recenze v Lidových novinách
Autor / Josef Chuchma Datum / 20.5.2015
Oskar je zpátky, zesmutněl
Po předloňských dokumentárních „zápiscích z nemoci“ Můj život po životě přichází Michal Viewegh (* 1962) s běžnou prozaickou knihou, se svazkem třinácti krátkých povídek, jež sepjal příznačným názvem Zpátky ve hře.
Pro běžného Vieweghova čtenáře, který si jeho díla „jen tak čte“, pro radost, pro zážitek, bez nutnosti vyjádřit se veřejně k nim, je skutečnost medializované autorovy těžké srdeční příhody, která jej stihla 10. prosince 2012, svým způsobem přitažlivý fakt. Takový čtenář je nyní prostě zvědav, co to s „jeho“ autorem udělalo, o čem z toho bude psát. Recenzent těžko může ve své mysli skutečnost spisovatelova ohrožení života s následnými zdravotními potížemi, zejména s pamětí, nevnímat, nežije přece ve vzduchoprázdnu. A tím spíše nemůže nevnímat, že Viewegh v předešlém, nefabulovaném svazku Můj život po životě chorobu a její důsledky reflektoval.
Recenzentovi však nyní přesto „nezbývá“ než se pokusit oprostit se – jakkoliv to může znít necitlivě, řeznicky – od příběhu spisovatelovy osobní situace a posuzovat svazek Zpátky ve hře sám o sobě, respektive v kontextu dosavadního autorova díla a současné prozaické produkce. Ostatně „paralympijské“ ohledy, soucitné vybavení knihy jakousi ZTP průkazkou, nezajímají literaturu jako takovou, ba je to asi tím posledním, co by Viewegh potřeboval; toho jako tvůrce dozajista nejvíc zajímá, zda je „zpátky ve hře“.
Proměnlivá projekční plocha Do Vieweghova prozaického světa se vrátil Oskar, autobiografická figura procházející několika jeho předešlými knihami. V nynějších povídkách se Oskar „převtěluje“, variuje. V úvodních číslech knihy je architektem v plné síle, který zažívá malé svízele a rozkoše blahobytného muže v nejlepších letech. Když se pak po třech povídkových textech, zabírajících rozsahově zhruba střed knihy, znovu objeví, je už jiným člověkem – zmateným, zesláblým a posmutnělým mužem se ztíženou možností soustředění po přestálé chorobě, která mu poněkud vyrabovala mozek. V prvních dvou povídkách s tímto „jiným“ Oskarem to může být týž architekt z úvodu; v následných textech je buď spisovatelem, či mužem, jehož profese není určena. Zprvu je Oskar ženatý, později rozvedený, pak se znovu objevuje jako muž zakotvený v manželství. Hledat v tomto tvrdou logiku nemá smysl – Oskar je projekční plochou, u níž je podstatné mentální rozpoložení, něčím výmluvná životní situace. Ostatně Oskarem je i vlastně postava Daniela v povídce Chuanovy nové šaty; Danielovi „krátce před pětačtyřicátými narozeninami“ praskla aorta a on zápasí – kromě jiného, ale především–se špatnou pamětí. „Neoskarovými“ výjimkami v knize jsou monolog muže pohybujícího se mezi dvěma ženami a ztrácejícího smysl pro realitu (text Jekyll a Hyde) a monolog Švédky, která si na dovolené v Chorvatsku při sobě několik dní ponechá svého zemřelého muže – tenhle kus, nazvaný Subtilní věci chlapi nikdy nepochopí, vychází z novinové zprávy, jež je coby motto na úvod povídky přetištěna. Ani jeden z monologů v knize být nemusel, vyznívají coby stylistická cvičení zkušeného autora, která však celek souboru tematicky rozkmitávají. Možná je důvodem jejich přítomnosti snaha nerozsáhlý povídkový soubor aspoň trochu rozšířit a také rozmělnit oskarovskou monotematičnost, která však nevadí, naopak. Nadbytečnou existenci obou textů lze zřejmě částečně přičíst na vrub editorů, výslovně uvedených v tiráži, v níž stojí, že texty „vybral, uspořádal a redigoval Martin Reiner, spoluredigoval Miloš Voráč“.
Vstupní prózy s Oskarem zdravým a hédonickým architektem jsou velmi dobře zvládnuté miniatury, v nichž Viewegh v několika odstavcích dokáže srozumitelně a přesně evokovat situaci – a těžko v této kombinaci sdělnosti a výstižnosti má v nynější české literatuře konkurenci. Současná domácí prozaická produkce strádá – můžeme-li se tu dopustit zjednodušení – ukecaností, nedostatečnou prací redaktorskou a editorskou; autory by bylo třeba daleko více „mučit“, aby své texty zbavili zbytných ornamentů. To se však často bohužel a očividně neděje ani v nakladatelstvích tzv. renomovaných. A tak literatura, která by ze své podstaty (tedy: uznáváme-li ještě nějakou takovou podstatu)měla trvat na významu slov, zpřesňovat je, obohacovat výrazivo, se měrou až ostudnou podílí na rozmazávání významů, na devalvaci jazyka.
