Ludvík Němec: Žena v závorce
Druhé město, Brno 2018, 307 s.
„Jsem tady kvůli tomu mrdu, začal baron oklikou.“ Kdyby byl Ludvík Němec začal touhle větou svůj román Žena v závorce, nepochybně by vtáhl čtenáře razantně do děje a stal se favoritem Haliny Pawlowské v jejím rozhlasovém pořadu Co Čech, to Němcová (v jeho případě Čech a současně Němec, jak vtipné). Jenže tak učinil až na začátku třetí kapitoly a prolog jeho prózy je spíše zaumně odrazující. Je třeba se začíst a nepovolit. Než se to zlomí a čte pak už samo. Výše zmíněný mrd oklikou přijde na řadu až na straně 43 a pak ještě třikrát, pokud jsem správně počítal. Autor totiž svoje motivy variuje v rozličných kontextech a refrénovitě opakuje specifické detaily; například slepí pstruzi v ponorné řece se vynořují a zanořují do textu takřka mysticky.
Excelentní je Němcova práce s jazykem. Do spisovné vrstvy vyprávění vkládá obecně české koncovky či nemotivované vulgarismy, nejspíše aby čtenáře překvapil a vykolejil z pohodlného začtení. Odkazuje na brněnské básníky (zejména Oldřicha Mikuláška) a do prozaického textu začleňuje vlastní „básnická vyjádření“, třeba rozkřídlenou šatní skříň, a jeho hřebcům toužení chromý Oldřich zaráží ostruhy až do krve. To vše synkopováno středníky a ukotveno skobami přechodníků. Vše je ovšem motivováno, třeba slovosledné inverze ve výpovědích matky. Stylisticky rozlišuje jednotlivé roviny textu, například povídky, jež by obstály samy o sobě (postmoderní text v textu); u některých jde spíše o poezii v próze, básnicky obrazivou a skrytě rytmizovanou. Ovšem vkomponováním do celku románu tyhle povídky rezonují ve více rovinách, vzájemně se zrcadlí a odkazují jak na sebe, tak celkovou kompozici prózy. Tahle návratnost bludných motivů a jejich skrytá souvztažnost, dvoulomné posuny jejich významu, to mi v dřívější české próze připomnělo Ladislava Fukse. Němcova patamagická konfabulace brněnských reálií zase jako kdyby odkazovala na jiného brněnského rozhlasového literárního mága Jiřího Kratochvila. Ovšem konfabulace je základní symptom Korsakovy psychózy, jak se dočítáme.
Je zřejmé, že román Žena v závorce se nedá číst na prvoplánové pohovce doktora Šmoldase. Při úvahách o cílové skupině čtenářů jsem se inspiroval úvahami na straně 106, kde Ludvík Němec je práv své rozhlasové profesi. Zde je ovšem prozaik a nemíní čtenáři nic usnadnit. U dialogů jednotlivých postav nevysvětluje, kdo mluví a kdo odpovídá, takže ztížená orientace může působit potíže zejména v začátcích jednotlivých částí textu. Kompozičně je próza poměrně složitá, kromě prostřihů do minulosti obsahuje třeba i průhledy do budoucna, což sugeruje vševědoucnost vypravěče. Vyprávění v ich-formě se střídají a prolínají nečekaně a ztěžují orientaci v textu, zatíženém navíc rozličnými více či méně skrytými narážkami a odkazy, dokonce na názvy svých předchozích knih, které jen zasvěcený a vzdělaný recipient dokáže rozklíčovat. Tahle ponurá postmoderní hravost artistně vybalancovává formu a obsah, takže se v čtenářském rozletu někdy zarazíme a podivujeme nad tím, jak je to technicky uděláno. Docela rád bych viděl autorovu skládačku motivů přehledně a zajisté i barevně vyvedenou někde nad monitorem jeho počítače; že by to všechno udržel jenom v hlavě, tomu nevěřím (Ladislav Fuks to v hlavě udržet dokázal a když už nedokázal, zabalil psaní).
