Vždy, když se vracím k některé z próz Zuzany Brabcové, musím přemýšlet, v čem spočívá její osobité kouzlo. Dříve či později se tak dostanu k onomu zvláštnímu napětí, které její texty vyzařují dávajíce čtenáři najevo, že má co do činění se spisovatelkou, která virtuózně ovládá řemeslo, a současně s privátní výpovědí ženy, která píše, jen když musí. Jakkoli je zjevně k psaní vnitřně puzena, své potřebě proměňovat život v literární tvar podléhá, jen když si je jista tím, že dokáže vyslovit určitý privátní prožitek, pojmenovat okamžitý stav mysli anebo zaznamenat, rozvinout a do obecnější výpovědní roviny povýšit zajímavý fabulační nápad či metaforický obraz. 

Psaní Zuzany Brabcové je autentické v tom slova smyslu, že vyrůstá ze zraněného prožívání sebe sama i ze společenských a politických traumat aktuálně rámcujících a limitujících život na této zemi. Současně to však není psaní popisné, mechanicky enumerující běh událostí. Hranice mezi zápisem osobního života, tak jak probíhá teď a tady, mezi literární autostylizací a mezi zcela volnou fabulací, jež přerůstá v přečetné fantazijní situace, obrazy a metafory, je u Brabcové překvapivě a dráždivě prostupná. Její text tak vědomě nedává čtenářům možnost poznat, „kdy jde o skutečný život a kdy jen o literaturu“. O život jde ostatně v každém případě, protože psaní literatury je pro Zuzanu Brabcovou jeho vyšší a patrně tou nejsvrchovanější formou. 
Tomu odpovídá promyšlený tvar přítomné prózy, stylizované jako příležitostný zápisník. Jeho první datovaný záznam je z 20. prosince 2011 a poslední z 19. února 2015. Více než tři roky lidské existence jsou tak promítnuty do krátkého, zhruba stostránkového textu, jehož jednotlivé izolované „kapitolky“ nesystematicky, v relativně velkých časových odstupech dokumentují ozvuky hrdinčina života. Zápisy vztahující se k určitým konkrétním dnům (aniž by byla vždy respektována chronologie) a zápisy evokující „objektivní“ události (počínaje smrtí Václava Havla přes pařížské atentáty až po pohoršení Miloše Zemana nad tím, že by jej v kroměřížské restauraci měli obsluhovat invalidi) se tak střídají se záznamy hrdinčiných výprav do prostoru volné obrazivosti, subjektivních reflexí, úvah, komentářů a vzpomínek. Výsledkem je amalgám reality a svébytné fabulační hry přecházející až do halucinačních poloh. 
Navzdory dílčím epickým epizodám autorka primárně neusiluje o konstrukci příběhu, jenž by do chaosu bytí vnášel dějovou kauzalitu, ale o evidenci „stavu jedné bolavé lidské duše“. Cílem je sugestivně čtenáři předávat pocity ženy, která touží, chce a musí žít a být s lidmi, která však těžko překonává své osamění. A je prostoupena i bolestmi a nejistotami, jež vycházejí odkudsi z ní samé. 
Není ostatně náhodou, že název přítomné prózy původně mělo tvořit - jak dokládá v Hostu publikovaná autorčina korespondence s Martinem Reinerem - slovo „migréna“, tedy výraz pro natolik zvýšenou psychickou citlivost, že to překračuje práh přípustné bolesti. Hrdinkou prožívaná úzkost ze světa, života i sebe sama, jež se „podobá jeskyni, v níž průvodce monotónním hlasem popisuje vznik stalagmitů a stalaktitů“ (s. 15), je integrální a konstitutivní součástí celého textu - byť skrývanou. Brabcová totiž tuto svou tíseň v rámci literární hry sice slovně explikuje, současně ji však také překrývá zdánlivým nadhledem, odstupem a zjevnou ironií. Nepotřebuje věci říkat naplno a nahlas, dává přednost parabole, paradoxu a náznaku. 

