Němcův nový román uhrane tak, jak se to za posledních pět let podařilo jen Jáchymu Topolovi. Začíst se do nedávno vydaného románu Ludvíka Němce nazvaného Žena v

Začíst se do nedávno vydaného románu Ludvíka Němce nazvaného Žena v závorce skýtá člověku, který se snaží spořádat velké porce současné české prózy, stejný zážitek, jako když po týdnech stravování ve fastfoodech zajde do letité rodinné restaurace, kde vaří pomalu, vědoucně a s láskou.

Němcův román působí výjimečně svým starosvětsky řemeslným provedením, pečlivým výběrem původních románových surovin a jejich uvážlivým, ručním zpracováním. Zatímco většina současných knižních příběhů je založena jen na několika prvotních nápadech a pak už jen schopnosti co nejrychleji bušit do klávesnice, Žena v závorce představuje vskutku román - čímž o to palčivěji připomíná, jak našim soudobým knižním příběhům preciznost a bohatost románového tvaru chybí.

Jedenašedesátiletý Němec je z pohledu autorského vývoje zvláštní případ. První prózu vydal v jednadvaceti letech, což bylo uprostřed normalizační éry výjimečné. V pětadvaceti mu vyšla Hra na slepo, mnohovrstevný a složitě provázaný román ze současnosti, který byl zároveň poctou velké tradici literárního vyprávění - od mýtů až po moderní texty.

Následovaly další dvě knihy, jež snad i cosi chtěly říci, ale vše takové v nich smetla samolibá okouzlenost z vlastního psaní. V devadesátých letech Němec publikoval pouze útlou sbírku formálně vycizelovaných povídek Já jsem ta tma. Téměř dvě desetiletí strávil v pozici ředitele brněnského studia Českého rozhlasu, a teprve když ji opustil, vydal dvě pozoruhodné povídkové knihy - pět let starou Lásku na cizím hrobě a před třemi roky ještě Odpustky pro příští noc.

Někdejší Němcovu hravost s věkem vystřídala spíše skepse, ironie a černý humor, zůstal mu však vytříbený smysl pro jazyk a styl, stejně jako fascinace milostnými a vztahovými eskapádami, jichž jsou schopni lidé v každém věku. Jelikož ale povídka má v českém prostředí okrajový status, nevzbudily ty dvě knihy bohužel větší pozornost. Žena v závorce je román, a tudíž si snad alespoň někdo všimne, že ke spočtení vypravěčů Němcova kalibru v současné české próze nám postačí prsty jedné ruky.

Především je Žena v závorce prózou, která má tvar. Nabízí napínavý milostný příběh, v němž se konvenční milostný trojúhelník postupně rozrůstá do mnohoúhelníku, aniž by se ztrácela provázanost jednotlivých bodů a linií. Zároveň text odkrývá minulost vypravěčovy matky-spisovatelky a současně směřuje dopředu k rozuzlení, jež má podobu antické tragédie oidipovského typu, jen s moderními rekvizitami i parametry.

Román stojí na pěti šesti hlavních postavách - propracovaných a promyšlených tak, aby byly dějově nosné. A zároveň jsou tyto jedinečné a výrazné charaktery dostatečně naloženy v době, která je utváří: matka-spisovatelka v sobě nese úděl ztracené generace, která se za normalizace nemohla prosadit, a proto svůj talent poztrácela či rozpustila v alkoholu.

Vypravěč-fotograf jako by ztělesňoval generaci X, jež dospěla po revoluci, ale svůj boj o sebeprosazení a vytěžení nových možností kapitalismu vzdala. A jeho protihráč, herní magnát Bér, naopak ztělesňuje ty, kdo pochopili, že v současnosti se hraje o mediální obraz, že k prosazení svého je nutná schopnost populisticky vyjít vstříc očekávání publika i ochota udělat v rámci sebeprosazení skutky, které jsou za hranou, a protivník je tudíž nečeká.

Žena v závorce je zkrátka román o dnešní české společnosti. Zároveň má ale výrazně brněnský kolorit. A opět ne prvoplánově, že by se v něm jezdilo "šalinó". Spíš symbolickým obrazem města, které se honosí kulturností, odvolává se na své básnické bardy Mikuláška se Skácelem, kteří tu ale už nejsou a nikdo je nenahradil; město, kde se lokální provinčnost snoubí s ambiciózností hodně východního ražení.

Žena v závorce je román ručně, pomalu psaný. Proto se v něm základní motivy zrcadlí, prolínají, vracejí, ale hlavně se noří do hloubky. Je to román, který odměňuje pečlivé čtení, protože pracuje s náznaky a znameními, jež signalizují, jak a kam se napínavý děj bude ubírat, a zároveň vytvářejí symbolické, nosné pilíře románové konstrukce - jako motiv ponorné řeky, propasti či přírodních živlů.

Když dojde na finální scénu střetu obou soků v pískovně, čtenář se cítí jako v nejlepším westernu. Němec ví, že není prvním, kdo takové scény vypráví, a skládá poctu velkým mistrům, kteří to činili dříve. Jako sympatickou marnivost - a třeba také autorskou signaturu - pak můžeme vnímat fakt, že do románu rozpustil nejen tituly svých dosavadních próz, ale též jejich základní motivické sítě.

Teoretik Walter Benjamin kdysi rozlišil moderního fádního vypravěče, který píše a tím nám všem zprostředkovává informace, a vyprávěče, jenž mluví k publiku na základě své vlastní či bezprostředně blízké zkušenosti. K Benjaminově lítosti se vyprávěč z literatury víc a víc vytrácí. Němcův román Žena v závorce jej zkouší vrátit zpět do hry. Jak konkrétně, nelze vyložit bez vyzrazení dějového finále.

Zůstaňme tedy u konstatování, že v Němcově Ženě v závorce ožívá nejen tento již vzácný typ vyprávění, ale hlavně že v něm ožívá tradice románového příběhu, který umí být zároveň zábavný a truchlivý, vycizelovaný na povrchu a mnohovrstevnatý uvnitř. Že lze hltat děj kvůli tomu, jak to dopadne, a zároveň obdivovat, nakolik je román precizně udělán.

Návrat Ludvíka Němce k románu je tedy návratem tvůrce, v němž se talent snoubí s vypravěčským řemeslem v nejlepším slova smyslu. Marná sláva, dějový nápad, dialogy a popis zvládne ledaskdo, ale jazyk a styl ovládá jen pár vyvolených. Kromě Citlivého člověka od Jáchyma Topola autor této recenze za posledních pět let nečetl z české prózy nic, co by ho nadchlo jako Žena v závorce.