Jenom umím trochu zpívat…

Dan Bárta dal o sobě poprvé vědět v rockové kapele Alice. Prošel muzikálem Jesus Christ Superstar, skupinami Die el. Eleffant!?, J. A. R. Sexy Dancers a od roku 2000 má formaci Illustratosphere, v níž soustředil domácí jazzovou elitu. Devítinásobný držitel ceny Anděl v kategorii zpěvák roku by patrně mohl sázet na jistotu, ale on v hudbě stále hledá – nové výzvy i sám sebe. „Nechci být podbízivý ani vlezlý," říká zpěvák. „A taky se snažím neztratit ze zřetele svou hrdost a individualitu…"

• Co vlastně symbolizuje obal vašeho nového alba Maratonika, na kterém jste s kapelou vyfocen po ramena v písku? Snad vám někdo neřekl, abyste se šli zahrabat.?

To byste se přesně museli zeptat Jakuba Klima, který to fotil, ale když jsme z těch jeho fotek vybírali, měla tahle v sobě takovou divnotu, která mě zaujala. A to zahrabání je vlastně jen taková truchlivá osudovost. Hm, nebo spíš vědomí nevymanitelnosti.

• Maratonika vychází pět let po předchozím albu. V čem zásadním je jiná než Animage?

Změnila se sestava kapely. Ze sextetu je kvintet, novinkou je posun těžiště na kytaru. Tím pádem je zvuk jiný. Taky jsme si tu desku dělali sami u nás ve studiu. A je o pět let mladší, zatímco my o pět let starší…

• Album má podle vašich vyjádření ambici oslovit širší publikum. Co si pod tím představit? Chcete se vrátit do hlavního proudu domácí populární hudby?

Všechna naše alba měla vždycky ambici oslovit co nejširší publikum, jakkoliv jsme tomu nikdy nešli naproti víc, než že jsme tu ambici deklarovali. Hlavní proud domácí populární hudby. A kdopak jej objektivně tvoří? Skoro bych měl teď tu drzost říct, že jsem v něm buď nikdy nebyl, nebo jsem v něm stále.

• Jedna z nových písní Languages jako by vypadla z repertoáru Stinga. Je to ten typ muziky, k níž byste chtěli v kapele směřovat?

Vida. Stinga máme rádi, jinak snad ani nelze, ale zatím jste první, kdo to jméno v souvislosti s Languages vyslovil. Ale je to dobře, protože posazení dvojhlasu v melodické lince, určitá vypjatost a angličtina spolu s velice střídmým a poměrně tvrdým doprovodem můžou evokovat rané Police. Sting dokázal velice pestře aranžovat a spolu s kamarády velice umně zahrát docela obyčejné písničky – a v tom je pro každého muzikanta inspirativní, pokud tedy nepatříte mezi ty, kteří ho nesnášejí, což také může být…

• Nové album opět vzniklo v těsné spolupráci se členy vaší kapely Illustratosphere, celá kapela je podepsána i pod autorstvím skladeb. Jak ta technologie vzniku písně v Illustratosphere funguje? Kdo je „spouštěčem"?

Základní prvotní nápad většinou máme já nebo Filip Jelínek. A pak si navzájem pomáháme, aby to bylo co nejblíž představě o správnosti. Někdy má Filip hotové všechno sám. Někdy jej já terorizuju, aby mi sloužil, protože to všechno slyším v sobě, jen to neumím vyjevit. A pak se k tomu vztáhnou další kluci, přičemž někdy dojde k velmi výrazným změnám: v harmonii, formě, interpretaci.

• Už jste se zmínil, že kapela se vám personálně trochu proměnila. Co bylo příčinou?

Kytarista Jarda Friedl v míru a lásce odešel sám s tím, že cítí, že už toho bylo dost. Přišel na náš první společný koncert v novém, dal si pivko a vece, dobře vám to hraje, kluci. Zkrátka ideál. A pianista Standa Mácha měl nějaké nesrovnalosti v rámci tria našeho basisty Roberta Balzara, tak se to jen svezlo s sebou. Místo pianisty jsem nechtěl nově obsazovat s tím, že se do Illustratosphere vrátí kytarista Mirek Chyška, tím pádem bude mít Filip obsluhující klávesy na starosti i piánové party, kterých ovšem z povahy Mírovy kytary poněkud ubude.

• Album vznikalo ve vašich studiích. Chtěli jste ušetřit? Co je plus a minus natáčení mimo profesionální studia?

