Ermlův román připomíná, že i velký intelekt může selhat... Instituce ztrácejí svůj smysl, rozmáhá se všeobecný chaos a ignorance pravidel, společnost se vrací k dávno zapomenutým atavismům. Láska vyprchávající v rodině mizí stejně tragicky i v kontextu společenském a vede ke kulturnímu a sociálnímu regresu, k rozpadu hodnot. Smrtelné choroby i tragické nehody se stávají součástí odcizené mašinerie života. Je to vize naší budoucnosti, nebo už žitá přítomnost? Dlouholetý redaktor Divadelních novin, absolvent scenáristiky a dramaturgie FAMU Richard Erml (* 1961) čtenáře trochu mate. Jako prozaik se představil v roce 2002 prvotinou Zuzanka a tibetské velehory - deník ze svatební cesty v dopisech. A druhé manželství s tibetoložkou Zuzanou Ondomišiovou (* 1962) ovlivnilo do značné míry tematiku i jeho dalších knižních titulů, například ve společném reportážním svazku Tibetské nebe, peklo, ráj (2007). Druhou prozaickou inspiraci našel však Erml v místě svého bydliště, pražské Libni, kde se odehrává už próza Jidášovi bratři (2012), jejíž podtitul pak vešel i do názvu jeho Libeňského románu (2021). Jde o vizi nedaleké budoucnosti, v níž se lidské společenství rozpadá na nekooperující a navzájem soupeřící bojůvky, smysl existence individua se redukuje na elementární sebezáchovné instinkty, lidské vztahy strádají nedostatkem citu a empatie. Hledání otce V první části právě vydané Ermlovy novelistické dilogie Ztracenci a nalezenci (2023), která nese titul Šestiprsťák, jako by Libeňský román dál pokračoval. Až se jeden z jejích vypravěčů, libeňský bezdomovec, musí sám sebe ptát, „jestli na mý nedůvěře k lidem nemůže být i něco špatně“. Snad všechny postavy příběhu strádají nedostatkem lásky, a to hned od dětství, sobectvím svých rodičů, jejich sebezahleděním a nezájmem. Iritující vize lidského života bez pravidel a soucitu má ale i tady svou světlou alternativu. Proměnlivý svět psích společníků jím prochází jako naléhavý protiklad ke světu lidí, jako symbol lásky bezelstně oddané i chránící, respektující hierarchii hodnot a citů. Právě on jako by byl znovu zrcadlem lidského jednání, ústícího nakonec v respekt k jinakosti a ve smíření se s životními propady ve jménu oběti pro druhého. Hledánísyna Druhá, rozsáhlejší novela, nese název Než se vrátí ztracený syn, a exponuje traumatické biblické téma, ovšem v poněkud převráceném gardu. Marnotratný syn se tu odcizí celé rodině a za nabyté svobody po roce 1989 zmizí z generačního vzdoru do Ameriky. Tam se ale jeho velkorysé představy nenaplní a po letech se chce, či spíše musí vrátit domů jako zkrachovalý a na životě ohrožený příživník. Celoživotní sobec očekává záchranu od rodiny, sestry, matky a hlavně otce, kterým však pro jeho přizpůsobivost vždycky jen pohrdal. A ten sám se začne topit ve výčitkách a strachu, že nezdárný potomek se náhle vrací jen proto, aby se mu pomstil za svou neúspěšnou existenci. Luxus nesoudit Erml své příběhy konstruuje polyfonicky, střídáním hlasů a perspektiv jednotlivých aktérů a vede tím čtenáře k pochopení hledisek každého z nich a k průniku do jejich subjektivní i objektivní psychologie. Sám si však dopřává luxusu nesoudit, stejně jako sestra údajně pomstychtivého Amerikána: „Nikoho nevyslýchat, neodsuzovat, nepátrat po vině“. Příběhy jeho postav jsou příběhy našich časů, se skrytými zárodky toho, v co se může každý osud nečekaně zvrtnout. Pýcha předchází pád a předpojatost brání člověku vidět to, co je jinak jasně patrné. Vztahy mají nejen podobu přirozenou a bezděčnou, cíleně budovanou a udržovanou, ale bohužel také zvětrávající, korodující, nevědomě či záměrně destruktivní. A to v malém, ve vztazích soukromých, i ve velkém, ve vztazích mezinárodních. „Každý velký národ, pokud chce přežít, věří a musí věřit, že on, a jedině on, může spasit svět,“ četlo se loni v tisku z deníku F. M. Dostojevského. A ty menší a malé? I velký intelekt může selhat, natož ten malý a zakomplexovaný. I k takovému čtení mohou Ermlovy prózy vést, i když se odehrávají třeba jen na území několika pražských čtvrtí. „Celý život je chiméra,“ čte se na konci Tibetského nebe, pekla, ráje. I na chiméře se ale musí pracovat. Možná právě v téhle víře je společný jmenovatel obou linií Ermlova spisovatelství.