Ludvík Němec (*1957) je znám především jako autor rozhlasových her a povídkových cyklů, za soubor próz Láska na cizím hrobě byl v roce 2014 nominován na cenu Magnesia Litera. Setká se jeho nový román Žena v závorce (nakl. Druhé město) s podobným, ne-li větším úspěchem? Aspirace k tomu rozhodně má.
Barbora je ovdovělá matka, alkoholička, spisovatelka (nebo by jí ráda byla). Vlastně je ale vším, čím se rozhodne být. Pro čtenáře je totiž důležitým faktem především její nemoc – tj. Korsakovova psychóza, která z jejího mozku (nejspíš vlivem všech těch prázdných lahví) dělá nevypočitatelnou továrnu na alternativní svět, kde realita je fikce a fikce je realita, záleží jen na úhlu pohledu. Pro jejího syna Marka je to především bludiště, z něhož se jako postava jejích fikčních světů snaží neustále unikat, aby mohl kráčet po vlastní cestě a budovat svůj milostný příběh. Zdá se však, že čím úporněji se snaží od těchto matčiných pseudosvětů distancovat, čím více se snaží uniknout z tohoto šílenství, tím více se jeho cesta stáčí zpět do maminčiny náruče.
Chorobná záměna faktů a bludů či smyšlených příběhů je však jen zdánlivě problém týkající se pouze Barbory. Můžeme vůbec o nějaké z postav říct, že dokáže tyto hranice jasně vymezovat a orientovat se v mnohovrstevnatých strukturách svého života? Jsme toho schopni my sami? V případě tohoto románu jen s velkou námahou. U otěží je tak nakonec ten, kdo drží v ruce největší počet nitek určených k manipulaci s lidskými osudy. Tedy autor? A co když jich je víc?
Jakmile si budete jisti, kdo je pro vás nejvyšší románovou autoritou, mějte na paměti, že dotyčná osoba není nutně zárukou pravdivosti. Čtenář brzy pocítí, že jeho důvěra k jednotlivým postavám, s nimiž se postupně seznamuje, je stejně labilní jako jejich duševní zdraví. Marek, Barbora, Vanda, Alfréd – nakonec zjistíte, že nemůžete věřit vůbec nikomu. Nebo že nevíte, komu. Zdá se, že se lidský svět plný nejistot začíná promítat i na poli české literatury. Je nespolehlivý vypravěč novou oblíbenou strategií současných tuzemských spisovatelů? Možná. Výčet Němcových strategií tím však rozhodně nekončí.
Kromě nepočitatelného množství narativních rovin, příběhů, které pokaždé píše či konstruuje někdo jiný a v nichž se mísí (možná jen zdánlivá) realita s otevřeně přiznanou fikcí (ne pro všechny postavy ovšem pouhou fikcí skutečně je), se těžkých zkoušek dočkává i čtenářova kulturní, a především pak literární, encyklopedie a vůbec už samotná jeho pozornost. Roztržité povrchové čtení s sebou nese nebezpečí pádu do spletité sítě, která vás zamotá do manipulativní hry s identitami a z níž už vede jediná cesta směrem dolů – možná až na dno macošské propasti, kde už čekají ostatní. Při volném pádu vám ještě z můstku stačí vítězně zamávat ten, jehož loutkou jste se právě stali. Ono by bylo vůbec nejlepší, kdybyste po zdolání poslední stránky rovnou začali znovu od počátku.