Tím, že si to studio musíte postavit a vybavit, se věru zvláště při natáčení první desky příliš neušetří. Plusem je, že máte čas, můžete si vymýšlet hezky na koleni sami, což je také tvůrčí práce, tedy shrnuto – plusem je větší svoboda. Minusem nechť je, že nikdy nemáte dost správných mikrofonů a drátů a že vám to z toho kolena taky sem tam sklouzne, rozplácne se na podlaze, vy musíte začít znova a není, kdo by mohl dostat pokutu nebo vynadáno

• Texty k písním jste si napsal sám. Dá se říci, že má album nějaké jednotící téma?

Texty vznikaly průběžně, jsou tam jak upravované starší práce, které původně ani písňovými texty nebyly, tak úplně nové věci. Párkrát jsem zpracovával nějaké téma, téměř zadání, mám tam pár automatických textů, těch víc než dříve, jen začištěných a následně obsahově ošetřených, nějaké popisy obrazů nebo dojmů, občas mi do toho vklouzlo trochu jízlivosti, sebeironie… Jednotící téma se tedy najít asi nedá.

• S angličtinou vám v některých textech vypomohla vaše partnerka Alžběta, profesí tisková mluvčí České televize. Nemá tendenci radit vám i jinde, třeba v PR?

Možná co se šatníku týká, ale její tendence radit mi v PR je přímo úměrná mé tendenci PR ignorovat. Což tedy v překladu znamená, že o to sem tam doma zavadíme, ale nic víc…

• Standardně hodně koncertujete, ale turné, které jste připravili k albu Maratonika, budí respekt. Skoro čtyřicet koncertů od konce října do poloviny prosince, to je pořádný zápfiah. Těší vás klasické turné ve stylu jeden den v Bratislavě, druhý den v Plzni…?

Hraní samotné je skvělé, když se daří, je dobrý zvuk, tak v podstatě 1 relaxační. Ovšem ty přejezdy jsou úmorné, po delší době nastává takové divné bezčasí. A dnes už je bohužel v mém případě nutné i odolat báječné atmosféře pokoncertního baru.

• Před pár lety jste se stal jedním z hudebníků, kteří se zapojili do kampaně Kopírování zabíjí hudbu!. Proměnil se od té doby nějak váš názor na stahování hudby?

Název té kampaně nebyl šťastný, kopírování likviduje hudebníky, hudbu ne. Stejně nešťastná a velmi zavádějící je ale i rétorika typu „hudba patří všem". Můj názor se vlastně neproměnil. Stahování, tedy kopírování jakýchkoli dat bez svolení jejich tvůrce nebo vlastníka je, bylo a bude krádeží nebo alespoň podílením se na ní. Stejně jako vědomé pojídání lidského masa je, bylo a bude kanibalismem, i kdyby byl ministrem kultury světa Jack Sparrow a předsedou OSN Hannibal Lecter. Když kradu, je prostě dobré vědět, že kradu, a netrápit se nějakou složitou ideologií, která to kradení relativizuje, omlouvá, zamlžuje, přejmenov á v á . Taky jsem muziku kradl, to časem přejde, a když si přiznáte, že kradete, tak to přejde docela brzo. Přičemž každý člověk prostě chápe i beze mne, že mezi jablkem u cesty a figurkou v hračkářství je podstatný rozdíl.

• V roce 2010 jste odmítl vstoupit do obnovené verze muzikálu Jesus Christ Superstar. Je pro vás muzikálová dráha už navždy uzavřenou kapitolou?

No, vlastně ano, asi, snad. Já jsem to v takové obecnosti nemyslel, pro mě byl uzavřenou kapitolou samotný Jesus. Chvilku to trvalo, přiznat si, že Jidáš, jakkoliv už mi ho nikdo neodpáře, a co je ještě lepší, ani mě jemu, mi zkrátka nepatří, a že tedy není mou morální ani uměleckou povinností ho ztvárňovat do konce života. Poněkud se mi ulevilo. Pro mě je Jesus taková změť tváří, zvuků, pachů, obrazů a pocitů, které patří k období mých učednických let, a ta se už nevrátí. Nechci je rozmělňovat, s ničím míchat, ať ve mně tuhnou, krystalizují a zase ožívají ve své původní, rozuměj stále idealizovanější podobě. Takže v tom odmítnutí byl i velký kus ryzího sentimentu, čistého patosu, takové gesto rozmáchlé, pánbu zaplať, že na to ještě mám.

• Před dvěma lety jste vyjel na turné s Darou Rolins, čímž jste vyvolali vzpomínky na už neexistující formaci Sexy Dancers. Je ve vaší kariéře něco, k čemu byste se rád vrátil, o čem si myslíte, že nebylo úplně vytěženo, dokončeno?

