MICHAEL VIEWEGH VRACÍ DO HRY SVÉ ALTER EGO OSKARA, I KDYŽ PROMĚNĚNÉHO STEJNĚ JAKO AUTOR SÁM. 

Literární kritika dlouhodobě vyčítala Michalu Vieweghovi více či méně okázalý hédonismus, který čišel z jeho často autobiografických postav. Na konci roku 2012 mu však praskla aorta, málem nepřežil a odnesl si přinejmenším dlouhodobé následky: zejména opakující se ztráty paměti. Z literární pophvězdy,často přítomné v českém šoubyznysu i bulváru, a z úspěšného bohatého playboye se stal nemocný stárnoucí muž. 
Poprvé to Viewegh reflektoval v minulé autobiografické próze Můj život po životě z roku 2013, v nyní vydané sbírce povídek Zpátky ve hře se pokouší také o fabulovanou literaturu. Nevyzpytatelné výpadky paměti mu zatím neumožňují soustředit se na větší literární útvar, zůstal tedy u povídek. To ale není nutně handicap – Viewegh již mnohokrát potvrdil, že povídku umí, a také mnohé jeho romány mají epizodní charakter. 
V aktuální sbírce se vrací k Oskarovi, ke svému alter egu, které se poprvé objevilo ve sbírce Povídky o manželství a sexu. Ty v roce 1999 znamenaly jistý přelom: zatímco hrdiny předchozích románů byli spíše průměrní příslušníci střední třídy, zde se náhle na scéně objevil muž, který slavil úspěchy v kariéře i u žen, holdoval drahému jídlu a alkoholu. I když měly Oskarovy příběhy tragikomický charakter, přesto byly něčím nesympatické: dávaly najevo převahu úspěšného, což se v beletrii objevuje zřídka. 
Z třinácti krátkých povídek souboru Zpátky ve hře nacházíme Oskara, nebo postavu jiného jména, která je mu ale dost podobná, nejprve v pěti příbězích. Tady je ještě zdravý a suverénní, ačkoliv už ho autor nezachycuje s takovou bezstarostností jako dřív. 
V úvodní povídce Křižovatka jej konfrontuje s tím, jak diametrálně rozdílný pohled na jeden banální výlet na hrad může mít on a jeho manželka, v textu Mrtvola a zombie se vysměje Oskarově iluzi, že je pro ženské pohlaví neodolatelný, a v příběhu Magické kouzlo měsíčního svitu ho už připravuje na roli mimoně a outsidera. 
Následující povídka Subtilní věci chlapi nepochopí, vycházející z novinové zprávy, se svým námětem souboru vymyká a je z něj možná vůbec nejlepší. Sleduje několik dní starší ženu, které v průběhu dovolené u moře zemře manžel, a Viewegh vtipně i logicky vysvětluje její poklidné chování, působící zvnějšku šokujícím dojmem. Tento text ukazuje, že kdyby autor přestal psát hlavně sám o sobě, mohl by být skvělým povídkářem haškovského typu. 
Pak se ale Oskar vrací s fatálním mozkovým handicapem. Viewegh si sice zkouší dělat legraci i z toho, jak nevypočitatelná zapomnětlivost jeho hlavní postavu vhání do svízelných situací, sedm povídek „po události“ však končí pointami dosti hořkými. Nejsilnější je v tom asi povídka s názvem Desigual: vypravěč na dovolené se vzteká nad tím, jak dlouho ho manželka nechá čekat před barcelonským obchodem s oděvy, než jej najde bratr a připomene mu, že už je rozvedený… 
Titulní – a závěrečná – povídka, jejíž vypravěč uvažuje v luxusní restauraci v posledním patře mrakodrapu o sebevraždě, už zdaleka tak působivá není. 
Sbírka Zpátky ve hře je především nevyrovnaná. V povídkách Mrtvola a zombie, Vymrdanej pánbíčkář nebo Numerologie versus kynologie se zápletky a pointy zdají být obehrané. Oproti tomu je tu několik příběhů, které by obstály bez ohledu na autorovu momentální fyzickou a mentální kondici – jako Křižovatka či Zmenšený muž. 
A pak jsou zde především ty, které tematizují autorovu současnou životní situaci a překvapivě kriticky zhodnocují jeho předchozí období. 
Když se dočteme, že „měl žít a psát jinak“, „zvláště když si připomněl obsah svých posledních knih, v nichž pěstoval kult úspěchu a mužského hédonismu včetně vysloveně trapné adorace nevěry“, máme intenzivní pocit, že by Michalu Vieweghovi měly být odpuštěny všechny poklesky jeho dřívějšího života – literárního, i toho reálného. 

Kdyby přestal Viewegh psát hlavně sám o sobě, mohl by být skvělým povídkářem haškovského typu.