Pročetl jsem si Chlíbcovu sbírku Zimní dvůr poprvé, podruhé, potřetí… Vracel jsem se k jednotlivým textům, hledal v nich podstatné souvislosti. Všímal si nápadně vysoké frekvence závorek, užíval si mistrnou práci s jazykem, spíše úspornou, postrádající samoúčel či artistnost. Přemýšlel nad některými neobvyklými (polozapomenutými) výrazy a do textů či jejich názvů vkomponovanými útržky němčiny. Tato prožitková hladina četby se prolomila do hlubších pater až po pár dnech: při čekání na noční tramvaj jsem si krátil čas sledováním Vltavy, jak podkluzuje Železniční most a zrcadlí řadu topolů: tmavých ropných skvrn na smíchovské straně řeky; a říkal si – krása, v tomhle pohledu je celé moje dětství… Stačilo se však otočit směrem k Palackého mostu a pocit estetického uspokojení byl ten tam: Pilsner Urquell, obří poutač přímo nad břehem… A hned mi naskočila toho dne čtená Chlíbcova báseň „Návrat“, začínající následujícími verši: „Probudíte se ještě v šeru, / mlha, světlo u železničního mostu, / vše příznačné, poznáváte svůj dech / a tep, tak rádi byste žili. / Pak vám sprostota narve před oči / práci reklamní kreatury / (lidský mozek a vepřové varle / triumfují v záměně, sebevědomí poloboha…).“ Ano, to je přesně ono, problesklo mi hlavou. Ovšem tak naštvané, vyhrocené, jak bych si sám za sebe neodvážil domýšlet. Doma jsem si téhož dne báseň „Návrat“ nalistoval a připomněl si, jaké autorský subjekt nachází východisko: „Vrátíte se tedy domů, vyhledat něco, / co ještě nezasáhla kupčící zvůle člověka. / Rozděláte v kamnech oheň, čekáte tmu.“ Následně jsem začal chaoticky listovat a dohledávat souvislosti. Na papír jsem si náhodně zapisoval svoje dojmy: revolta proti měšťáctví, proti romantizování skutečnosti…, hledání tradičních hodnot, lidskosti…
Později jsem si vzpomněl na Hejdovu báseň „Na železničním mostě hřmí vlak“, končící verši: „Za městem prý už pralesy. / Noc padá, ston žen vkrádá / se z domů tiše do ulic. / V nehynoucích klínech děvek / tiše se zmítá maso.“ (Lady Felthamová; KDM, 1992). Mezi oběma autory panuje nesporná afinita – ve vnímání světa i v hledání východisek. V jakémsi zdánlivě nezúčastněném bezčasí… Ale především, v ohlasech německého expresionismu, který, díky dějinné situaci, v jejich poetikách ožívá aktuálním a naléhavým hlasem. Není náhodou, že se německý expresionismus dostal nejslyšitelněji ke slovu v době hospodářské krize před první světovou válkou. Že ve jménu palčivé současnosti odmítl měšťáctví a romantizující vábení… Chlíbec se vydává podobnou cestou. V době devalvace a úpadku tradičních západních hodnot odmítá lyrizující romantické brýle a staví ve své poetice skutečnost surovou, nevábnou, deformovanou… Namísto hezkých poetických kulis naturalisticky obnažené básnické maso… Ve sbírce Zimní dvůr se tak setkáme s texty stavěnými na intenzivních pocitech zhnusení, nesnadno hledajícími lidskost a trvalé hodnoty. Je třeba proniknou pod baudrillardovská simulakra – surově, brutálně, bez výmluv a berliček; a tam teprve najít autentické místo k prožívání.
