„Mně nebylo nikdy nic, jen banální nevolnost, jen nausea k smíchu, naufragium, což znamená ztroskotání lodi, jen běžně se vyskytující hnus…,“ sděluje vypravěčka na dvaatřicáté stránce Voliér (vyd. Druhé město). Šestapadesátiletá Zuzana Brabcová, mj. autorka románů Rok perel a Stropy (Magnesia Litera 2013 za prózu), odevzdala svoji útlou, v pořadí šestou prózu do nakladatelství Druhé město jen krátce před svou náhlou smrtí. Zůstala věrná světu psychiatrických léčeben a suterénních bytů, tápajících a pátrajících postav, neschopnosti vyjádřit se, dorozumět se, vysvětlit a pochopit, přetržitému, nejednoznačnému vyprávění nespolehlivých anti-hrdinek, které bojují jen chvíli a pak se vzdají proudu nemocných myšlenek.

Hlavní hrdinka Běta ztratí zaměstnání, lásku, přítomnost a pochopení dcery Alice i duševní zdraví. Neztratí schopnost skvělého popisu, fantaskní představivost ani intelektuální nadhled a suchý humor. Co možná ztratit nechce, je kontakt s realitou. Ve zjitřených deníkových záznamech, v nichž Běta popisuje své zážitky, dojmy a sny, se čím dál častěji objevují pokusy o zaseknutí kotvy do reálného světa – surreálné, vzájemně nesouvisející zprávy: „V Bangladéši polykají jedenáctileté prostitutky pilulky Oradexon, které slouží k tomu, aby dobytek rychle tloustnul. Dlužníky začali nahánět zelení mužíci bez tváře. V sklepní kóji číslo dvanáct čekaly staré sáně na novou horu.“ Spirála bolavých vzpomínek a vyostřených emocí (ne nadarmo se knížka původně jmenovala Migréna) se roztáčí takovou rychlostí, až je z obyčejného dne v roce „padesátý první březenec 2851“ a Běta se stává dokonalým naplněním naratologického termínu „nedůvěryhodný vypravěč“. Což nemění nic na tom, že Zuzana Brabcová psala, jak je v prakticky veškerých textech o ní zdůrazňováno, nejpravdivěji a nejopravdověji, jak je to jen možné. Po více než čtyři desítky let své přetržité tvorby zůstala dcera dvou literárních vědců konzistentní nejen v rovině tematické. Jak napsala v dopise svému nakladateli, spisovateli Martinu Reinerovi: „Jinak hluboko tkvím ve svém stylu, pokoušela jsem se z něj vypáčit, než jsem pochopila, že to tak má být, a tak teď pokorně pluju s proudem řeči.“ A čtenář pluje jejímiVoliérami a tuší, že z tohoto vězení se žádnému ptákovi vyletět nepodaří…