Člověk si říká, zda tuto poezii nepsal někdo, kdo od pohledu určí beznadějnou diagnózu a léčí smrtí. Orgány, choroby, tělesné pochody, periferie a funkce, krev a – ovšem – odstup, ba zima leze z většiny básní. To vše navíc v jakémsi bezčasí kafkovského zámku – v daném případě dvora, snad mezi klášterními budovami sloužícími dnes jako blázinec, snad dvora mezi vepříny či dále, ve vsi kde „Ze všech chalup teče zima, nejlíp chlad“. V básních Zimního dvora je historizující hloubka, z níž současnost vykukuje v podobě vajglů, „pochybné investice“, odtažitosti medicínských termínů a práce „reklamní kreatury“. Výrazivo volného verše je nemilosrdné, expresivní až k hranici únosnosti. Výrazné je i tíhnutí k materii, k hmatání a čichání slovy („přivezl koníka řezaného z loje. / Když si s ním chce hrát, / vyžaduje petrolej a filc“). Nepozorný čtenář neznalý kontextu, do nějž je obvykle autor těchto veršů zasazován, by po letmém nahlédnutí knížku odložil co dílo šíleného misantropa. To já ovšem nechci – jakékoli psaní by mělo mít šťávu, tyto verše ji mají, byť by se mohlo zdát, že tou šťávou je střídavě jícha a žluč. Je to žluč královská, žluč royalistická – jak naznačuje žluť obálky a přísnost v popisech neduhů sprostého i patricijského lidu. V blázinci a starobinci se patrně odehrává jen část sbírky, ale blázinec jako by se autorovi rozlezl mezi veškeré obyvatelstvo. Navíc jícha i žluč jsou užitečné, ba nezbytné tekutiny – chemické procesy, jež v nás opakované čtení Zimního dvora rozjede, napomáhají v rozložení hnusu a jeho transformaci v život. Nakonec pod nebývale drsnou slupkou nalezneme i něco nečekaného – něhu (pravda – jen ve třech básních…). Je to svébytně nezastupitelná výpověď, posilující každého čtenáře, kterého nesemele svou tvrdostí. Nejčastěji užívaným tropem je v Chlíbcových básních hyperbola. Jsou to takové básnické vidle, vidle avizované už v básni „Prolog“: „Co by tě mělo podepřít, když ne vidle / s trny vraženými mezi žebra?“ Už jsem se tu otřel o kontext; Bohdan Chlíbec bývá řazen mezi autory křesťanské, toto vymezení si ovšem žádá ještě podrobnější charakteristiku ve velmi pestré škále takto označitelných autorů. Je tedy nabíledni, že tu nemáme co dělat s kocháním se kostelíky, bylinami, anděly ani spanilomyslnými dušemi bratří. Ačkoli jde o sbírku velmi drsnou, rozhodně se také nejedná o pózu postbeatnického či postundergroundového epigonství. „Jak příchylná je genetika!“ nahrazuje Chlíbec dědičný hřích řečí současných šamanů vědy a cílí tak do zmatků současné většiny „něcistů“, která věří, ale úběžník svých nadějí neumí pojmenovat. Atmosféra nehostinnosti umocňovaná místy až burleskní nadsázkou („Na ulici vánice mete lampy za roh“) provokativně kontrastuje s paradoxem uspěchaného pohodlí, v němž je současnému člověku dáno žít. Otázkou (pro básníka nutně podružnou) ovšem zůstává, s jakou vlastně čtenářskou obcí se tato poezie může protnout, s většinovou představou rozesmátého křesťana, jenž demonstruje lásku Otce, je zjevně v prudkém rozporu. V rozporu je i s nachmeleným (či ovíněným) sentimentem, do kterého často křesťanští autoři s postupujícím věkem upadají. S mým pojetím poezie jakožto inspirace, kterou do světa vnáší nevyhnutelná výpověď jedinečné osobnosti, se sbírka Zimní dvůr protnula – na druhé straně i já bych přeci jen uvítal trochu té oslavy Božího díla, trochu toho ujištění, že věci se dějí v té nejzásadnější podstatě správně, ale to je možná jen má změkčilost. Doporučuji tedy Zimní dvůr všem, kteří ještě rozeznají vidle od hrábí a kteří jsou schopni polknout a strávit: „manžel střásá prašivinu, ochutí tím cokoli – / od příchodu po odchod.“