„Já“, které autorka čtenáři představuje… 

…nese mnohé autobiografickérysy a očividně počítá také s tím, že potenciální čtenář to takto bude vnímat. Zároveň je však tomuto „Já“ autorkou přiděleno „cizí“ jméno Alžběta. Ústřední postava Voliér je tedy „někým jiným“: figurou, na niž lze v rámci psaní „naložit“ vlastní životní pocity a osudy a zároveň si od ní udržet potřebnou distanci. Tak, aby člověk byl vůbec schopen překročit privátní bariéru studu a začít o sobě psát a veřejně promlouvat. 
Alžběta jako stylizovaný subjekt autorčina sebesdělování je tak stárnoucí osamělou intelektuálkou s výrazným sociálním cítěním, pevně zakotvenou v prostoru Prahy, především Smíchova, Košíř a Malé Strany, a v aktuálním čase tak, jak jej fixujízápisky. O její minulosti se čtenář mnoho nedozví - a když, tak jen z nepřímých náznaků a letmých vzpomínek. Názorově je ovšem Alžběta příslušnicí generace, která má důvod pro svůj despekt k minulému režimu a všem jeho současným reziduím. Smysl světa přítomného jí však neustále uniká, pokud vůbec nějaký smysl má. Cituji: „S jistým zadostiučiněným úžasem, nebo spíš užaslým zadostiučiněním, pozoruji v tyto dny a týdny, jak se svět proměnil v obří interiér rozřezaný pravými úhly, ano, v bludiště, v labyrint, spleť pravoúhlých chodeb, kde je na všech dveřích cedule s nápisem:,Nevstupujte bez vyzvání‘.“ (s. 23) 
Zbavena ideálů drží se Alžběta mechanismů každodenního fungování a život kolem sebe vnímá jen jako sled nespojitých bizarností, který není schopna, ba ani ochotna racionálně analyzovat, který si však emociálně osvojuje a umocňuje prostřednictvím výprav do paralelních světů. Většinu své energie musí navíc vynakládat na udržení vlastní lidské důstojnosti a integrity. 
Sociálně je totiž Alžběta téměř „na dně“. Jako nezaměstnaná stárnoucí žena se značnými zdravotními i psychickými problémy se dlouhodobě pohybuje po okraji společnosti, bez možnosti sehnat adekvátní práci, a k bezdomovectví jí tak zbývá jen krůček. To, co má, jí ovšem zatím stačí - a co víc, je schopna se o to s potřebnými i podělit. Navzdory vnějším a vnitřním voliérám, do nichž jsou hrdinčiny omezené aktivity uzamčeny, se tak pokouší vzlétnout a zejména překonat to, co ji dělí od těch druhých. Jediným, ovšem téměř nesplnitelným, imperativem pro ni je touha najít a pocítit blízkost jiného člověka. 

Touhou překonat osamění, navázat pouto… 

…s někým jiným, snad s kýmkoli, Alžbětu přivede k neúspěšnému pokusu přivést si do bytu a „adoptovat“ nemocného a zoufale bezbranného bezdomovce Meldu. Především ji však nutí znovu a znovu hledat své zakotvení v rodině a jistotách, které by měla přinášet: v občasných kontaktech se sestrou a matkou, jejíž stáří jí připomíná a zpřítomňuje lidskou smrtelnost, ve vzpomínkách na předky z jihočeské Majdaleny, na mrtvého bratra i na jinak nepřítomného otce. Klíčový pak pro ni je vztah k dceři Alici, která je jí bytostí nejbližší, kusem její vlastní osobnosti, třebaže uniklým kamsi daleko do ciziny, kde si existuje po svém: způsobem, jejž si její matka dokáže osvojit jedině prostřednictvím snových hyperbol. 
Jakkoli Brabcové vyprávěcí technika může na první pohled působit jako sled spontánních a nahodilých záznamů, na celkovém vyznění její prózy se podílí i její promyšlená kompozice, využívání návratných a vzájemně svázaných motivů a asociací, jakož i řada literárních aluzí. Také proto jsou Voliéry literaturou především pro adresáta poučeného a kultivovaného, který je schopen je adekvátně přečíst. Viz mnohoznačné poslední věty knihy, které dokládají, že jedna z podob skutečné literatury začíná tam, kde autorovo - respektive autorčino - literární „přemýšlení“, její obraznost a řeč, jsou natolik osobité, sugestivní a působivé, že nejdou přeložit do běžného kauzálního jazyka. Recenzent proto nemá potřebu závěr knihy racionálně okecávat a vysvětlovat a raději volí přímou citaci: 

***

Obraznost, návratnost, mnohoznačnost aneb myslet literaturou 

…a Alice řekla, „nemohlas chodit, byla jsi stromem, ale já tě uťala těsně nad zemí, konečně můžeš jít, kráčet, mířit, kam se ti zlíbí“, a já jsem ji poslechla, všechny jsem nechala za zády a vydala se do tmy ke skalám. Přelezla jsem je a ocitla se na Andělu. Několik zastávek autobusem, Klamovka, Kavalírka, Kotlářka, a budu doma. Zhluboka jsem nadechla vzduch. Voněl ještě mořem, které tu bylo naposledy v prvohorách.