Povídky Michala Viewegha Zpátky ve hře navádějí ke spojování názvu se spisovatelovou realitou. Jak ale ukáže její obsah, doby sebejistoty a jednoznačnosti už skončily. 

Nejznámější český spisovatel současnosti je už léta opovrhovaný intelektuály a milovaný masovým čtenářem. Svůj standard „jedna kniha ročně“ naplnil i letos; tentokrát nenabídl román, ale potřetí zvolil kolekci povídek. Nicméně vzhledem k tomu, že od vážných zdravotních komplikací před třemi lety mu vyšly jen deníkové záznamy, nové povídky tak lze svým způsobem považovat za spisovatelský návrat. 
„Ve skutečnosti neměl infarkt; to, co s ním seklo, byla prasklá aorta a Daniel mohl děkovat pánubohu, že si zachránil holý život,“ píše o hrdinovi v jedné z povídek. 
Je v nich mnohem otevřenější a někdejší lehkost s častým leitmotivem „nic není problém“ vystřídaly depresivnější tóny. 
A jestliže dříve byli čtenáři nuceni přemýšlet o tom, nakolik to, co prožívají postavy jeho knih, vychází z autorovy fantazie a nakolik jde jen o autobiografický odraz, tentokrát i ti méně bystří příjemci rychle pochopí. 
Michal Viewegh si tu prodělává přiznanou autoterapii. I když se často schovává za hrdinu jménem Oskar, v minulosti již využívaným, sám to ani v nejmenším neodmítá. „Nemohu popírat, že refl exe zdravotního stavu a vůbec úvahy o smyslu života a věci, které mi nemoc přinesla, jsou autobiografické, ale jednotlivé dílčí pointy a situace příběhů jsou často smyšlené,“ komentoval to při uvedení knihy. 

Sex až na prvním místě 

Spisovatelovou silnou stránkou vždy byly analýzy a schopnost vykreslit partnerské vztahy. Ani tentokrát se na tom nic nezměnilo. Více než dříve ale ve svých povídkách akcentuje pocit blížícího se stáří a s tím souvisejícího strachu z „ujíždějícího vlaku“ v oblasti sexuální aktivity. Viewegh vždy ve svých dílech oplýval nemalými sklony k cynismu, není ale ani potřeba být přílišným moralistou, aby čtenáře až zarazilo, jak si jeho postavy život bez nevěry už vůbec nedovedou představit. Nechává v tom vzpomenout na film Jiřího Vejdělka Muži v naději, který „zahýbání“ otevřeně adoruje. Kdysi časté pokrytectví, že mimomanželské vztahy jsou cosi menšinového, se tu zvrhává v sugesci, že už jsou naopak výjimkou ti, kteří jim nepodlehnou. 
Přesto může autor lehce zaskočit mírou hořkosti a tím, jak až dětinsky začíná dávat najevo své uvědomění si pomíjivosti podobných vztahů. Najednou to není jen neodolatelná sžírající touha, ale také smutek z prázdnoty, jež následuje. „Co mi nelze upřít, je, že se nepřetvařuji,“ poznamenal k tomu při vydání knihy. Což ovšem vybízí k otázce, zda to má znamenat, že tomu dříve bylo jinak. 

Zpátky do formy 

Po knihách Mráz přichází z Hradu a Mafie v Praze až okatě a křečovitě naplňujících ideu „tepání společenských nešvarů“ působí nové povídky občerstvujícím dojmem. Nejlepší jsou tam, kde umanutost sexem ustupuje a autor vytahuje to nejlepší, co v něm je a čemu kdysi povolil stavidla v Nápadech laskavého čtenáře. Tedy nadhledu, lehkosti a místům, která dovedou nejen pobavit, překvapovat či morálně kázat. 
Úvodní povídka si kupříkladu výtečně pohrává se zcela odlišným mužským a ženským pohledem na tutéž jinak vcelku banální událost. Částečná inspirace novinovými zprávami zase vedla k brilantním řemeslným výkonům, kdy jedna z dalších povídek dějově rozvádí několikařádkovou kuriózní informaci z denního tisku na devítistránkovou povídku ještě korunovanou skvělou pointou. Podařilo se i optimistické finále, které knize dalo název. 
Novinka Michala Viewegha rozhodně není převratnou literární událostí, ale přesto jde až na výjimky o příjemné a oddechové čtení nutící zároveň čtenáře přemýšlet a porovnávat s ním své vidění světa. Třináct povídek navíc doprovázejí zdařilé ilustrace Josefa Bolfa, dokreslující nijak veselou atmosféru. Humor spíše jen probleskuje, než aby byl všudypřítomný jako dříve. A navzdory svému názvu sice povídky svého tvůrce nevracejí „do hry“, ale přinejmenším k tomu dělají potřebný první krok.