Básnická sbírka Milana Ohniska (1965) Zuta a  svlečena (2023) v  mnohém navazuje na světy, které jsme v  díle básníka poznali již dříve. To je dobře, protože Milan Ohnisko nás přivádí do míst, z nichž některá bychom možná sami nehledali, anebo přinejmenším přehlédli a přeslechli. Milan  Ohnisko dokáže zaujmout svým pozorovatelským talentem a empatií pro obyčejné, zdánlivě triviální a  banální momenty a scény života. Z fragmentů promluv, popisů a představ dokáže vystavět živou, působivou epizodu tak, že máme pocit bezprostřední účasti. A  přes zdánlivou distanci lyrického subjektu může být čtenář díky těm nejpodstatnějším detailům události svědkem autorovy lidské účasti s  tímto nicotným, ubohým, ušpiněným, pokřiveným, nemocným, a tedy bezbranným a opovrhovaným světem. Není v  tom prvoplánový soucit, není v  tom povýšenost, není v  tom moralita. Myslím, že v Ohniskově fantaskně sociální poezii lze cítit, vycítit a  zažít především porozumění. Vnímavost vůči poníženým i  ponižujícím není v poezii běžným rysem. Přidanou hodnotou těchto básnických momentek je jejich literárnost. A to je rovněž konstanta, o niž se zasvěcený čtenář v knize Zuta a svlečena může opřít. Epizody ze života společnosti vykazují nepřehlédnutelné napětí v  literárním výrazu. Gnómičnost, náznakovost, filosofická alegoričnost, práce s  metaforou či dvojznačností, to jsou jen některé z  literárních příznaků této lyriky. Nápadná je četná intertextualita ve formě mott, citátů a parafrází, přihlášení se k inspiračním zdrojům. Ohnisko aluze variuje, imituje vzory a  předlohy, převypráví scény po svém. Pracuje s  náznakem, s  nedořečeností, s  echem, ovšem i  s  překvapivou pointou. Zdá se, že velmi promyšlená, precizně úsporná práce s pojmenováním, tedy s výběrem slov a sousloví, je důsledkem střetu či setkání s  trivialitou, primitivností a  lidskou nezralostí a mravní nedostačivostí na motivické úrovni. Výsostná estetizace výrazu vytváří odkazem na literárno, na knižní, archaizovaný, stylizovaný projev protipól obrazů pokleslosti. Při čtení knihy Zuta a  svlečena se ovšem čtenáře postupně zmocňuje pocit nebo podezření, že věci nejsou tak jednoduše černobílé. Literárnost nestaví zrcadlo ordinérnímu, nekultivovanému. Knižnost tu není jednoznačným protipólem banálního. Knižnost totiž ještě nevylučuje přítomnost triviality. To, co se může jevit jako literární exkluzivita, může být ve skutečnosti stejně pokleslé jako pouliční hádka. A  tak jako lze nabýt pocitu, že profánní postavy v poněkud vyšinutých epizodách jsou možná jen literární hrou, můžeme i  literární aluze vnímat jako mystifikace. A to už jsme opět doma: nenápadný, přesto překvapivě pointovaný humor, okouzlení ze hry, radost z tvořivého variování básnického výrazu – to jsou Ohniskovy devizy. Jak jinak vydržet v  tomto bídném světě, než že si ho okořeníme kreativními taškařicemi? Milan Ohnisko umí tento svět prodat jako obrovskou zábavu. Neuměl to každý truchlivý básník (a toto je moje aluze na bardy undergroundu) – a  je to dar, o  který se Ohnisko dokáže se čtenářem bohatě a nezištně podělit. Už v minulosti mnohokrát nasadil do hry sám sebe. Sžíravá sebeironie, dusivé sebepopření, beznaděj a  bezvýchodnost na tomto světě byly znaky nejedné kůže, se kterou šel básník na trh. Dokázal ovšem z  prožitého utrpení vykřesat naději osvobozujícího nadhledu, a  tím byl výsostně estetizovaný humor. Výsostný říkám proto, že je literárně vycizelovaný: neočekávaný, neprvoplánový, sebereflexivní a  jen jakoby mimochodem. Nepozorný čtenář tedy i  zde, v  knize Zuta a  svlečena, může Ohniskovu básnickou virtuozitu přehlédnout. Ale byla by to škoda. Zde by se hodilo recenzi ukončit – pointa by to byla nepřehlédnutelná. Ale byla by to škoda kvůli Ohniskově knize. Ještě tedy alespoň tři postřehy, které se mi zdají recenzentsky podstatné: náznakovost, nedořečenost nebo fragmentárnost výrazů a motivů, s nimiž básník pracuje a  ze kterých skládá některé básně, asociuje skeče divadla absurdity. A čtenář si nemůže neklást otázky, zda svět je opravdu tak hluboce vyšinutý k nesmyslnosti, že v ní tone vše, co by snad mohlo skýtat naději a jistotu, nebo je to jen provokace beckettovského střihu. (A opět se mi vynořuje vzpomínka na koncepty totálně-realistické trapné poesie zakladatelů českého undergroundu, ale i  na surrealistické prózy Michauxovy či hravost Charmsovu – to ovšem poznamenávám jen pro kontextualizaci a nic to neubírá na originalitě Ohniskově.) A  zároveň zmíněná nedořečenost a  kolážovitost básní zachovávají tajemství, aby se k nim čtenář mohl vracet. Ohniskovy básně ve  sbírce Zuta a  svlečena poskytují čtenáři dostatek prostoru, aby do nich mohl projikovat své fantazie, svá pokračování naznačeného děje a hovoru, své interpretace a poselství. Svět, i  ten literární, je zaznamenán pro tuto chvíli právě těmito slovy, těmito básněmi. Můžeme je tedy číst jako dokumenty, aforismy, jako grotesky, jako obžaloby, možná i  přiznání – s  dvojtečkou na konci. Soudy a poučení nechť vynese čas. Také ovšem můžeme Ohniskovy básně- -příběhy číst jako literární parodie (třeba à la kalendářové historky), jako apokryfy, jako travestie všeho druhu. Jsme svědky boření literárních tradic na všech frontách. Jako by pero pisatele ovládla obsese vše vyřčené záhy vyvrátit, přičemž nová vlna obrazů nenahrazuje a  nepopírá předchozí. Obrazy a  mikropříběhy jako by řídila logika snu. Je to nepřetržitý, neumdlévající příliv fantasmagorické imaginace. Bylo by však nemístné tuto fantasmagorii poutat tradičními pravidly vypravování či požadavky na jednotu scény, na žánrovou vyhraněnost a  uvěřitelnost postav. Rozřešení a rozhřešení nám Ohnisko nepodává. Nespolehlivý lyrický vypravěč je principem této rozverné poetiky i  klíčem k  Ohniskovu textovému světu. A  zdánlivě paradoxně i klíčem ke stejně nespolehlivému světu mimotextovému. ■