Poslední próza Zuzany Brabcové se pokouší skrze deníkové zápisky fiktivní hrdinky popsat „voliéry“, v nichž žijeme a jež je třeba opustit. Syrové obrazy, oproštěné od hořkosti i smutku, se prolínají s tématy bloudění v odcizené realitě a úzkosti ze smrti. 

Poslední próza Zuzany Brabcové Voliéry vyšla na jaře letošního roku, tedy několik měsíců poté, co autorka loni v srpnu náhle zemřela. Jedná se o velmi nepravidelně vedené záznamy deníkového charakteru, které jsou ohraničeny 20. prosincem 2011, tedy dnem úmrtí Václava Havla, a únorem 2015. Právě tato nepravidelnost se zdá být jedním z klíčů k interpretaci prózy – přímo totiž odkazuje ke skutečnosti, že za zaznamenání stojí jen to, co je opravdu podstatné. Přesněji: podstatné pro toho, kdo záznam pořizuje, v tomto případě pro neurotickou intelektuálku Bětu, toho času nezaměstnanou ženu, žijící v jednom pražském suterénním bytě. 

Ostatním neviditelné 

Její jedinečné vnímání světa částečně naznačuje motto knihy, jehož autorem je Richard Weiner: „Den je skříňka s tajným dnem.“ Běta vytváří obrazy dnů, které kromě toho, co je viditelné pro všechny, ukrývají mnohé, co vidí jen někteří, či dokonce co vidí jen jeden jediný člověk, kterého osobité vnímání nakonec odsuzuje k samotě. Tu si sice nevybral, ale stává se mu vlastní a přijímá ji podobně, jako přijímá barvu svých očí. A právě tomu „ostatním neviditelnému“ věnuje Běta největší pozornost, čímž zcela logicky obrací pozornost k sobě samé. Vyhrocená subjektivita však zároveň čtenáři umožňuje ztotožnit se s vypravěčkou, a prožít tak iluzi vlastní výjimečnosti, jež může být ve skutečnosti touhou splynout s druhým. 
Časové i prostorové ukotvení deníku v reálném světě je pro tvorbu Brabcové charakteristické. Podobně jako v jiných svých textech – nejvýrazněji asi v románu Stropy (2012) – i zde autorka zachází s touto „naší skutečností“ tak, že se v kontextu obrazů a fragmentů příběhů realita aktuálního světa rozostřuje, stává se součástí řádu světa fikčního, a její relevantnost je tak částečně zpochybňována. Tento fakt se promítá i do způsobu, jakým Brabcová zachází s kategorií času, který v jejím vyprávění hraje specifi ckou roli. Není nutné, ba ani žádoucí ho měřit. Hodiny jako stroj na měření času jsou tu vždy něčím znepokojujícím a otravným: „Dědeček neměl Bibli, ale hodiny. Visely všude a vystřelovaly debilní kukačky, kam oko pohlédlo. Jako zedník často vandroval po Čechách, a v tu dobu babička znehybňovala závaží nebo je omotávala zástěrou, protože Ježíš neměl rád tikot, žádné bubnování, žádné pravidelné, ploché, jalové rány. Ježíš prostě nesnášel výprask.“ 

