Bylo nebylo, rok s rokem dvakrát se sešel, jablka z ráje dvakrát opadala, když tu kde se vzala, tu se vzala, z čista jasna nám dozrála nová básnická sbírka Milana Ohniska. Sudičky jí daly jméno Zuta a svlečena (Druhé město, 2023) a je pohříchu zcela zutá a svlečená, plná naturalistických momentek z milostného života líté zvěře, zachycených laskavým objektivem nestranného zaníceného pozorovatele. Ohniskova láska vskutku prostupuje celým světem, nenašli bychom ani mezeru. „Baculka s aktuálně přírodním klínem si vyšla na paseku. Trhala jahody a zpívala si písničku, kterou ji kdysi naučila babička, když vtom, kde se vzal, tu se vzal, stál před ní medvěd. Baculka pohotově sáhla do záňadří pro pepřák, medvěd byl však pohotovější. Tlapami jí stiskl hýždě, na okamžik jí strčil jazyk do pusy a utekl zpátky do lesa.“ Alegorické obrazy paralelních vesmírů zvaných muž a žena autor dlouhodobě posouvá za hranice a podává o tom nelichotivou, ale i nadějnou zprávu: „Šel jsem do koupelny / a pokácel strom // Agresivně pršelo // Druh díry / kterou jsme začali / nedočkavě hloubit / změnil veškerou práci / do které nechodím / protože nemám / noc ani den / abych se vrátil // Když jsem byl smutný / strčila mi do pusy koleno / a je jedno / co si o tom kdo myslí // Co bylo, to bylo / Prohlašuji, že jsem / přišel k rozumu.“ Štěstí je na dosah.
První básnická sbírka Xerodotha Sigmia Tak akorát čas jít domů (Nakladatelství Petr Štengl, 2023) přichází s hutnou sprškou čerstvé skepse, místy i sepse: „když ho našli / měl v očních důlcích / líheň sedmitečných slunéček / v hrudním koši / se mu pářili slepýši / a skrze rozkládající se dlaň / prokvétal pryskyřník // ten člověk byl šťastný / aniž by o tom měl tušení.“ Autopsie baudelairovsko-bennovského střihu generuje akutní lidskost, zdánlivý dojem laciné teenage emo depression se rozplývá při hlubším vniknutí do tenat života a smrti. Sigmiova poetika – jakési tísnivé vakuum mortale – oplývá výšlehy upřímné naděje a nevinnosti, neskonale působivými, bludnými verši. „Vibrující siločáry / se protínaj / v silonových cárech / na stehnech sezónních kurev / stojících na rohu synagogy.“ Aby toho nebylo málo, či spíše mnoho, v básni „[Název]“ čteme nečteme: „[jednoslovný povzdech/zaklení] / [navazující nástin problému] / [řečnická otázka] / [patos] / [patos] / [patos] / [patos] / [mimotematický obraz se špatnou metaforou / emocionálních pochodů] / [patos proložený vulgarismem / který bude následně odsouzen puritánským čtenářem] / [upřímné prohlášení zavržené čtenářem proto / že po přečtení pociťoval jiné emoce / než autor ve chvíli / kdy text psal].“ Důvtipný čtenář si nad touto knihou užije volnosti a pocitu, že je spoluautorem, až mu z toho půjde hlava kolem.