Naslouchání signálům Zpět k Vieweghovi: už od třetí povídky souboru, nazvané Vymrdanej pánbíčkář, je Oskar, to ještě zdravý chlap, postavou, v níž klepe na dveře pokora či vědomí, že existuje vyšší moc, nadosobní spravedlnost, určitý řád – a jejich signály, které do lidské existence doléhají, není dobré brát úplně na lehkou váhu. Když se pak na scénu vrací Oskar zjihlý, zkrouhlý, zpomalený, znejistělý, Viewegh ho pozoruje – vždy v er-formě, ve třetí osobě – téměř jako brouka převaleného na záda, který se snaží vrátit do polohy, v níž by existoval nějak důstojněji. V povídce Zmenšený muž autor pracuje s metaforou, kdy se Oskar jednoho dne (8. prosince 2012) probudí a je – téměř kafkovsky – „odhademometr menší než včera“. Dál se v následujících týdnech zmenšuje, až prakticky k neviditelnosti, do nebytí. Vůbec pro většinu povídek svazku Zpátky ve hře platí, že v sobě spojují popis pinožení s metaforičností a s poselstvím, s morálním, až normativním postojem, respektive vyzněním.
Michal Viewegh se tedy od dokumentární, zápisníkové ich-formy v Mém životě po životě odpoutal, přešel k reflexi skrze povídku, která hojně čerpá z týchž zkušeností, ale je sepisována z odstupu, uchopena řemeslněji, literárněji, přičemž ve šťastných chvílích uchovává naléhavost autorského svědectví o sobě samém. Těmito slovy tedy na první pohled popíráme úvodní úmysl oprostit se od autorovy osobní situace, ale ta je zkrátka do díla vtažena, zprostředkovaně prezentována. To je jedna věc. Druhou věcí ovšem je verdikt, že titulZpátky ve hře se dá označit za svazek ne zcela vyrovnaný, nicméně umělecky konkurenceschopný, s převahou zvládnutých etud. Není to žádná „invalidní“ položka ve spisovatelově bibliografii.
Vyskytují-li se tu ironie, humor či lechtivost, pak v kontextu pro autora novém, celkově vážnějším, temnějším, pokornějším. Oskar nejednou slzí, pláče. Podtrhují to ilustrace výtvarníka Josefa Bolfa (* 1971); vytvořil je přímo pro tento svazek a s melancholií a tíhou sobě vlastní Bolf pracuje s motivy, které v jednotlivých Vieweghových textech plavou. Je to kniha neuhýbavá.
Pro běžného Vieweghova čtenáře, který si jeho díla „jen tak čte“, pro radost, pro zážitek, bez nutnosti vyjádřit se veřejně k nim, je skutečnost medializované autorovy těžké srdeční příhody, která jej stihla 10. prosince 2012, svým způsobem přitažlivý fakt. Takový čtenář je nyní prostě zvědav, co to s „jeho“ autorem udělalo, o čem z toho bude psát. Recenzent těžko může ve své mysli skutečnost spisovatelova ohrožení života s následnými zdravotními potížemi, zejména s pamětí, nevnímat, nežije přece ve vzduchoprázdnu. A tím spíše nemůže nevnímat, že Viewegh v předešlém, nefabulovaném svazku Můj život po životě chorobu a její důsledky reflektoval.
Recenzentovi však nyní přesto „nezbývá“ než se pokusit oprostit se – jakkoliv to může znít necitlivě, řeznicky – od příběhu spisovatelovy osobní situace a posuzovat svazek Zpátky ve hře sám o sobě, respektive v kontextu dosavadního autorova díla a současné prozaické produkce. Ostatně „paralympijské“ ohledy, soucitné vybavení knihy jakousi ZTP průkazkou, nezajímají literaturu jako takovou, ba je to asi tím posledním, co by Viewegh potřeboval; toho jako tvůrce dozajista nejvíc zajímá, zda je „zpátky ve hře“.