Mám rád Moravský kras a nedávno jsem si svoji lásku znovu připomněl návštěvou Sloupsko Šošůvských jeskyní, když už Macocha byla dlouho předem zamluvena jinými zájemci. Snad i proto na mě v Němcově románu nejvíce zapůsobily tajemné a temné prostory Punkevních jeskyní, „všechny ty tajemné a divukrásné prostory, vznešené dómy se stalaktitovými oponami jako píšťalami Božích varhan a děsivě temné komíny a závrty vedoucí až do ďáblovy řiti.“ Podobné čtenářské okouzlení jsem naposledy okusil při popisu dávných hospůdek na břehu řeky Svratky v opusu Martina Reinera o básníku Ivanu Blatném. Nebo že by to byl brněnský genius loci, kterému jsem podlehl? Moravský kras v nasvícení Ludvíka Němce je však i morbidní statistikami sebevražedných skoků do propasti nebo líčením uťatých paží panen při pohřbu velmože v jeskyni Býčí skála. Někde na můj vkus autor snad až příliš tlačí na pilu v bizarních detailech, třeba při fotografii dámské bezkalhotkové podsukně při záchraně vrtulníkem za povodně. Ale to je zajisté součástí hry na provokování čtenáře, aby spisovatel nebyl za suchara.
Užil jsem mimoděk výraz spisovatel, ale to Ludvík Němec není. Za spisovatele jsou dnes v médiích označováni jedinci, kteří se sotva do klapek klávesnice strefiti umějí, všelijaké ty hérečky a moderátorky s vařečkou, jež ve svých knihách ozřejmují vděčnému čtenářstvu, co je to třeba filmová klapka. Nebo mistři světa v rýžování zlata, abych byl genderově korektní. Ludvík Němec je v mých očích spíše psáč. Tohle slovo mě naučil Ivan Kříž a označoval jím Milana Kunderu, který u něj při svých návštěvách Brna inkognito bydlel. Psáč se ovšem rýmuje se slovem smrdutým a tak věru nevím. Slovo prozaik taky nepasuje, když Němec píše i básně. Muž slova snad? Ale to už je vysloveně hloupé, neboť za muže a dokonce umělce slova sami sebe pasují blbečci žvástu.
V úvodu jsem hovořil o obtížném vícevýznamovém prologu románu, který povrchního čtenáře spíše odradí, nežli rázně vcucne do děje. Já sám jsem se včetl až někde na třicáté straně. Než jsem jakžtakž pochopil autorovu hru a přistoupil na ni. Pak už mě ovšem Ludvík Němec držel za chřtán a nepustil až do konce. A co víc: po dočtení knihy jsem rovnou znovu začal číst její prolog, protože až potom jsem byl schopen dešifrovat jednotlivé směrovky úvodního textu. To se mi už dlouho nestalo. Žena v závorce je silná, byť nesnadná próza, za tím si stojím. Pochopitelně až čas rozhodne, nakolik jsem měl pravdu.
Ale to ještě není konec. Všechno je složitější. Jiří Materna mi před časem podsunul k posouzení básnickou sbírku jeho údajné současné milky. Neskočil jsem mu na to a odhalil, že jde o verše počítačově generované. A mám podezření, že nás Ludvík Němec ošálil podobně. Nakrmil program texty Kratochvila, Fukse, Čapka-Choda, Merhauta a kdoví ještě koho, aby se obohatil laskavou finanční podporou naivních literárně milných institucí. A aby strojový výsledek zlidštil k uvěřitelnosti, zadal do programu záměrné chyby: Na straně 201 „…žádné příručky. Dokonce ani ty, která sama napsala.“ Na straně 244 „…zezlátly neviditelným slunce.“ Na straně 269 „…snad jen mé oko fotografa poznala Davida…“ Na str. 276 „…v amerických filmem se hrdinové…
Ostatně autor to sám přiznává: „…ty knížky psaný umělou inteligencí budou mnohem úspěšnější… zvlášť když se to dá ve finální fázi ještě přepsat nějakým pisálkem, aby tam udělal pár lidských chyb…
Až teď je to konec.
