Když před pěti lety vyšel Ludvíku Němcovi povídkový soubor Láska na cizím hrobě, doslova mě nadchnul. V současné české próze představoval nečekané oživení až básnicky bohatým jazykem a stylem připomínajícím kouzlení magických realistů. Něco takového se dá napsat jednou za život, měl jsem tenkrát za to. Jenže o dva roky později Němec představil další podobně výtečné povídky Odpustky pro příští noc. A teď do třetice je to román, který autorovu schopnost proplétat spoustu příběhů a při tom neztratit ani na okamžik nit, znovu potvrzuje. Nejčerstvější kniha Ludvíka Němce se jmenuje Žena v závorce. 
Román má několik rovin, přesto je přehledný a dá se shrnout do jednoduché věty: Je to román o lásce. Jenže stejně jako v životě se i v Němcově románu láska odehrává v pestrých kulisách a tady je pomaloval mistr doprovodných barev a tónů. A samozřejmě v něm významnou roli hraje literatura. Vypravěčova matka postižená ztrátou paměti je spisovatelka, jejíž texty jsou jakýmisi intermezzy vyprávění. V nich se odráží česká současnost v šíři, kterou by do samotného základního příběhu nebylo jednoduché zakomponovat. Ale přitom to není formální berlička – ty jakoby oddělené povídky či citace patří k hlavnímu příběhu, jako patří k postavě ve slunci stín. Ostatně smysl pro obraznost posiluje i vypravěčova profese fotografa a jeho sdílená vizuální paměť. 
Román Ludvíka Němce Žena v závorce doporučuji vaší čtenářské pozornosti jako jednu z nejpozoruhodnějších současných próz.