je nová básnická sbírka Milana Ohniska a jako každá odhalená žena je vydána napospas zírání. Čtenáři a čtenářky, vesměs samí necudní lidé, se hrnou, aby spatřili její tělo.

Jenomže se, pošetilci, nechali oslnit nahotou, která značí skandál. Chtějí si pamatovat, že byli při tom. Mají žíznivé oči, nenasytně šustí prsty a chechtají se, když sahají na vnady až příliš zjevné. Ale duše snadno dobytého těla jim proteovsky uniká.

Zuta a svlečena je totiž navzdory své názornosti nemálo prohnaná. Natřásání hýždí odvádí pozornost od kdysi položených, dědičných a nevykupitelných otázek: Kde to stojíme, jak jsme se sem dostali a co si tu máme počít? Není zřejmé, jestli se Zuta a svlečena obnažila proto, aby nás chlácholila a vykřesala v našich práchnivých mozcích alespoň jiskru dočasné naděje, nebo proto, aby nám citelně ji připomněla, že jsme ztraceni. Rozumět jí je jako pokoušet se uprostřed burácejícího vrakoviště zaslechnout, jak haldami řezaných a krou cených karoserií propadává zapomenutý řetízek. Není to ani groteska, ani apokalypsa, ani ironie, ani patos, ani parodie, ani nová norma, je to všechno dohromady a dohromady téměř nic, co by stálo za řeč. Všecky ty křiklavé vějičky, jimiž je čtenář lákán na lep, aby pak notně ulepený zničehonic pocítil „ledový závan z propasti prázdnoty“, jsou holemi o dvou koncích.

Zraňují i hojí. A má li prázdnota svoji propast, čemuž všichni ochotně věříme – někdo s úlevou, jiný se zadostiučiněním –, je to koneckonců jen díra v zemi. Představit si lze cokoli a hrůzu je možné obmyslet smíchem. Dokud stojíme, stojíme přinejmenším na okraji propasti. A básník? Právě se vrátil a chystá se opět skočit. 

Autor sbírku připravil důmyslně. Básně se navzájem zrcadlí a ozřejmují, konfrontují se, rozporují a doplňují, podávají si motivy a vyměňují způsoby, i přes zdání libovolného pořadí mají v knize své pevné místo. Když si kupříkladu v básni Tenkrát na Vyšehradě on a ona usmyslí, že společně napíšou báseň, čteme ji na další straně. A komu by tahle do očí bijící souvislost přes hranice stránek, textů i skutečnosti nebyla zřejmá, záhy se přesvědčí, že mezi „tenkrát“ a „tady“ vězí sotva postřehnutelná, oběma směry prostupná blána.

Kdo se řídí účetní logikou, může bez obav prohlásit, že básně Zuté a svlečené střídají vážný a nevážný tón, smutek a radost, zoufalství a frivolnost. Ale taková evidence je krajně nepřesná, protože většina básní tyto obvyklé, povšechné kvality zpochybňuje, ba přímo ruší:

„Ukryl jsem tváře v dlaních a spatřil muže, který za mnou odjakživa běží a v náruči drží akvárium.“ Skutečnost, jejíž nevyzpytatelnou pestrost pohání vědomí nicoty, je neustále v pohybu a její povrch se hemží švy. Ohnisko je dovede zahladit natolik důkladně, že je možné cokoli.

Sledujeme nejen montáž žánrů a stylů (křížení pohádky s inzerátem na seznamce nebo partnerská výčitka v dikci platónského dialogu) a nejen dekonstrukci omšelých sousloví („prudce vydechuje a hledí na nebe šedivé jako... Litina?“), ale i sérii solidních pokusů o jedinou pulsující sentenci, která by obsáhla všechnu tu obludnou tíhu i nepochopitelnou lehkost. Uvedu nenápadnou větu dalekosáhlého významu. Nevím, co přesně znamená, a vědět to nechci, abych nesetřel její působnost, ale neodbytně cítím, že už se dávno mohla stát metaforou lidské existence: „Dát vše, comám, do síťky od cibule / a táhnout přes spády“. Síťka od cibule jako „nádoba“ živobytí je tu absolutním emblémem srovnatelným třeba s dámskými lodičkami.

Vezměte si krátkou báseň V zdupané pšenici, která podává apokalyptický výjev jako hotovou anekdotu: „V zdupané pšenici řičely samice / s tučnými břichy a rtěnkou na tvářích // Copak to dělají? zeptal jsem se zaraženě / Přivolávají déšť, pane // Déšť, šílenství a zkázu! zařval příšerný kočí / a země se počala chvět“. Jakmile odezní iluze úplného, skončeného a pravděpodobného příběhu, přicházejí otázky: Kde to jsme? Co se to děje? Komu se tu říká pane? Kterého druhu jsou to samice? A proboha, kdo zavolal kočího? Evidentní události i jejich aktéři se rozplývají v mlze znepokojivých náznaků. Zdá se, že se ocitáme v samotném okamžiku rozuzlení, ale co mu předcházelo, můžeme se jen domýšlet. Jindy naopak pozorujeme, že se k něčemu schyluje, ale jak to dopadne, se nedozvíme. Události a situace do sebe narážejí v různých časových rovinách. Něco trvá, něco se do toho přihodí a něco už se zřejmě stalo, třebaže se to stát teprve má. Je to pěkný pohled na poezii, jak rozkládá smysluplnou naraci podle tradičních vzorců a posouvá ji tam, kam ji čistokrevná próza nikdy nedovede.

Archaizující podoba kulis a kostýmů, v nichž se náměsíčné situace odehrávají za plného vědomí a v nichž sebevýstřednější postavy jednají s ukrutným odhodláním, jako by jim poroučeli sami bohové, propůjčuje Ohniskovým básním téměř mysterijní obřadnost, ztracený patos, ušlechtilost, jemnost a eleganci, jakož i staletími kondenzovaný důvtip a přesvědčivost, a proto nejedno „proklatě dobré vyprávění“, jakkoli je vlastně fragmentem, narůstá proti své srsti do monumentálních rozměrů klasické báje. A i když jsou uvedené kvality, stejně jako prostředky jejich dosažení, vypravěčem laskavě vysmívány, mezi řádky se po nich touží, jsou vzývány a obdivovány, a to tím osudověji, čím nehoráznější dokážou být. Skýtají snad bezpečí a útěchu, protože předstírají, že jsou odrazem jiného světa, který, jednou ve verších uskutečněný, ocitá se mimo čas a je po svém způsobu nesmrtelný? Ano i ne.

Problémy lidské existence jsou dány, každý před nimi stojí sám.