Tělo jde ke smrti a poznává

Na Zimním dvoře Bohdana Chlíbce

Bohdan Chlíbec vydal po patnácti letech novou sbírku Zimní dvůr.
Změnil zde poetiku a příjemně překvapil kritiky, kteří mu přisoudili prvenství v anketě Lidových novin Kniha roku.
A není divu: každá báseň je jako šlehnutí bičem v husté líné mlze tělesné konečnosti.

Jak se stane intimní setkání čtenáře s textem? Jaká chemická reakce, jaký dotek je nezbytně nutný k tomu, aby mu vyjevil jeden ze smyslů básně? Protože není pochyb o tom, že smyslnost a smyslovost při intenzivním uchopení textu elektrizují nejhlubší struny u obou pólů nového páru. Podobně jako když poprvé ochutná žena muže nebo muž ženu a poznají bezpečně přirozenost dotýkání. Nelze to dost dobře vysvětlit. Je to danost. Danost je i moje setkání s texty Bohdana Chlíbce.

Za hranice těla

Napsala mi prozaička: „Pozdává se nám totiž, že překladatelé mívají ke svým textům vztah nejněžnější. Snad se spolu nejvíc nazápasí. Nejvíc namazlí.“ Snad. Snad klíč. Rozhodně ano. Překladatel čte velmi zblízka, vnímá všemi smysly, každé slovo obrací v rukou, prohmatává, očichává, válí na jazyku, vymačkává z něj tělesné šťávy, krev a sliny a šlem, opakovaně se v nich topí, ztrácí odstup, vtahuje do sebe, prosakuje. Zmocňuje se. Snad operace podobná chirurgické, kdy ruce jsou zabořené v záplavě krve a útrob, a přesto ne -omylně (v ideálním případě) nahmátnou cévu, úpon, nerv, které celý organismus znovu sladí. Nebo zas operace milostné, kdy smysly vnímají samy, bez odstupu, jsou přímo uvnitř, a přesto se neztrácejí, nalézají neuralgické body, které rozechvějí celé tělo.
Tolik tělesných příměrů z jediného důvodu. Chlíbcovy texty k takovému čtení vybízejí. Už obálka, sytě žlutá, v barvě, kterou mám z překladů Španěla Antonia Gamonedy spojenou s pronikavým vědomím smrti. Z hrubého kartonu, který dovoluje hmatu hladit, přivlastňovat, spouštět v hlavě představy zestárlé šupinaté kůže. Jestliže jsem u Gamonedy psal, že smyslové vnímání je u něj sycené vědomím smrti a poháněné představou konce a že rozkoš poezie se u něj opírá o rozpad těla, pak u Chlíbce to platí možná ještě o něco silněji. Tělo, respektive vědomí jeho konečnosti, sytí každý text. Nejen na té nejprostší úrovni výběru slov, kdy v básni ožívají šlachy, žíly, žaludky, střeva, maso a jeho nemoci. Ve vnímání těla došel Bohdan Chlíbec v české poezii nejdál. Těla jakožto hranice, základního lidského omezení, ale zároveň jediného prostředku, jediného nástroje, který člověk má k tomu, aby za ty hranice pronikl.

Zářivá dekadence

Báseň je také tělo. Živý organismus, prožraný chorobami, prodřený, promodralý, ale živý a směřující k smrti. A tedy jediný schopný podat o tom svědectví. Kdy jindy než na sklonku, když už se to blíží, když už je to na dohled. Proto ta údajná dekadence, o které se v souvislosti s Chlíbcem někdy píše. Jenže dekadence zářivá, protože obrácená do sebe a v sobě hledající sílu k poznání. Číst po srsti by mohlo snadno vést k odsouzení pesimismu a skepse. Stačí ale pohladit text trochu proti srsti a rozsvítí se elektrické výboje. Přesné Chlíbcovo psaní volí, ať už vědomě či podvědomě, takový tvar, který básni vtiskne podobu těla, jež někam jde a promlouvá. Souznění obsahu a tvaru, které mi tolik vtloukali do hlavy při studiích na francouzském lyceu, by se na jeho textech dalo vyučovat. Podobně jako se tehdy vyučovalo na textech Baudelairových. Nebo jako by se dalo vyučovat na německých expresionistech. Odkazy volím vědomě. Na Baudelaira i na Gottfrieda Benna jsem si vzpomněl u Zimního dvora, i u předchozí Temné komory, několikrát. Ale srovnávání do intimního čtení nepatří.
Není to snadný úkol, překračovat sám sebe. Hranice je všude, nejasná, neprůhledná. Odtud také pramení rozmazaný prostor, ve kterém Chlíbcovy texty vězí, pošmourný, zapařený, zanesený sněhovou břečkou, kouřem, inverzí, případně rovnou očním kalem. Je to věrný obraz básně jakožto těla, které hledá cestu ze sebe a přirozeně tápe. Rozbředlost, matnost, rozmazanost patří zraku, který se dívá příliš zblízka, který se snaží dostat co nejhloub, vlastní. A musí se spolehnout na jiné smysly. U Chlíbce to někdy je sluch. Na rozdíl od zašedlých, táhlých krajin, které se rozpíjejí v očích, zvuky jsou ostré, řízné, jasné, jako by právě ony vnášely do zákalem stiženého těla poznání, které je potřeba rozluštit, přečíst. „Prase vydá ryk.“ „Přejdi můstek, vraz tam zvuk!“ „Řetězy psů se hnou.“ I každá přímá řeč je jako šlehnutí bičem v husté líné mlze, v níž se báseň rozvaluje při prvním ohledání.

Tělo básně zralé k oplodnění

Není náhoda, že tyhle – pravda poněkud temné – epifanické zášlehy zprostředkovávají zvuky. Tělo básně, to je také hlas, tón. Stojí za to, číst Chlíbcovy básně nahlas. Zjeví se rázem jakási trhaná, hrubá zvuková hmota, místy podmáčená zdlouhavými, lepivými slovy, častěji podtrhovaná krátkými a chrčivými, krev, lavór, kafr, cár, pryž, řiť, hmota, která znovu vyvolává představu nemocí zchváceného dýchavičného těla v posledním tažení, z jehož pórů ale prýští, nebo může prýštit, nový smysl. Jakožto motiv zvuk v Chlíbcových textech razí a trhá, jakožto stylistický prostředek podepírá chatrné tělo básně jako „vidle s trny vraženými mezi žebra“.
Tělo jde ke smrti a poznává. Báseň jde ke čtenáři a vyzývá k poznání. Báseň jako tělo zralé k oplodnění, které mu může dopřát intimní a pronikavá četba, když se jí zmocní. Opakovaně. Do zemdlení. Ležet pak s očima dokořán, rozšířenýma údivem, se zvadlými údy. A říkat si: Co jsem se to vlastně o sobě dozvěděl, zatraceně? A vědět, že vím něco víc, ač netuším úplně přesně co.