Dan Bárta není pravdař. Nebo ano?
Knižní rozhovor Dana Bárty s Petrem Skočdopolem Žvaniti fér, který právě vydalo nakladatelství Druhé město, se vymyká jak běžnému životopisnému psaní, tak profilovým titulům, o knižních rozhovorech ani nemluvě. Čím to?
Žánr knižního rozhovoru se zdá být na první pohled jednoduchý, zkrátka si zpovídaný i zpovídající párkrát sednou, něco u toho popijí a povídají. Vše se nahraje, přepíše a po menší či větší, někdy žádné úpravě pošle do tiskárny a na pulty… Někdy to potom dopadá i tak, že by otázky mohla klást cvičená opice. Anebo sice nejsou otázky tak prvoplánové, až to do očí bije, stejně však kloužou po povrchu, omezují se na faktografický popis a zcela pomíjejí osobnost zpovídaného, nesnaží se jít do hloubky.
Nic z toho naštěstí neplatí pro dialog Bárta-Skočdopole, a to ani navzdory tomu, že z vlastní zkušenosti vím, že dělat rozhovor právě s Bártou není zrovna snadné. Zpěvák si zcela pochopitelně chrání své soukromí, zároveň klade důraz na každé slovo, na jeho přesné vyznění – jak sám říká v knize, vždy trpí, když pak dostane přepis k autorizaci a vidí, že jeho věty byly překrouceny, proškrtány, dezinterpretovány, to vše přitom proto, že bylo třeba rozhovor pokrátit, grafikovi se nehodil do jeho představy o rozvržení stránky a podobně. Lze tedy pochopit zpěvákovu nechuť k rozhovorům, nemluvě o často se opakujících, klišovitých otázkách typu „proč jste začal zpívat?“ či „proč tak rád fotíte vážky?“.
Petr Skočdopole je naštěstí zkušený novinář, zároveň jsou s Bártou přátelé – to může být často naopak nevýhoda! – takže z každé otázky i odpovědi je cítit vzájemný respekt: snaha zpovídaného podat co nejpřesnější, nejvýstižnější odpověď, i to, jak Skočdopole svému partneru naslouchá. Ovšem teď je namístě jedno vysvětlení: rozhovor se nekonal nad diktafonem, vzhledem k již zmíněnému Bártově trvání na nezkreslených formulacích probíhal po Skypu. Měl tak jistotu, že co napsal, skutečně zůstane, podtitul Sebraná korespondence je tak zcela namístě.
Samozřejmě dojde i na obligátní témata, hodně místa je ale věnováno Bártovým cestám, jeho názorům na společnost, na to, jak vnímá svou profesi a cvrkot kolem ní – „zpívání je důležitější než zpěváctví“ říká na jednom místě a dodává, že moc to ale nenese. I to je jedno z témat, Bártova možná až umanutost, velice sympatická, držet se vlastní cesty a nenechat se zlákat showbyznysem. Koneckonců, může si dovolit to tvrdit, jeho život to potvrzuje. Role zpovídaný-zpovídající se zde přitom prolínají, zajímavý je například dlouhý dialog, v němž se Skočdopole za Bártova komentování pokouší dešifrovat jeho texty.
Jak tedy Bárta z textu Žvaniti fér vychází? Inu, jako velice sympatický chlapík, který si je vědom své ceny a toho, co umí, zároveň však z toho nepadá na zadek, jako muž, jemuž lze věřit každé slovo, který si nelibuje v siláckých prohlášeních, nicméně má jasno a nemá problém s tím říct, co si myslí -, možná i proto bývá v některých kruzích označován za „pravdaře“. Ovšem toto skrytě hanlivé označení můžeme vnímat i jako poctu. Ano, Dan Bárta v knižním rozhovoru s Petrem Skočdopolem říká pravdy – ty své. A je na čtenáři, jak se s nimi popasuje…
JOSEF RAUVOLF, autor je překladatel a publicista
Lidové noviny, 27. 11. 2013