Michal Viewegh se vrací. Nová kniha třinácti povídek nese název Zpátky ve hře a měla by signalizovat, že po prodělané vážné nemoci je s populárním spisovatelem opět třeba počítat. 

Spisovatel, kterému koncem roku 2012 praskla aorta a podle lékařů utekl hrobníkovi z lopaty, řekl: „Poté, co jsem vydal knihu Můj život po životě, která je de facto deníkem mého pomalého návratu k normálu, stál jsem před otázkou, co dál. Jestli jsem schopen psát normální prózu.“ Dodnes má problémy s pamětí. „Začít psaním povídek se mi zdálo nejjednodušší, těch pár stránek, které napíšu, si zvládnu zapamatovat. S románem je to horší.“ Zlomení hrdinové Podle informací jeho domovského nakladatelství Druhé město ze začátku loňského roku přitom Viewegh nejprve zkoušel psát právě román, měl už i pracovní název Don Juan po infarktu. Teď se ikonická postava sukničkáře vlastně přeneseně objevuje jen v přezdívce hrdiny jedné z nových povídek: Chuanovy svatební přípravy. A samozřejmě v základní tematice nových autorových textů: „Jejich námět se těžko zobecňuje, ale podstatné je jako vždy moje celoživotní téma, tedy partnerské vztahy. Ty jsou však tentokrát spojeny se zdravotními problémy,“ říká Viewegh. 
„Dříve byly Michalovy hlavní postavy takoví macho-hrdinové, dokážu pochopit, že to některým zejména mužským čtenářům mohlo lézt na nervy. Vzhledem k tomu, že hrdinou nových povídek je zlomený a nešťastný muž, očekávám, že přibude sympatizantů, a tudíž i čtenářů,“ říká s nadsázkou Vieweghův nakladatel Martin Reiner. 
Vieweghovy povídky, přestože v nich místy probleskne humor, jsou skutečně nyní temnější, než bývalo zvykem. „Necítím se být omezován žádnou škatulkou, nejsem povinen psát zábavné bestsellery,“ říká autor, jehož většina produkce bývá považována za lehkou četbu, zejména pro ženy. „Ale stejně bych radši býval zůstal povrchním humoristou,“ smutně se usmívá s poukazem na to, co jej k současnému tvůrčímu rozpoložení přivedlo. 
Smysl života Součástí Vieweghova úspěchu vždy byly bohaté kontakty se čtenáři v podobě autogramiád, besed a autorských čtení. Jejich počet teď ze zdravotních důvodů spisovatel musel omezit. Zatímco dřív jich bylo podle nakladatele kolem padesáti ročně, letos jich Viewegha čeká asi poloviční počet. Vzdát se jich však úplně nechce: „Veřejné čtení je testem textu. Autor vždy pozná, kdy něco zabírá a kdy ne, jestli se posluchači při čtení ošívají nebo si poposedávají. Z nové knihy už jsem číst zkoušel – a jestli jsem měl nějaké pochybnosti, tak reakce právě v těchto chvílích mě uklidnily,“ tvrdí Viewegh. Jedinou nástrahou autorského cestování jsou spíš věci souvisící: „Když se mi stane, že někde zaparkuji auto a pak ho nemůžu najít, připadám si jako idiot, to dřív nebývalo.“ 
A čím Michal Viewegh v současné době žije? „Promiňte ten patos, ale smyslem života pro mě vždycky bylo psaní. Chvíle, které jsem trávil v pracovně nad stránkami svých knih, patří k nejšťastnějším v životě,“ přiznává spisovatel.