Čím víc jsem se do Chlíbcových básní začítal, tím intenzivněji se dostavovala jistá až atavistická radost z toho, jak se mu to daří. Ruku v ruce s ubývající chutí k jídlu narůstala chuť do další a opětovné četby. A současně se mi honilo hlavou: čím to, že většina Chlíbcových textů, ač se vznáší v jakémsi bezčasí, působí aktuálněji než poetiky, v nichž se to jen hemží supermarkety, mobily apod.? Odpověď byla nasnadě: je to díky autorovu lidskému i uměleckému nasazení, díky faktu, že jeho poezie předkládá jistou životní alternativu. Nikoli návod, jak žít nebo cítit. Ale umělecky vytříbenou ukázku, jak bytostně prožívá tento svět jedna citlivá lidská bytost. Jak tvrdě a nekompromisně vzdoruje celou existencí.
Nejvulgárnější hlasy volající po angažovanosti v současné poezii požadují, aby byla v poetikách autorů explicitně zahrnuta reflexe současnosti – nejlépe na způsob syrové, transparentní diagnózy. Nevím, zda přímo cíleně, ale Chlíbec se proti takovému služebnému pojetí poezie staví. V jeho poetice se tak současné běžné reálie vyskytují jen marginálně.
Spíše naopak, v durychovském či hejdovském duchu převažují venkovské či starosvětské městské chronotopy, co do výstavby velmi rafinované. Autor například texty ozvláštňuje užíváním závorek, které najdeme ve většině textů, konkrétně ve dvaceti třech ze čtyřiceti. Závorkování básnické reality se zde však neděje ve fenomenologickém duchu, že by bylo uzávorkováno to „méně podstatné“, noumeny. Závorky naopak texty zvrstvují, prohlubují povrchovou vrstvu příběhu – často lakonicky popisnou – o průhledy pod povrch. Díky tomu víme, že pod smysly zakoušenými povrchy příběhů setrvale pracují i jejich vnitřní orgány: „Pak s odporem přijal jídlo starých lidí / (cibule váže dysfunkci jater, / brambory dochucuje kámen z močovodu)“; anebo jinde: „Doma: lampa s přátelskou barvou sleziny. / (Tikot hodin do prázdného hrnce!) / V noci: zdálo se mu o milované svini. / (Břečťan, krev a tuk.)“ Jindy najdeme v závorkách nějakou podstatnou souvislost, příčinu, která dává nastíněnému obrazu poněkud jiný rozměr: „Sníh vrže pod botama / (Matka je napustila sádlem, / škvarky předala vrátnému).“ V jiných případech se v závorce setkáme s autorskou reflexí, často cynickou, přidávající k nastíněnému ději tvrdou, jakoby vnější perspektivu, prostý komentář: „V domě za vsí trpí psy u svých souloží. / Fena pak vyje, když má paní rodit. / (Soucit nejspíš roste napříč řády.)“
Co do rozmanitosti a jakosti motivů, jak již bylo nastíněno: Chlíbec se neštítí ničeho. Co se týče vnitřní morfologie savců, ve svých textech ji obsáhl bezmála celou. Ale nikdy za tím není samoúčel či pouhá touha šokovat. Stále jde o totéž – o hledání a odkrývání mámení a zdání; surově, nevybíravě, přesto však zvláštním způsobem citlivě. Někdy jde autor ve své expresi tak daleko, že verše získávají škleb brutální komiky: „odesílateli už sice selhaly smysly, / adresát však vysrkal i zbytky. / (Večer krmí svého psa tím, že před něj zvrací, / ještě tak zlevní vlastní oběd.)“ Ano, zde už je básnická skutečnost deformována ad absurdum. Mou reakcí na takové pasáže však není zhnusení nebo otrávenost. Naopak – reakcí je živelná radost. Čtení Chlíbcových veršů je totiž zvláštním způsobem očišťující a úlevné. Jako by někdo, zkušený a vyzrálý lékař, pitval zemřelou realitu, strhával z ní nánosy falešných interpretací a odhaloval příčiny její smrti. A zároveň hledal cesty k jejímu znovuvzkříšení.