Voliéry, v nichž hrdinka píše svůj vlastní konec

Nová kniha prozaičky Zuzany Brabcové Voliéry je pohrobek. Autorka zemřela loni v srpnu ve věku šestapadesáti let. Její bibliografie se zastavila na čísle pět. Největší pozornost si vysloužila románem Rok perel (2000) o přerodu heterosexuálky v lesbu. Následující Stropy (2012) zastihly hrdinku mezi zdmi psychiatrické léčebny. Nynější Voliéry pak formou deníkových zápisů reflektují poslední roky autorčina života. Začínají smrtí Václava Havla a končí pár měsíců před smrtí autorky. A mezitím? 
Brabcová se v novince veze převážně na ženské, senzitivní, lyrizované vlně. Píše o sobě, o sestře, o dceři, o matce; muži tu hrají druhé housle. Rozvrstvení generačnímu odpovídá stylové rozvrstvení záznamů. V první vrstvě reflektuje autorka svět obecně, jeho politiku a společnost; volí odtažitou, strohou a věcnou řeč. Ve druhé vrstvě pozoruje svět rodinný: vývoj své dcery, matčino stáří nebo tajemná zmizení, převleky a náhlá objevení přítele Meldy z řad pražských bezdomovců. V rovině třetí je pak nejintimnější, dává volný průchod fantaziím, snům, nechává ze své hlavy vylétat poetické obrazy, kterými zvedá běžný denní provoz do nadosobních, metafyzických výšin. 
Titulní „voliéry“ odkazují dvěma směry: jednak ke svobodnému pohybu ptactva, jednak k omezující kleci. Zuzana Brabcová to měla ve svém životě zřejmě stejně konfrontačně. Její kniha představuje člověka, který by rád ven, do světa, pryč ze své neurotické, klaustrofobní ulity. Jenže nedaří se: svět je příliš nemocný, propadlý těm nejnižším, pudovým démonům – a o nějaké hluboké city a vzletné myšlenky nemá zájem. Princip slasti se tak rozbíjí o masiv reality, hrdinka chřadne, zavírá se do svých fantazií, do svého jazyka. A píše svůj vlastní konec. 
Postavit poslední knihu Brabcové do řady s klasiky české deníkové literatury jako Jan Zábrana nebo Pavel Juráček asi není namístě. To spíš s Rokem kohouta Terezy Boučkové. Také Voliéry se dají číst jako román svého druhu. Jsou podobně strhující, naléhavé. A mají možná i něco navíc. Jednak pestrou formu, když autorka střídá zpravodajskou zkratku s imaginativně rozvitou povídkou. Jednak přesný a nosný výraz. V jeho rámci pak vynikne dobře jádro věci: jemnost a cit. Přesně ty kvality, které jsou dneska málem tabu.