recenze v časopise Respekt
Autor / Eva Klíčová Datum / 25.7.2016
Pootevřené voliéry
Próza Zuzany Brabcové jako příznak situace české literatury
Pátá, posmrtně vydaná próza Zuzany Brabcové Voliéry uzavírá dílo, které představuje jeden z vrcholných příkladů zdejšího literárního „artu“. Umělecky ambiciózních textů, mezi jejichž znaky patří úcta k vynálezům literárního modernismu: antidějovosti, nespolehlivému vypravěči nebo důrazu na jazykovou kreativitu. Tyto metody nejčastěji vedou k silně subjektivním výpovědím, někdy až na hranici přenositelnosti, soustředí se na nejbližší, mnohdy patologické mezilidské vztahy a emočně kolísají mezi melancholií a vypjatou expresivitou. Takové povahy je tvorba řady respektovaných českých autorek: kromě Zuzany Brabcové také Alexandry Berkové nebo Daniely Hodrové.
Nástroje „čtenářské bezohlednosti“ kdysi posloužily k osvobození od náhle svazující románové tradice, nicméně postupem času se nutně staly rutinní záležitostí. Zautomatizovaly se nejen ve vysokém patře artové literatury, která s nimi dokáže nakládat s jistou sofistikovaností, ale i v záplavě neumětelských pokusů. Čekání na vytěžení tohoto přístupu lze využít k úvahám nad tím, čeho je symptomem. Lze tak činit i nad Voliérami, přestože právě tato kniha z artového ghetta mírně vybočuje. Ukazuje se nicméně, že česká literatura se stále neobejde bez svých závislých a ztroskotaných.
Biochemie mozku
Už Brabcové prvotina Daleko od stromu (samizdatově 1984) zaujala svou jazykovou imaginací. Čtenářstvu ale zřejmě nejsilněji utkvěl Rok perel z roku 2000, který zachycuje prostředí psychiatrické léčebny a zejména lesbický coming-out – tabuizované téma, jež bylo dráždivé nejen tím, že je před Brabcovou refl ektovala snad jen Bára Basiková, ale také jistou mírou autobiografičnosti. Zatímco Rok perel však přes tematickou vypjatost zachází s ostrým humorem a sebeironií, v následujících Stropech (2012) už převládá optika psychózy. Vzájemně prostupující obrazy se řetězí, jako by se podvolovaly biochemii intoxikovaného mozku, strojku na zveličování a „symbolizaci“ denních banalit.
Na tomto pozadí lze Voliéry označit za mnohem civilnější text. Proud volně spojitých situací má formu krátkých deníkových zápisů, byť jde o deník fragmentární, nikoli vedený každodenní disciplínou. První pasáž nese datum 20. prosince 2011, dva dny po smrti Václava Havla, a tento vstupní motiv naznačuje rozšíření perspektivy o společenský kontext. Datace se místy ztrácí, jinde narušuje chronologii, a tak se po únoru 2015 (autorka knihu dokončila půl roku před smrtí) objevuje 23. březen 1966. Přesto se próza dostává do časových a tak trochu bezděčně i společenských souvislostí. Vykročíme z léčebny, která je územím těch porouchaných, těch mimo „normální“ život.
Vypravěčka přijde o práci, záhy ji stíhají i existenční a zdravotní problémy. Pak potkává bezdomovce, který je na tom ještě hůř… Do toho vstupuje ponurý mediální obraz světa, který společně s temnými, sebezpytnými pasážemi tvoří až překvapivě kompaktní celek. Rozdíly mezi děsivostí hrdinčiných nočních můr, výroky neostalinistky Semelové a zastřelením mosulských chlapců radikály z Islámského státu kvůli sledování fotbalu jsou nepatrné.
Už to není svědectví o existenci „za zdmi“ ústavů a ložnic, ocitáme se ve veřejné sféře, která přitom nepočítá s těmi, kdo jsou nekompatibilní s požadavky doby; s kulturou mládí, úspěchu a fyzické zdatnosti. Skvělá stylistka Brabcová tak svou drobnou prózou vykročila za zdi literárního artu, který se zřídka dopouští společenského komentáře a analýzy. Její nakročení nicméně zůstává nakročením – bez komplexnějšího příběhu a snahy účelněji pracovat s „bujením obrazů“.
