ŽIVOT NENÍ PŘÍBĚH ANEB VYZNÁNÍ CTIHODNÉHO MANTAKUSALY

 „Jde to vlastně kdykoli. Ale jen na krátkou chvíli. Na pár vteřin, víc tyhle záblesky svobody netrvají. Jde o to, zpřítomnit si pomocí jedné z bran skutečnost takovou, jaká je. Prázdnou a pomíjivou.“ Těmito slovy (pomineme-li pů- sobivé motto v podobě autorovy enigmatické milostné básně nazvané „Janě“) začíná kniha letos třiapadesátiletého Lukáše Marvana, který je nejen pozoruhodným básní- kem (vydal šest básnických sbírek), ale také autorem deníkové prózy Mnich. Mnišskou zkušenost, o níž „deník ctihodného Mantakusaly“ (vydaný roku 2004 nakladatelstvím Eminent) vypráví, neučinil ovšem v rouše římskokatolického řeholníka – jak by v na- šich kulturně-geografických souřadnicích mohlo někoho nejspíš napadnout –, nýbrž v oranžové róbě buddhistického mnicha théravádové (někdy se jí říká „jižní“) tradice: tisíce kilometrů od české kotliny, v srílanském pralesním klášteře… Nyní – po deseti letech od vydání Mnicha – přichází Marvan s další autobiografickou prózou, nazvanou Záblesky svobody (…jde-li o záměrnou aluzi na slavné Flashbacks – česky Záblesky paměti – „psychedelického gurua“ Timothyho Learyho?). V ní se od své srílanské životní – a posléze i literární – zkušenosti mnicha odráží ke zprávě o tom, „co bylo dál“. Tedy k jakési fragmentární, přesto ve výsledku souvislé reportáži kvazideníkového střihu o dění následujících deseti let. Tímto vypravěčským gestem zá- roveň vytváří prostor pro vyjevení kontextu celého svého životního příběhu – jakkoli o tom, co to takzvaný „životní příběh“ vlastně je, nečiní si Buddhův žák žádných sebestředných iluzí: „Zde tě, milý čtenáři, asi dál zklamu. Vysvětlení principu osvobození od všeho – Nibbány – je prostě jen technické. Život není příběh. Prožívání je série prožitků, dalo by se říci erupcí, na úrovni mysli a těla. Každé pro- žívání má svůj začátek a konec. A znovu začá- tek a znovu konec a znovu a znovu, ťuk, ťuk… To, co je propojuje do životního obrazu či pří- běhu, není žádné skutečné »já«, ale vědomí. A to je ve skutečnosti naprosto anonymní – neosobní.“ Hned na prvních stránkách mi k mému překvapení poněkud iracionálně „naskočila“ neodbytná vzpomínka na někdejší četbu Augustinova Vyznání – knihy, která mne kdysi svou naléhavostí nečekaně ohromila, zasáhla. Nakonec mne to donutilo, abych si dotyčný opus (napsaný dobrých šestnáct století před Marvanovým) znovu opatřil a zlehka si v něm souběžně listoval. Díky tomu jsem v hloubce, již nejsem s to odít do slov, ucítil pulsovat touž touhu obou mužů zapálených jiskrou Absolutna: „Ale běda tobě, proudu lidského návyku! Kdo ti bude moci odolati? Jak dlouho bude trvati, než budeš vysušen? Jak dlouho ještě budeš uchvacovat syny Eviny do širého strašného moře, kde sotva se zahrání ti, kteří se lodi chytili?“ Ejhle, touha po vnitřním osvobození – sugestivně artikulovaná v monoteistickém kontextu křes- ťanství. Stačí však jen nahradit ono Augustinovo „širé strašné moře“ Buddhovým termínem „samsára“ (či „sansára“ – Marvan pro buddhistické pojmy užívá nikoli sanskrtu, ale páli, jazyka théravády), který vyjadřuje totéž, tedy písečnou marnost připoutanosti k „tomuto světu“, pomíjivému světu forem – aby bylo zřejmé, alespoň těm, kdož jsou dostatečně „načati“ v záblesku svobody to zahlédnout, že vzdálenost mezi jednotlivými spirituálními mapami je největší vždy jen – na první pohled. Pohledy další, delší, tišší, vnímavější… každou vzdá- lenost zkracují, venkoncem možná, kdo ví, až k úplnému mysterijnímu prolnutí. Tímto směrem ostatně Marvan svědčí na mnoha místech své knihy, když se s energií a jiskrou dovolává Boha, jako by se nechumelilo – a jako by jeho učitel, Buddha-Probuzený, nebyl považován za nejvlivnějšího ateistu všech dob. Marvan ne spekulativně, „hlavou“, ale prožitky z hloubi a meditačními vhledy vnímá a spontánně dává najevo, že koncept je jen koncept, mapa jen mapa – a kdo je „tam“, ten neargumentuje, ale sálá. Aniž by to ovšem znamenalo bezhraniční, gulášoidní smíchání jednotlivých duchovních konceptů: „Ježíš Kristus z nikoho jeho hříchy nesmyl, a ani nemohl. Nejde to. Ježíš Kristus je jen cesta, kterou může jít každý sám za sebe,“říká zcela jednoznačně a přímočaře. Marvanův styl, jak už bylo naznačeno, je prost arogance, leč i diplomacie. Když popisuje, jak obtížné bylo po návratu zařadit se do „normálního života“ (který se ovšem autorovi jeví jako těžce vyšinutý), mluví o tom bez servítků: „Připadali mi beznadějní ve svém naučeném světě.