Přidalův confiteor - Příloha Lidových novin - Kniha roku 2015
Autor / Milan Uhde Datum / 18.12.2015
Po třináctileté přestávce vydal Antonín Přidal v roce svých osmdesátin čtvrtou básnickou sbírku, nepočítáme-li svazky samizdatu z doby, kdy byl jako autor i překladatel zakázán.
Zpovědi a odposlechy otvírá básnické ztvárnění příznačné situace: vypravěče natrvalo vyhazují z práce a je jasné, že nenajde jinou. Vykonavatelé vyhazovu byli tři, „jeden byl lempl, druhý pařez, třetí moula / a nevěděli kloudně, co jsem zač“. Trojice zaslepených pachatelů však neztělesňuje zlo. Představili se jako lidé svým způsobem ubozí.
V prvním z obou postskript potom básník zachytil detailní záběr likvidovaného spisovatele nikoli jako hrdiny, nýbrž jako člověka znejistěného. Druhé postskriptum situoval na hřbitov, a to po dlouhých letech, a vyhrotil do pomyšlení, že tu trojici „popsal tak tvrdě, / tak mstivě ve své bezmoci“.
Prozradil tím na sebe, že jako lyrik inklinuje k dramatickým monologům, situacím a příběhům. Dramatickou vlohu mnohokrát dotvrdil na jevišti i v rozhlase. Zpovědi a odposlechy uzavírá rovněž dramaticky pojatý výstup: mluvčí se setká s trojicí nezvaných návštěvnic, z nichž se vyklubou civilně kostýmované sudičky (jde o jedno z Přidalových utkvělých témat, ke kterým se po letech vrací – v roce 1968 uvedl jeho hru Sudičky Československý rozhlas). Ve své soudobé podobě kladou otázky: chtějí vědět, co starému člověku schází, „změnit to ale není v naší moci. Jen vyslechnout. Jen pochopit.“ Čtyři staří a slabí lidé se shodnou, že „nebudou k sobě nevlídní“.
Oblouk mezi těmito dvěma rozsáhlejšími básnickými skladbami tvoří verše rozčleněné do čtyř oddílů. Obsahují portréty lidí, které tvůrce potkal. Promlouvá například přítel malíř, jenž v okamžiku klinické smrti zahlédl na onom světě svého úhlavního škůdce-„politbyra“ (básníkův novotvar) a musel vyslechnout jeho sdělení, že „zatím neprošlo jediný obvinění, / kterým jsme měli být dotlačení / k údajnýmu Soudu“.
Portréty se střídají se scénami umístěnými do prostředí daných autorskými zážitky i obraznými motivy, jako například krásná gnómicky znějící skladba Třikrát mlýny. Jinde vyvolává mluvčí ze vzpomínek epizody spjaté s historickými milníky, které se mu vryly do života.
Nejosobněji laděné verše působí nejnaléhavěji: ze zákulisí jednotlivých lyrických dramat přihlíží smrt. Staří spolužáci se s ní ve stejnojmenné básni sžívají: „Každému něco schází. // Frantovi noha. Po nemoci / šla napřed, říká o ní.“ Smějí se, ale jen trochu. „Něco smíchu / šlo napřed.“ Dokonce i „některá slova / už nás předešla“.
Antonín Přidal předložil ve Zpovědích a odposleších osobitou, básnicky i lidsky zralou a silnou poezii. Jeho obraznost je konkrétní, vtělená do situací a charakterů, jazyk tak samozřejmý, že si říkáš, že bys to taky tak napsal, jen to umět. Jde i o tebe – takto mě jeho verše zasáhly na citlivém místě a jsem rád, že o tom mohu svědčit.
V prvním z obou postskript potom básník zachytil detailní záběr likvidovaného spisovatele nikoli jako hrdiny, nýbrž jako člověka znejistěného. Druhé postskriptum situoval na hřbitov, a to po dlouhých letech, a vyhrotil do pomyšlení, že tu trojici „popsal tak tvrdě, / tak mstivě ve své bezmoci“.
Prozradil tím na sebe, že jako lyrik inklinuje k dramatickým monologům, situacím a příběhům. Dramatickou vlohu mnohokrát dotvrdil na jevišti i v rozhlase. Zpovědi a odposlechy uzavírá rovněž dramaticky pojatý výstup: mluvčí se setká s trojicí nezvaných návštěvnic, z nichž se vyklubou civilně kostýmované sudičky (jde o jedno z Přidalových utkvělých témat, ke kterým se po letech vrací – v roce 1968 uvedl jeho hru Sudičky Československý rozhlas). Ve své soudobé podobě kladou otázky: chtějí vědět, co starému člověku schází, „změnit to ale není v naší moci. Jen vyslechnout. Jen pochopit.“ Čtyři staří a slabí lidé se shodnou, že „nebudou k sobě nevlídní“.
Oblouk mezi těmito dvěma rozsáhlejšími básnickými skladbami tvoří verše rozčleněné do čtyř oddílů. Obsahují portréty lidí, které tvůrce potkal. Promlouvá například přítel malíř, jenž v okamžiku klinické smrti zahlédl na onom světě svého úhlavního škůdce-„politbyra“ (básníkův novotvar) a musel vyslechnout jeho sdělení, že „zatím neprošlo jediný obvinění, / kterým jsme měli být dotlačení / k údajnýmu Soudu“.
Portréty se střídají se scénami umístěnými do prostředí daných autorskými zážitky i obraznými motivy, jako například krásná gnómicky znějící skladba Třikrát mlýny. Jinde vyvolává mluvčí ze vzpomínek epizody spjaté s historickými milníky, které se mu vryly do života.
Nejosobněji laděné verše působí nejnaléhavěji: ze zákulisí jednotlivých lyrických dramat přihlíží smrt. Staří spolužáci se s ní ve stejnojmenné básni sžívají: „Každému něco schází. // Frantovi noha. Po nemoci / šla napřed, říká o ní.“ Smějí se, ale jen trochu. „Něco smíchu / šlo napřed.“ Dokonce i „některá slova / už nás předešla“.
Antonín Přidal předložil ve Zpovědích a odposleších osobitou, básnicky i lidsky zralou a silnou poezii. Jeho obraznost je konkrétní, vtělená do situací a charakterů, jazyk tak samozřejmý, že si říkáš, že bys to taky tak napsal, jen to umět. Jde i o tebe – takto mě jeho verše zasáhly na citlivém místě a jsem rád, že o tom mohu svědčit.