Kult sebezničení
Nejde tu však o několik autorek, jimž modernistický aparát mohl sloužit k genderovému (sebe)vyjádření. V širším záběru se ukazuje to, co napsal Pavel Verner v Dranciáši (1989): „V knížkách milovaného pana Hrabala se člověk nadechne toho bahýnka věčných proher.“ Ono outsiderské bahýnko rozvíjel i underground a to, co na něj samovolně navazuje jako na „dějinného vítěze“. Jeho vzývání bylo přirozenou reakcí na předlistopadový kult optimismu, stejně jako na postmoderní rozpad reality.
Zkusme spočítat všechny ty alkoholiky a závislé, všechny ty frustrace a prohry. Snad si libujeme v kultu autorského sebezničení, snad je to příznak intelektuální a občanské rezignace. Před listopadem tomu nahrávala politická situace a rmutná svědectví mohla být pasivní rezistencí i útěkem do svobody jazyka, ale ani po sametové revoluci intelektuální veřejnost necítila odpovědnost za veřejný prostor. Většinově bezbolestné vítězství nad komunismem nám bylo přihráno osudem a nová doba byla tím méně důvodem k přehnané aktivitě.
Bylo jistější stylizovat se jako outsider nebo pivní sympaťák než riskovat celistvou románovou výpověď nebo se ztrapňovat společenskou kritikou. Snad z vděčnosti za svobodu slova spisovatelé přijali i transformační hodnotové schéma a seskupili se do dvou táborů: komerčně-spotřebního a onoho artově-bahenního. Sami tak nakonec přispěli k tomu, že je vnímáme jako nepotřebné či zábavně vyšinuté bolestíny; v lepším případě coby senzitivní tvůrce, kteří v drásavých textech ukazují, jak ekvilibristicky vládnou jazykem. Tady jako by však jejich kompetence končila, proto také dodnes ojedinělé výpravy z „privátna“ končívají polovičatě. Nakonec i ZuzanaBrabcová dvířka voliéry sice pootevřela, ale ven se jí úplně vyletět nepovedlo. Zůstala autorkou osobních pádů a škobrtání; podobně jako většina jiných, zdaleka ne tak talentovaných.
Pátá, posmrtně vydaná próza Zuzany Brabcové Voliéry uzavírá dílo, které představuje jeden z vrcholných příkladů zdejšího literárního „artu“. Umělecky ambiciózních textů, mezi jejichž znaky patří úcta k vynálezům literárního modernismu: antidějovosti, nespolehlivému vypravěči nebo důrazu na jazykovou kreativitu. Tyto metody nejčastěji vedou k silně subjektivním výpovědím, někdy až na hranici přenositelnosti, soustředí se na nejbližší, mnohdy patologické mezilidské vztahy a emočně kolísají mezi melancholií a vypjatou expresivitou. Takové povahy je tvorba řady respektovaných českých autorek: kromě Zuzany Brabcové také Alexandry Berkové nebo Daniely Hodrové.
Nástroje „čtenářské bezohlednosti“ kdysi posloužily k osvobození od náhle svazující románové tradice, nicméně postupem času se nutně staly rutinní záležitostí. Zautomatizovaly se nejen ve vysokém patře artové literatury, která s nimi dokáže nakládat s jistou sofistikovaností, ale i v záplavě neumětelských pokusů. Čekání na vytěžení tohoto přístupu lze využít k úvahám nad tím, čeho je symptomem. Lze tak činit i nad Voliérami, přestože právě tato kniha z artového ghetta mírně vybočuje. Ukazuje se nicméně, že česká literatura se stále neobejde bez svých závislých a ztroskotaných.
Biochemie mozku
Už Brabcové prvotina Daleko od stromu (samizdatově 1984) zaujala svou jazykovou imaginací. Čtenářstvu ale zřejmě nejsilněji utkvěl Rok perel z roku 2000, který zachycuje prostředí psychiatrické léčebny a zejména lesbický coming-out – tabuizované téma, jež bylo dráždivé nejen tím, že je před Brabcovou refl ektovala snad jen Bára Basiková, ale také jistou mírou autobiografičnosti. Zatímco Rok perel však přes tematickou vypjatost zachází s ostrým humorem a sebeironií, v následujících Stropech (2012) už převládá optika psychózy. Vzájemně prostupující obrazy se řetězí, jako by se podvolovaly biochemii intoxikovaného mozku, strojku na zveličování a „symbolizaci“ denních banalit.