“ Místy až dětsky odzbrojující, mile „nekorektní“ radost, dychtivost a hravost je ostatně znát i v rozpustilém užívání lexik a jiskřivě neučesaném vyjadřování: „Já jsem si každé ráno sjel svých osm džhán a svět mi mohl políbit prdel.“ Pokud jde o děj knihy, jsme svědky sebereflexivní optikou líčených dějů uplynulého decennia Marvanova života po návratu z půlročního odloučení v buddhistické klauzuře. Z „vnějších“ událostí vystupují zejména: rozchod a rozvod s první manželkou („Mirka se vrátila z nemocnice. Pod polštářem jsem našel dopis s urgentní prosbou, abych se konečně už odstěhoval. Pocítil jsem soucit s ní, se sebou a s celým světem.“), potíže s nalezením přijatelného zaměstnání („Snažil jsem se, dřel, úplně se odevzdával přítomnému okamžiku práce editora. Ale co naplat, smyslu už jsem nevěřil. Ty články, na kterých jsem tak pilně ve stresu pracoval, mě ve skutečnosti vůbec nezajímaly, prostě nula. Zatímco mí kolegové to prožívali jako něco skutečného a velmi důležitého, já věděl, že jsou to hlouposti…“), něžná, přesto venkoncem neuspokojivá milenecká zápletka s vdanou ženou („I když to bylo romantické, sejít se třeba v Kutné Hoře, najmout si hotel… Stále víc jsem se při tom utajování /jejím, já jsem měl volnost/ cítil tak nějak umazaný a vzpomínal na mistra a hlavně čistou jednoduchost života, který jsem žil jako mnich.“) a ve druhé manželství vyústivší vztah s Janou, matkou malého Šimona, zprvu rovněž zadanou („Uprostřed dalšího týdne mi přišla zpráva, že se chce, ale nedokáže rozejít s přítelem, protože nemůže snést jeho smutek.“). Důležité jsou pro Marvana rovněž kontakty s dospívající dcerou z prvního manželství Šimonou („Šimona mi vždycky byla velkým parťákem.“). Situačním vyvrcholením knihy ovšem nejsou erotické ani otcovské a otčímské peripetie a radosti, ale nečekané odhalení, že Marvanův český, mezi Švýcarskem a Srí Lankou se pohybující buddhistický mistr, k němuž se po celá ta léta vztahoval doslova jako ke svému životnímu guruovi (což neznamená naivně, ale oddaně), ztělesňující vysoké duchovní i osobnostní kvality – je mužem dvojí tváře a dvojího života… Tato zkušenost, pro Marvana nesmírně zraňující („Pokud lidská mysl, tak vyčištěná a moudrá jako mistrova, se nedokáže vyhnout možné patologii, je vše daleko těžší, než jsem si myslel.“), má však zároveň katarzní účinek: přivádí ho k pochopení, že skutečný a spolehlivý mistr žije v něm samém. A co víc: bolestný zážitek vytvoří synchronní prostor pro dojemné životní smíření s otcem: „Zničehonic se mi táta omluvil: za to, že občas dělal chyby. […]Dokázal prokouknout svou slepou skvrnu. […] V tom autě vedle mě seděl mistr. Skutečný mistr, na ulici by si toho starého muže nikdo nevšiml.“ Tak jako je Marvan dokořán otevřený, když líčí své vlastní niterné tápání a trable, ve chvíli, kdy dojde na peripetie vztahu s druhou manželkou Janou, stává se líčení jejich soužití poněkud nápadně nekonkrétní: jako bychom náhle směli nahlédnout jen škvírkou. Problémy jsou, a zjevně nemalé – ale jaké přesně, se čtenář nedozví. Ale vlastně… proč by měl. Proč obna- žovat úplně všechno. Nota bene je-li náznak partnerských těžkostí uvozen tě- mito větami: „Konfrontován s vlastní hloupostí hlavně v prvních dvou letech našeho vztahu. Konfrontován s vlastní hloupostí dodnes.“ Kdo tohle umí nahlas říct? Vždy jen ten – o němž to neplatí. Na klopě knihy můžeme číst, že Záblesky svobody se „jistě stanou cenným zdrojem inspirace pro všechny zájemce o sebepoznání a spiritualitu“. Nu, pro „všechny“ asi ne, na to je Marvanova kniha příliš… osobní. Kdo by snad čekal selanku ve stylu srdíčkově útěšného limonádového „duchovna“ v tržně osvědčeném stylu dobře promazaného „spirituálního průmyslu“, nedočká se ani vzdá- leně. Marvanův text je autentický, upřímný, neučesaný, syrový. Osobně ručená zpráva člověka, který neskrývá svůj stín, naopak se k němu dospěle zná. A především: člověka, který si na nic nehraje. Což je zjevné hned od první stránky: „Ale holou nutností se to čas od času stává v noci. Kdy se probudím z děsivého tísnivého snu. Kdy se začnu potit hrůzou z klaustrofobie ve vesmíru. V němž se náhle cítím zaživa pohřben. Dýchám a nemohu se nadechnout. Ježí se mi buňky v těle. Chce se mi otevřít okno a vyskočit ven, křičet, všechny probudit, aby mi pomohli sáhnout si na něco skutečného.“ Marvanova kniha nezapře, že jejím autorem je nejen duchovní hledač, ale i básník.

Milan Ohnisko