Proměnlivá projekční plocha Do Vieweghova prozaického světa se vrátil Oskar, autobiografická figura procházející několika jeho předešlými knihami. V nynějších povídkách se Oskar „převtěluje“, variuje. V úvodních číslech knihy je architektem v plné síle, který zažívá malé svízele a rozkoše blahobytného muže v nejlepších letech. Když se pak po třech povídkových textech, zabírajících rozsahově zhruba střed knihy, znovu objeví, je už jiným člověkem – zmateným, zesláblým a posmutnělým mužem se ztíženou možností soustředění po přestálé chorobě, která mu poněkud vyrabovala mozek. V prvních dvou povídkách s tímto „jiným“ Oskarem to může být týž architekt z úvodu; v následných textech je buď spisovatelem, či mužem, jehož profese není určena. Zprvu je Oskar ženatý, později rozvedený, pak se znovu objevuje jako muž zakotvený v manželství. Hledat v tomto tvrdou logiku nemá smysl – Oskar je projekční plochou, u níž je podstatné mentální rozpoložení, něčím výmluvná životní situace. Ostatně Oskarem je i vlastně postava Daniela v povídce Chuanovy nové šaty; Danielovi „krátce před pětačtyřicátými narozeninami“ praskla aorta a on zápasí – kromě jiného, ale především–se špatnou pamětí. „Neoskarovými“ výjimkami v knize jsou monolog muže pohybujícího se mezi dvěma ženami a ztrácejícího smysl pro realitu (text Jekyll a Hyde) a monolog Švédky, která si na dovolené v Chorvatsku při sobě několik dní ponechá svého zemřelého muže – tenhle kus, nazvaný Subtilní věci chlapi nikdy nepochopí, vychází z novinové zprávy, jež je coby motto na úvod povídky přetištěna. Ani jeden z monologů v knize být nemusel, vyznívají coby stylistická cvičení zkušeného autora, která však celek souboru tematicky rozkmitávají. Možná je důvodem jejich přítomnosti snaha nerozsáhlý povídkový soubor aspoň trochu rozšířit a také rozmělnit oskarovskou monotematičnost, která však nevadí, naopak. Nadbytečnou existenci obou textů lze zřejmě částečně přičíst na vrub editorů, výslovně uvedených v tiráži, v níž stojí, že texty „vybral, uspořádal a redigoval Martin Reiner, spoluredigoval Miloš Voráč“.
Vstupní prózy s Oskarem zdravým a hédonickým architektem jsou velmi dobře zvládnuté miniatury, v nichž Viewegh v několika odstavcích dokáže srozumitelně a přesně evokovat situaci – a těžko v této kombinaci sdělnosti a výstižnosti má v nynější české literatuře konkurenci. Současná domácí prozaická produkce strádá – můžeme-li se tu dopustit zjednodušení – ukecaností, nedostatečnou prací redaktorskou a editorskou; autory by bylo třeba daleko více „mučit“, aby své texty zbavili zbytných ornamentů. To se však často bohužel a očividně neděje ani v nakladatelstvích tzv. renomovaných. A tak literatura, která by ze své podstaty (tedy: uznáváme-li ještě nějakou takovou podstatu)měla trvat na významu slov, zpřesňovat je, obohacovat výrazivo, se měrou až ostudnou podílí na rozmazávání významů, na devalvaci jazyka.
Naslouchání signálům Zpět k Vieweghovi: už od třetí povídky souboru, nazvané Vymrdanej pánbíčkář, je Oskar, to ještě zdravý chlap, postavou, v níž klepe na dveře pokora či vědomí, že existuje vyšší moc, nadosobní spravedlnost, určitý řád – a jejich signály, které do lidské existence doléhají, není dobré brát úplně na lehkou váhu. Když se pak na scénu vrací Oskar zjihlý, zkrouhlý, zpomalený, znejistělý, Viewegh ho pozoruje – vždy v er-formě, ve třetí osobě – téměř jako brouka převaleného na záda, který se snaží vrátit do polohy, v níž by existoval nějak důstojněji. V povídce Zmenšený muž autor pracuje s metaforou, kdy se Oskar jednoho dne (8. prosince 2012) probudí a je – téměř kafkovsky – „odhademometr menší než včera“. Dál se v následujících týdnech zmenšuje, až prakticky k neviditelnosti, do nebytí. Vůbec pro většinu povídek svazku Zpátky ve hře platí, že v sobě spojují popis pinožení s metaforičností a s poselstvím, s morálním, až normativním postojem, respektive vyzněním.
Michal Viewegh se tedy od dokumentární, zápisníkové ich-formy v Mém životě po životě odpoutal, přešel k reflexi skrze povídku, která hojně čerpá z týchž zkušeností, ale je sepisována z odstupu, uchopena řemeslněji, literárněji, přičemž ve šťastných chvílích uchovává naléhavost autorského svědectví o sobě samém. Těmito slovy tedy na první pohled popíráme úvodní úmysl oprostit se od autorovy osobní situace, ale ta je zkrátka do díla vtažena, zprostředkovaně prezentována. To je jedna věc. Druhou věcí ovšem je verdikt, že titulZpátky ve hře se dá označit za svazek ne zcela vyrovnaný, nicméně umělecky konkurenceschopný, s převahou zvládnutých etud. Není to žádná „invalidní“ položka ve spisovatelově bibliografii.
Vyskytují-li se tu ironie, humor či lechtivost, pak v kontextu pro autora novém, celkově vážnějším, temnějším, pokornějším. Oskar nejednou slzí, pláče. Podtrhují to ilustrace výtvarníka Josefa Bolfa (* 1971); vytvořil je přímo pro tento svazek a s melancholií a tíhou sobě vlastní Bolf pracuje s motivy, které v jednotlivých Vieweghových textech plavou. Je to kniha neuhýbavá.
