v ženský a dětský a záhy v roztřesený hlas starce, se zeptá: „Bojíte se stáří?“ Co na to říct? Zvětrávám prostě, pomalu a neodvratně jako skála.
„Jsi šedivá,“ pokračoval nemilosrdně Melda, „proč se neobarvíš? A co nějakej šik sestřih? Vypadáš hrozně. Vypadáš jako Popelka. Bodou vztekle rozdupáváš ořechy, ale v každym je jen červ a vějíř pavučiny. Všechny slova, vážně, všechny slova, který vyřkneš, jsou jen přebíráním hrachu.“
Ten cizí drzý chlap, jemuž jsem před pár dny nakoupila v Tescu, na co si ukázal, se tu teď promenoval ve své nabubřelé krabici docela nahý, a jeho jizvy, kterými měl zbrázděné tělo, vypadaly jako koryta, jimiž se místo vody hnal čas.
(…]

Kanibalismus

Kolik hodin, měsíců a let uběhlo od posledního zápisu? Nakonec stejně pochopím, že není malé a velké, důležité a triviální, osobní a mytické — nelze už rozlišit dominantu od pozadí.
A navíc je známo, že se lidé, žijící celý život v hustém deštném pralese, kde předměty nejsou vzdáleny víc než několik metrů, neumějí orientovat v otevřené krajině. Celou tu dobu beze slov jsem jen natahovala ruce v umanutém přesvědčení, že se dotknu vrcholků hor. Jindy zas jsem si hodiny a hodiny prohlížela čáry na svých prstech, jako by to byly cesty na mapě, které mě konečně dovedou do bezpečí.
A jednoho dne v tom zmlklém čase Melda zmizel, tentokrát nadobro. Bloudím po Andělu. Když z nákupního centra vycházejí ženy, s maskami přes tvář a s brilantní fasádou normality, všimnu si, že některým trčí z těla rukojeti mačet. Mnohé z nich si na ně srdnatě zavěšují své tašky s úlovkem. Vyptávám se bezdomovců na Andělu i na Knížecí, bloudím parkem Sacré-Coeur, pozoruju nehybné klokany za mřížemi… ale nikdo o něm nic neví.
S nadějí jsem prošla ruinou naproti, v souladu s ní tu teď chátralo i lešení, jejími plícemi i játry a hlavou; ve střevech tam dřepěla holka v triku s nápisem Microsoft.
„Co sem lezeš?“ vyjela na mě, jako kdyby jí to obří tělo domu patřilo.
„Hledám Meldu.“ „Máš cigáro? No máš, nebo nemáš?“ Podala jsem jí krabičku a vlezle se jí nabídla celá. „Já jsem Běta.“
„Mně je šumák,“ řekla, marně se pokoušejíc škrtnout, „jak se jmenuješ. A vypadni. Tady jsem teď já.“ Skulinou v zatlučeném okně jsem vylezla ven. Doma jsem se svinula do kokonu, vklouzla do spacáku a zvuk zatahujícího se zipu zněl stejně jako tehdy, kdy jel nad tělem mrtvého v bílém pytli, zněl jako řítící se lavina, která mě rázem smetla, jako kdybych byla krabička od zápalek. Zvlhly pod tou mrazivou masou a byly k ničemu. Neměla jsem sílu udělat byť jednoho jediného andělíčka.
Opřené o stěnu z kartónů tu stále ještě zíraly ukradené mazanice. Rudá jablka na míse i s bažantem. Co když je, napadlo mě, obraz na obraze na obraze, jeden překrývá druhý, vrstvu po vrstvě, jako je tomu v pravěkých malbách na stěnách jeskyň? Nejde tu patrně o umění, nýbrž o magii. Chtěla jsem zkusmo sloupnout aspoň první vrstvu, ale nedokázala jsem se pohnout. Samota si ze mě ukula nábojnici a zároveň mě proměnila v terč.
Pod záminkou tělesných i duševních obtíží byla jsem s to navštívit i čtyři čekárny denně. Bylo tam teplo, doma mi odpojili plyn, a lidé se se mnou mnohdy dávali do řeči. „Neznáme se odněkud?“ „Možná z nějaké jiné čekárny.“ „Vy jste přece…“ „Mýlíte se.“ „Ale jako byste jí z oka vypadla.“ „Nezapomeňte, že vzpomínání je pokaždé rekonstrukce, nikdy ne reprodukce.“
„Souhlasím. Pokaždé když opakujeme příběh, tak ho s každým opakováním měníme.“ Vyceněné zuby. „Už brzy budeme na řadě.“ Gesto. Smích. „Ach ano, už brzy na nás dojde.“ Mnohde byl automat na kávu a recepce, v níž seděla bytost, nehybná jak torzo trupu a třpytivá jako voliéra plná vycpaných ptáků v zámecké zahradě.
Přestala jsem jíst a pít a spát a moje tělo se proměnilo v průhlednou kapří šupinu, neboť byly zase Vánoce, a 23. prosince jsem přece jen opustila sklep a koupila si za ušetřené peníze v akvaristice hada.
Korálovky jsou rod užovkovitých hadů z čeledi Colubridae a jsou jedovaté. V současné době se uznává devět druhů. Většinou jde o noční živočichy. Korálovky jsou známé pro svůj kanibalismus a jejich vědecké jméno Lampropeltis znamená „světlem oděná“.
Zprvu jsem nedokázala usmrtit myš a můj had byl o hladu. Ale stačila zpráva o protiislámské demonstraci na Hradě za účasti některých politiků, abych uchopila myš za ocásek a třískla s ní o stůl. Brzy se světlem oděná přežrala a mně se všude válely mrtvé myši. V obřím lodním kontejneru se kočkovali tři psi a od plechových stěn se odrážel smích Alice a Dylana. Zněl z takové dálky, tři a půl hodiny letu Boeingem 737, a přece jsem cítila jeho ostří pronikající mi do břicha a bála se, že se otevřou dveře a v nich se objeví moje rozesmátá dcera, aby jediným pohledem ohmatala tu spoušť, tu hnusnou scenérii s mrtvolkami myší, v níž se válí její matka, odhodlaná nechat se uštknout. Pokaždé když had polknul, zahřměla mi nad hlavou helikoptéra přistávající v Nemocnici Na Homolce, zahřměla kroužíc nad jeskyní v Rouffignacu, jež byla mým lůnem, a mamut na její stěně se zachvěl a vyšel do záhuby.

Vybral a poznámkou opatřil Miloš Voráč.