Zuzana Brabcová je jedna z nejvýznamnějších českých spisovatelek. Po celý život se to snažila utajit, doufejme, že marně.

Román Voliéry Zuzany Brabcové je jeden z nejsilnějších textů o vnitřním stavu bezdomovectví.
Stavu člověka, který ztratil pevné body, ztrácí střed, uniká mu vlastní tvář a tělo, těžce je zkoušena i důvěra ve spojení jevů a slov. Je sám v cizím prostoru a jediným jistým souputníkem je mu úzkostí se pravidelně připomínající smrt. „Přichází kolem čtvrté páté odpoledne, rozsedí se kolem sedmé a v noci pak panuje. Je tomu tak po léta, nepamatuji se, že by to bylo někdy jinak.“ Jelikož hrdinka i v této situaci ještě vykazuje jisté znaky „normálního“ občana - bydlí (v suterénním bytě), stýká se s rodinou, dochází na úřad práce - zahlédne najednou své bytostné bezdomovectví snad každý čtenář.

Okraje prázden

Útlý román sestává z deníkových záznamů ženy (věk neuveden, ale víme, že má třiadvacetiletou dceru). I sám text na první čtení vykazuje jisté znaky „normálního“ deníku, zároveň však vyvolává pocit vratkosti.
Záznamy jsou například nápadně proklestěné, dataci mají jen některé (první z 20. 12. 2011, předposlední z 19. 2. 2015), ostatní nesou název. Chronologie je občas narušená a hlavně tu zeje obří, a přitom nenápadná proluka od dubna 2012 do Silvestra 2014. Prázdna jsou různá, včetně čistě literátských škrtů a fint, všechna však fungují jako nemilosrdná vývěva: vtáhnou si z čtoucího člověka, co se dá.
Brabcová ukazuje, jak prázdno vniká do hmoty i do života: zvětrávání, rozpad, rozklad, slovesná skulptura (výtvor vzniká odnímáním materiálu ze základního bloku hmoty), amputace. „Monitor zhasl. A v té nečekané tmě se torzo snu a pahýly skutečnosti, ti věční sourozenci, zápasící se sebou, nečekaně objali.“ I ona titulní voliéra sestává z velké části z nicoty.

Co vyhřezlo z novin

Hrdinka stižená neúnosnou citlivostí a představivostí, zraňovaná předmětností slov a „skleněnou“ distancí mezi sebou a světem, zároveň suverénně vystihuje naši současnost. Hned na první stránce spojuje v krátkém zápisu smrt Václava Havla, prodejkyni Nového Prostoru na vánočním pražském Andělu a vlastní pocit falešného gesta. S vtipem popisuje návštěvu úřadu práce, účastní se konkurzu na biletářku, kdysi typické povolání disidentky, prodává svůj bídný majetek velké osobní a umělecké ceny ve frcu, chápe dceřin aktivismus, ale už nemá sílu na víc než drobné pokusy o vlídnou podporu. A podivuhodná, básnická scéna s ptakopravcem, který si mohl z letu ptáků vyvěštit mercedes, jenomže pohořel, neb ptáci sedí ve voliéře a jsou zakysle zlomyslní, je pouhý sen bezdomovce Meldy. V této (okrajové) rovině román vystihuje epochu vyhoření v úderné zkratce, jež je primárně angažované literatuře a humanitním vědám nedostupná. „… snad tohle ani nebyl vítr, ale vichřice, to uragán zvýšil daně, až vyletěly do povětří a přistály na lešení protějšího domu, a ze všech těch stránek novin vyhřezla taková únava, takový spánek, ba taková smrt, jako kdyby každé slovo byla jehla napuštěná jedem, až docela nahoře ve věži nějakého zakletého zámku.“ Autorka se o konceptu generačního románu vždy vyjadřovala se značnými pochybnostmi, přesto se u této knihy nedokážu úvahám o její generaci ubránit. Je ovšem pravděpodobné, že u tak bezohledně niterné prózy jde o obranný čtenářský postoj.
Spisovatelka Brabcová nebyla schopna mediální prezentace, nedokázala ani trpně připouštět případné snahy jiných. Nekompromisně sebekritická autorka odmítla vydat svou prvotinu z roku 1980 Ovčí brána, s velkými časovými prodlevami během dvaceti let vydala pět románů. Respektive čtyři: Daleko od stromu (1987 v exilu), Zlodějina (1995), Rok perel (2002) a Stropy (2012) - Voliéry dokončila, ale vyšly posmrtně. Zemřela ve věku padesáti šesti let a její smrt byla až na výjimky překryta podivným tichem.
Voliéry nejsou ideální kniha do rozmarného léta, avšak přát si od horkých měsíců výhradně žertovnost a vrtošivost je návyk poněkud nešťastný.