Antonín Přidal za svůj život moc básní nenapsal. Vydal sice sbírky Neznámí ve městě (Blok, 1966), Smrt na ostrově (Československý spisovatel, 1966) a Sbohem, ale čemu (Kruh, 1992), spojujeme si jej ale spíše s rozhlasovou hrou a především nezastupitelnými překlady. Přesto čtenáři jeho pozoruhodné sbírky Zpovědi a odposlechy (Druhé město, 2015; jsou to básně za posledních pětadvacet let!) připadají jaksi povědomé. Přidalova dosavadní překladatelská (kupříkladu learovské „třesky a plesky“) nebo autorská či editorská (edice nonsensových textů Kouzlo nechtěného) činnost měla totiž odjakživa blízko k dobrosrdečnému humoru, nonsensu či naivismu aZpovědi a odposlechy v tomto ohledu nejsou výjimka. 
Přidalovy básně mají silně prozaizovaný charakter — jsou psány volným veršem, jejich obraznost je snadno přístupná i díky dějové rovině básní, mají přirozenou větnou skladbu a vůbec funkce verše je v nich oslabena. Přičteme-li k tomu nadprůměrný rozsah jednotlivých textů (třeba i šest stran), četnost postav a přímé řeči, vyjde nám žánrové označení básnická povídka (musíme si ale odmyslet Byrona, který se nám s tímto označením zpravidla spojuje). S ohledem na žánrové spektrum české literatury několika posledních let je tato kniha ojedinělým úkazem. 
Sbírka je rozdělená na šest oddílů, v nichž dochází k výraznému posunu nálad. Zmíněný humor se týká přibližně první půle knihy a je to humor satirický. Vyslovuje se k podobě současné společnosti, která není nikterak lichotivá, poněvadž v ní „moji dobří spolupracovníci / den co den zneškodňují sprosté důkazy / a lichá nařčení z bankovních pirátství, / fiskálních techtlů, volebních mechtlů, / nečistých tendrů a dopravních neštěstí“; prim v ní hrají všemožní vašnostové a ouřadové, mluvčí, badatelé, guvernéři, trojice lempl, pařez a moula a tak dále. Přidalovi nejde o utrpení, o zobrazení marnosti, kafkovsky tísnivé absurdity světa kolem nás nebo něčeho podobného. Je to sice lamento „nad vším“, cílem ale není expresivní naléhavost ani uchopení podstaty. Ne, Přidal cílí spíše na špičky, na vyhrocené společenské projevy (ať už fenomény konkrétních společenských funkcí nebo třeba deformovaný jazyk médií a dalších — jak by se dneska řeklo — diskurzů jako e-shop, fantasy a tak dále), které přetváří v určitý naivistický mýtus, jehož smysl a „odkaz“ se vyjevují vlastně až ex post. 
V druhé půli knihy převažuje věcný, vážný tón otázek spojených s určitou životní zkušeností: odkud jsem a kdo jsem, co je to krása, jaké to je, mít většinu života za sebou, setkat se se starými spolužáky, prožívat rok 1955, 1968 či 1990 a tak dále. Zážitek z četby této částiZpovědí a odposlechů je méně překvapivý než u první části, nicméně zrcadlová kompozice sbírky (trojice lempl, pařez a moula v prvním oddíle-básnické skladbě proti trojici sudiček v závěrečné) napovídá, že autorský záměr spočíval v něčem jiném — a jako by celá kniha byla jakousi básnickou autobiografií: „,A co ty niti, co jste předly? /A kterými se měřil život?‘ // ,Niti se poztrácely,‘ odpoví mi. / ,A rozkradly.‘“ Sbírka Zpovědi a odposlechy je tedy jakési autorské sečteno a podtrženo. 
Humor se ve sbírkách současných českých autorů vyskytuje, málokdy je ale chápán jako autonomní kvalita. Žíznivý kostlivec zkrátka neuspokojí každého.