Na tomto pozadí lze Voliéry označit za mnohem civilnější text. Proud volně spojitých situací má formu krátkých deníkových zápisů, byť jde o deník fragmentární, nikoli vedený každodenní disciplínou. První pasáž nese datum 20. prosince 2011, dva dny po smrti Václava Havla, a tento vstupní motiv naznačuje rozšíření perspektivy o společenský kontext. Datace se místy ztrácí, jinde narušuje chronologii, a tak se po únoru 2015 (autorka knihu dokončila půl roku před smrtí) objevuje 23. březen 1966. Přesto se próza dostává do časových a tak trochu bezděčně i společenských souvislostí. Vykročíme z léčebny, která je územím těch porouchaných, těch mimo „normální“ život.
Vypravěčka přijde o práci, záhy ji stíhají i existenční a zdravotní problémy. Pak potkává bezdomovce, který je na tom ještě hůř… Do toho vstupuje ponurý mediální obraz světa, který společně s temnými, sebezpytnými pasážemi tvoří až překvapivě kompaktní celek. Rozdíly mezi děsivostí hrdinčiných nočních můr, výroky neostalinistky Semelové a zastřelením mosulských chlapců radikály z Islámského státu kvůli sledování fotbalu jsou nepatrné.
Už to není svědectví o existenci „za zdmi“ ústavů a ložnic, ocitáme se ve veřejné sféře, která přitom nepočítá s těmi, kdo jsou nekompatibilní s požadavky doby; s kulturou mládí, úspěchu a fyzické zdatnosti. Skvělá stylistka Brabcová tak svou drobnou prózou vykročila za zdi literárního artu, který se zřídka dopouští společenského komentáře a analýzy. Její nakročení nicméně zůstává nakročením – bez komplexnějšího příběhu a snahy účelněji pracovat s „bujením obrazů“.
Kult sebezničení
Nejde tu však o několik autorek, jimž modernistický aparát mohl sloužit k genderovému (sebe)vyjádření. V širším záběru se ukazuje to, co napsal Pavel Verner v Dranciáši (1989): „V knížkách milovaného pana Hrabala se člověk nadechne toho bahýnka věčných proher.“ Ono outsiderské bahýnko rozvíjel i underground a to, co na něj samovolně navazuje jako na „dějinného vítěze“. Jeho vzývání bylo přirozenou reakcí na předlistopadový kult optimismu, stejně jako na postmoderní rozpad reality.
Zkusme spočítat všechny ty alkoholiky a závislé, všechny ty frustrace a prohry. Snad si libujeme v kultu autorského sebezničení, snad je to příznak intelektuální a občanské rezignace. Před listopadem tomu nahrávala politická situace a rmutná svědectví mohla být pasivní rezistencí i útěkem do svobody jazyka, ale ani po sametové revoluci intelektuální veřejnost necítila odpovědnost za veřejný prostor. Většinově bezbolestné vítězství nad komunismem nám bylo přihráno osudem a nová doba byla tím méně důvodem k přehnané aktivitě.
Bylo jistější stylizovat se jako outsider nebo pivní sympaťák než riskovat celistvou románovou výpověď nebo se ztrapňovat společenskou kritikou. Snad z vděčnosti za svobodu slova spisovatelé přijali i transformační hodnotové schéma a seskupili se do dvou táborů: komerčně-spotřebního a onoho artově-bahenního. Sami tak nakonec přispěli k tomu, že je vnímáme jako nepotřebné či zábavně vyšinuté bolestíny; v lepším případě coby senzitivní tvůrce, kteří v drásavých textech ukazují, jak ekvilibristicky vládnou jazykem. Tady jako by však jejich kompetence končila, proto také dodnes ojedinělé výpravy z „privátna“ končívají polovičatě. Nakonec i ZuzanaBrabcová dvířka voliéry sice pootevřela, ale ven se jí úplně vyletět nepovedlo. Zůstala autorkou osobních pádů a škobrtání; podobně jako většina jiných, zdaleka ne tak talentovaných.
