Jeden z nejznámějších českých autorů současné doby Michal Viewegh se psaní vzdát rozhodně nehodlá. A to nejen kvůli hypotéce... 

Rozhovor týdne 

Pardubice – Trochu přibral a podle svých slov mu paměť tolik neslouží. Na první pohled vypadá maličko unaveně a nesvůj. Když se ale posadí k mátovému čaji a rozpovídá se o psaní, znatelně ožije. 
Jen pár měsíců po srdeční příhodě, kterou přežije jen malé procento lidí, vydal knihu. Dnes už má od osudného dne na kontě tři. 
A už se chystá na další. Jeden z nejznámějších českých spisovatelů nyní objíždí republiku, aby svým fanouškům podepsal vydání své nejnovější knihy příhodně napsané Zpátky ve hře. Znamená nová kniha skutečně nový začátek? Na to jsme se zeptali MICHALA VIEWEGHA. 

* Vaše poslední knížka se jmenuje Zpátky ve hře. Cítíte se i vy opravdu zpátky ve hře? 

Popravdě to bylo přání mého nakladatele, aby se sbírka jmenovala podle jedné z povídek, tedy Zpátky ve hře. Ten název samozřejmě asociuje tu možnost, že bych byl, jak se tak říká, zpátky ve hře, ale to si já ještě úplně nemyslím. I když snad jsem tou sbírkou k tomu uzdravení udělal nějaký krok. 

* Pomohlo vám tedy k uzdravování psaní povídek? 

Určitě. Ty dny, kdy jsem napsal pár stránek, patřily mezi lepší chvilky mé rekonvalescence a naopak když jsem nepsal a jen tak jsem se flákal, tak to bylo horší. 

* Jak zvládáte ten humbuk kolem knížky? Autogramiády, čtení, kritiky, ohlasy čtenářů... 

Dost jsem tyto aktivity minimalizoval oproti dřívějším letům. Nicméně pár těch čtení a autogramiád mám. 

* Cítíte rozdíl i ve psaní oproti dřívějším letům? 

Tak samozřejmě, je to zásadní rozdíl. Některá témata se mi vzdálila. Třeba povídky o manželství bych už dnes asi nenapsal. Už jsem trochu někde jinde. Ta zkušenost klinické smrti je opravdu výjimečná a je logické, že pak se člověk začne více zajímat o lidi, kteří prožili něco podobného. Takže já jsem si v poslední době přečetl třeba knihu, jež vypráví příběh o člověku s vážným zdravotním stavem. Příběh byl o jeho vnitřním světě, to mě velmi zajímalo. 

* Budete se chtít v budoucnu třeba právě této tematice vyrovnávání se s nemocí věnovat? 

Já jsem o tom už něco napsal v Dalším báječném roku, což je vlastně můj deník. Něco se objevilo i v těch povídkách v knize Zpátky ve hře, tam je hodně autobiografických prvků. Teď mám pocit, že už bych čtenáře spíš unavoval tím, jak si pořád stěžuji. Myslím si, že čtenáři mají právo číst něco jiného, takže chci napsat jinou knihu. 

* Máte tedy v plánu napsat další román? 

Chtěl bych, samozřejmě. Mám takový jeden nápad, šlo by o příběh ženy, která umí číst myšlenky. Ještě ale nevím, kam mě to zavede a jestli mě to vůbec bude bavit. 

* Několik vašich knih bylo zfilmováno. Jako poslední jsme v kině mohli vidět Vybíjenou. Co jste říkal filmovému zpracování? 

Přišlo mi to milé. Film mi připomněl gymnaziální léta. Myslím si, že ten film není ostudou. Viděl jsem i reakce lidí při premiéře a ohlasy mi přišly dobré. Dobré bylo samozřejmě i herecké obsazení – pánové z Partičky, Simona Krainová a další. Myslím si, že film uvidíme ještě několikrát v televizi v repríze. 

* Chtěl byste, aby váš příběh posledních měsíců, který jste částečně vložil do svých dvou posledních povídkových sbírek, byl zfilmován, tedy aby diváci měli možnost prožít váš příběh na plátně? 

To bych asi ani nechtěl. Litoval bych diváky, kteří by se museli dívat na to moje skuhrání, byť asi nevyhnutelné. Není to příběh na film a do kin. 

* Kde se vidíte v budoucnu, budete dál psát? 

Mohl bych trochu lacině zavtipkovat, že my, co musíme platit hypotéku, musíme psát pořád. Ale ona je to vlastně částečně pravda,musím zaplatit dům. 

* Jak se vaše psaní změnilo oproti psaní řekněme před deseti lety? 

Je to pro mě dnes o dost těžší, protože mám problémy s pamětí a musím po sobě číst text pořád dokola, protože si ho prostě a jednoduše nepamatuji. I některá témata mě přestala bavit, jako třeba ten manželský sex a tak podobně. Dostal jsem se trochu někam jinam, dál od toho domýšlivého playboye jménem Oskar z povídek. 

* To je na vaší tvorbě určitě trochu znát. Vnímáte to jako posun k lepšímu? 

Ano, nabízela by se taková ta vděčná odpověď, že mě to posunulo někam k lepšímu, že mi to otevřelo nové nepoznané rozměry, ale nebyla by to pravda. Kdybych mohl vrátit čas tam, kde to bylo dříve, i s tou vší povrchností života, tak bych to udělal. Připouštím, že se moje tvorba díky té události trochu posunula, ale promě je to pořád vysoká cena. Ten myšlenkový a názorový posun je evidentní, asi je to obrat k lepšímu. Vím, že jsem nemohl pořád psát ty playboyovské povídky o alkoholiku a děvkaři Oskarovi. Ale ta změna je dost vykoupená. 

* Do Pardubic jste přijel na autogramiádu ke své nové povídkové knize Zpátky ve hře. Jaké máte ohlasy na tuto knihu? 

Řekl bych, že jsou nebývale dobré. Já jsem s kritiky vždy bojoval a teď to u nich mám docela dobré. Možná to je tím, že nechtějí kopat do mrtvoly. Takže jsou ke mně shovívavější než dřív vzhledem k tomu zdravotnímu stavu. Ale to je můj názor.