No, popravdě jediné, co mne tu a tam pronásleduje, je původní rozhodnutí nastoupit místo na uměleckou školu na školu sportovní, zahradit si tak cestu k hudebnímu jazyku, nenaučit se noty, a nedat tím pádem zaznít všemu, co v sobě občas zaslechnu dunět, bít, pět a hlaholit. Jinak bych samosebou i s Alicí, i s Eleffantem i se Sexy Dancers klidně natočil desku, ale kdo by psal ty písně? Ty texty? Kdo by to celé produkoval? Jak by se s tím jezdilo? Kdo by tomu velel? O čem by to bylo? Pro koho? Co je vykonané, to je hotové.

• Patrně každý ví o vašem nezvyklém koníčku – fotografování vážek. Málokdo ale tuší, že unikátní publikace Vážky České republiky, jíž jste spoluautorem, má pres 600 stran a 75 tisíc tzv. nálezových dat. Jaké má ta kniha místo na žebříčku toho, co jste v životě udělal? A kolik let jste přípravou té monografie strávil?

Dobře osm let. Musel jsem se to všechno naučit zgruntu za pochodu. Kdybych nepotkal Aleše Dolného a Roberta Lízlera, nikdy v životě by se to nedodělalo. Zkrátka jsem jednoho dne naprosto bez představy o tom, co říkám, zahlásil, že chci dělat atlas vážek Česka, protože neexistuje a já ho nutně potřebuju. A Aleš z Ostravy a Robert z Hradce nezávisle na sobě časem řekli: Dobrý den, já jsem ten a ten, já bych do toho, ehm, šel. Krása. Pak jsme teprve začali. Pomalu. Skoro od nuly. Vyzdvihl bych ještě práci Igora Adlera, který vyvíjel drajvry a softvéry na pidipísidlo ku skenování – v té době byly laptopy ještě scifárna – a Martina Waldhausera, který dělal mapové výstupy, Iva Rusa, který schraňoval všechny papírky se záznamy, kolegy fotografy a tak dále. Tuhle práci řadím hodně vysoko. Vlastně kdykoliv tu knížku vezmu do ruky, trochu nechápu…

• Když jsme u knížek: Nakladatelství Druhé město právě vydává knihu Žvaniti fér, sebranou korespondenci mezi vámi a bývalým šéfredaktorem časopisu Instinkt Petrem Skočdopolem. Jak ta kniha vznikala a je stejně úsměvná jako její titul?

Měla by být. Po pětadvaceti letech v branži jsem si tak jako odskočil k rozhovoru, zkrátka jsem potřeboval vyjevit svoje názory. S Petrem jsme si padli do noty a trochu jsme si zablbli – rok jsme si volně skypovali, pak to přičesali, oobrázkovali. Není to taková ta klasika rozhovoru s celebritou, je to trochu jiný tvar, trochu experiment žurnalisticky lehký, odlehčený, dejme tomu.

• Celá léta jste respektován jako zpěvák, který dělá muziku tak, jak ji sám cítí, přestože se pohybujete v žánru, na který většina posluchačů „nemá„. Nejste takovým „vězněm svědomí“, nemáte někdy chuť nazpívat zase něco, co zasáhne nejširší okruh lidí?

Panejo. Já se opravdu snažím, aby to, co dělám, zasáhlo co nejširší okruh lidí. Současně se ale snažím nebýt podbízivý a vlezlý. A taky se snažím vyhovět svým vnitřním uměleckým imperativům. Neztratit ze zřetele svou hrdost, individualitu, dejme tomu. Pracovat s formou jako takovou, posouvat svou hranici, ne primárně vytvářet zboží denní spotřeby. Přesto nechci nikoho otravovat něčím hnusným ani samoúčelně komplikovaným. Kdo zjednodušuje více? Hudebník, který z dvaceti akordů vybere šest a ze sta tónů dvacet a postaví z nich píseň? Nebo sebedůvěřivec, který použije všechny tři akordy, které zná, a k tomu křičí, jak se cítí sám, pošilhávaje přitom po kolemjdoucích dívkách? Kdybych byl nějaký Bernstein nebo Wagner, mimochodem velmi populární, neřeknu. Ale já nejsem žádná avantgarda. Ani alternativa. Jenom umím trochu zpívat a baví mne to. Kolik vzdoru v sobě musí mít hošek, co napíše prstem do prachu cesty TÁTA, a v tu ránu dostane od svého negramotného předka bičištěm se slovy „Nezdržuj a radši dělej něco pořádnýho!", aby se chtěl naučit nejen psát, ale i pěkně psát?

O autorovi| Milan Šefl, hudební publicista