Trpné čekání 

Přítomnost sama o sobě, bez vztahu k minulému či k čemukoli, co ji přesahuje, je pro vypravěčku většinou nedůležitá, což se odráží i v tom, jak označuje jednotlivé zápisy deníku – někdy je označí datem, mnohem častěji však záznam dostane titul (Košt vína, Kikimora, Ptakopravec). Vznikne tak samostatný útvar, ohraničený a vnitřně soudržný. Žánrově jde nejčastěji o obraz, krátkou povídku či anekdotu. Přítomnost je pro vypravěčku odrazovým můstkem k asociacím, jejichž prostřednictvím vstupuje do své minulosti, snů nebo do světa představ. Právě v minulosti, snech a představách Běta existuje. Neskutečné se tak setkává se skutečným a z hlediska toho, co je opravdu důležité, dochází k prohození pozic – prostřednictvím pochopení neskutečného lze porozumět tomu, co reálně existuje v našem světě. Běta však tomuto světu nerozumí a její vyprávění rozhodně nepřekypuje snahou mu porozumět. Jasně patrné je snad jedině úsilí přijít na to, jak ve světě přežít. Běta je pozorovatelka. Sbírá informace, postřehy, zaslechnutá torza cizích příběhů a poměrně stroze a přesně pojmenovává negativa prostředí, v němž žije. V těchto syrových obrazech není hořkost ani smutek, jde o pouhá konstatování zbavená všech emocí, jež působí znepokojivě i proto, že Brabcové strohost ostře kontrastuje s její originální obrazností. 
Těžko lze mluvit o nějakém vývoji postavy. Běta zaznamenává svůj stav, mentální i fyzickou kondici, a ta se nijak nemění. Jako by se stále na něco čekalo. Ostatně hrdinka se do svých vzpomínek, představ a úvah noří nezřídka v čekárnách různých lékařských zařízení.Brabcová zbavuje Bětinu skutečnost budoucnosti – a to přesto, že její stav charakterizuje právě čekání. Jde o trpné čekání, bez těšení se na cokoli, bez očekávání. Přesto však Běta lpí na životě. Tuší, že člověka přesahuje něco, pro co je třeba život chránit, jakkoli jeho smysl není jasný. 

Úzkost vládne životu 

Právě trpné čekání a lpění na životě jsou motivy, jež deník složený z významově samostatných jednotek propojují v kompaktní tvar. Stejně tomu je i u motivu hranice či ohraničení, který se objevuje v podobě neustálých Bětiných srážek s realitou a jenž je koneckonců přítomen i v kompozičním principu prózy. V prostoru, v němž se hrdinka pohybuje, ostatně také převažují ohraničená místa – suterénní byt, ordinace, čekárny. Všechna tato místa nicméně mají okna a dveře, kterými se dá vstupovat do jiných prostorů. Hranice se tak proměňuje v cosi křehkého a nejasného. Podobně křehká hranice odděluje vzdělanou intelektuálku od bezdomovkyně, pravdu od lži či reálné od nereálného. 
Celým textem prochází Bětin trvalý pocit samoty a určuje i ostatní postavy, jež v textu vystupují: jejího přítele, sestru, matku, dceru nebo feťačku na autobusové zastávce obklopenou lidmi. Každá z těchto postav je uzavřena ve své samotě, a jedině tak je sama sebou.
Motiv samoty doprovází motiv smrti, který celou prózu otevírá, v různých podobách jí prochází a v naší, čtenářské realitě ji, bohužel, i uzavírá. Smrt vstupuje do Bětina života v různých podobách a skrze různé smysly – jednou jako bílá barva igelitového pytle, do něhož se balí mrtvá těla, jindy jako svištivý zvuk zipu tohoto pytle nebo jako obraz rozteklého mozku na chodníku: „Jak rychle a tiše zasviští zip! Není nic bělejšího nad tuto běl. A skutečnost nad jiné se vzpírá pochopení: vždycky bylo obnošené, to tělo, moje dosud živé i to mrtvé cizího muže, od samého počátku.“ Úzkost ze smrti, která vládne nad životem, mimo jiné zvěrohodňuje Bětino lpění na životě. Objevuje se další hranice – mezi světem, v němž věci sice nedávají uspokojivý smysl, ale který nás stále překvapuje, provokuje a fascinuje, a světem, kde snad opravdu „uvidíme“, kde nejsou hranice, a kde se tudíž mohou vyjevit hlubší souvislosti. Tento svět snad uspokojí naši potřebu věcem rozumět. Ale nic o něm nevíme a možná ani neexistuje. Úzkost je tedy legitimní. Jisté je jen to, že odpověď je mimo „voliéry“, v nichž žijeme. 
Voliéry jsou knihou ne vždy vlídnou, spíše trýznivou a určitě ne čtenářsky vstřícnou, ale s estetickou trýzní se v ní nepotkáme (snad až na prvoplánové ilustrace Rybky Černé). Zuzana Brabcová se se světem literatury rozloučila důstojně.