Život jako horizontální pád

Už fakt, že si autorka jako úvodní motto vybrala citát z díla expresionisty Richarda Weinera „Den je skříňka s tajným dnem“ napovídá, že nepůjde o moc veselé čtení. Ve Weinerových textech se stejně jako ve Voliérách intenzivně hlásí o slovo motiv odcizení. Brabcovánevnímá ono „tajné dno“ jako možnost k radostnému objevování, ale jako něco zapovězeného. Myšlenka, že člověk je nucen žít v podivně nepřátelské realitě, jejíž skutečný smysl mu zůstává utajen, prostupuje celou knihou.
Introvertní a s depresemi se potýkající autorka se do povědomí čtenářů dostala asi nejvíc svým „lesbickým“ románem Rok perel a v roce 2012 prózou z prostředí psychiatrické léčebny Stropy, za kterou obdržela Cenu Magnesia Litera. Voliéry, které dopsala nedlouho před svým náhlým odchodem, mají formu kvazideníku. Deníkové záznamy s autobiografickými prvky (z let 2012 až 2015) jsou prokládány nedatovanými vzpomínkami a surrealistickým popisem snů. Společně rozkrývají vnitřní svět vypravěčky Alžběty. Ta přijde o práci, její téměř dospělá dcera Alice cestuje s přítelem po světě, sestra Naďa si žije po svém a jejich stárnoucí matka potřebuje pomoc.
Na protest proti společenskému konzumu chodí Alžběta s přítelem bezdomovcem vybírat popelnice. Životní pocit osamocení sílí a koresponduje s existenciální úzkostí: „Samota si ze mě ukula nábojnici a zároveň mě proměnila v terč.“ Svůj život vnímá jako neodvratný „horizontální pád“, je uvězněná za vlastnoručně natřenými mřížemi, které neumí přepilovat, a pokud se o to přece jen pokusí, čeká ji rozčarování: „Vím moc dobře, čím žije svět kolem mě: časem koštu a výstavou mrtvol.“ Tam, kde hrozí patetická vážnost, autorka sahá po černém humoru, sarkasmu a ironii. Pro obraz bizarností a absurdit, které současný svět nabízí, jí stačí zacitovat několik novinových titulků. Jak je jejím zvykem, potlačuje příběhovost a dává si záležet na reflexích pocitů a básnickém jazyce plném obrazů.
Kniha se původně měla jmenovat Migréna - a bylo by to přiléhavé, neboť jde o text plný pulzující bolesti -, ale Voliéry jsou také výstižné. Evokují totiž iluzi svobody. Místo, kde byste si vzhledem k prostornosti klece měli připadat jako na svobodě, ale ve skutečnosti jste stále pod zámkem, uletět nelze. Stejně jako to cítí Alžběta, které fascinace „temnou linií myšlenek a citů“ brání najít pevnou půdu pod nohama.